ePrivacy and GPDR Cookie Consent by TermsFeed Generator
vychází v 7:43 a zapadá v 16:42
vychází v 0:08 a zapadá v 10:57
 

Časopis Myslivost

Bude to kokr, bude to Brita

10  Jiří LUDVÍK
Pes domácí (Canis lupus f. familiaris) je největší a nejstarší domestikované zvíře vůbec, provázející člověka minimálně čtrnáct tisíc let. Obecně se předpokládá, že se jedná o zdomácnělého a umělým výběrem změněného vlka. Podle odhadů je na celém světě chováno asi sto miliónů psů a množství toulavých a opuštěných hafanů je odhadován na pět set miliónů. To říkají chytré knihy a odborné stati.
Mě sice táhne jen na šedesátku, ale přesto mám pocit, že mě na mé cestě životem už stovky let pes provází. Nejsem, jako většina ostatních věrný jednomu plemeni. Možná to je chyba, možná to bude vypadat, jako bych měl přelétavou povahu, ale opak je pravdou a moje manželka mi to musí (!) potvrdit. Neměl jsem jen psy, měl jsem i feny, ale nikdy jsem nechtěl zakládat chovnou stanici. Nikdy jsem nevyžadoval slepou poslušnost, ale s mými psy jsem udržoval přirozené přátelství. Slepota je špatná věc. Někde jsem četl vyprávění chovatele jezevčíků, že by jezevčíka, který na slovo poslouchá, zastřelil. Věřím, že to myslel v uvozovkách. Cožpak by někdo mohl zbavit života něco tak krásného? Když k vám přiběhne, lehce dloubne nosem do nohy a vlahým okem se podívá do očí…
Můj první pes byla kolie. Když se nad tím tak zamyslím, je asi pořizování psa hodně závislé na propagandě. V době, kdy běžel v kinech film 101 dalmatinů, běhala po městech smečka puntíkovaných psů. Komisař Rex je klasika, Beethoven mě naštěstí minul, velké psy nemusím, i když Bohouš mi byl sympatický. A tak jsem se tedy dostal k té mé kolii - byla následkem Bely a Sebastiana. Byl jsem ještě hodně malý, tak jsem s ní ven nemohl chodit, ale v paměti mi zůstala. Byla zajímavá tím, že ačkoli měla dlouhou srst, nemusela se jí prakticky udržovat.
Dalším, a prvním z mých loveckých psů, byl německý krátkosrstý ohař. Byl sice čistokrevný, tetovaný, ale já mu říkal John (kdybych tenkrát věděl, že to bude politik). Proč jsem mu dal takové jméno, nevím. Nemělo nic společného s běžnými jmény loveckých psů. Byl to chudák, nechtěný pes. Bylo to v době, kdy se začalo platit za psy, a tak se chovatelé psů začali zbavovat různými způsoby. Johna se zbavili tak, že ho vyhodili v Bakově na náměstí za jízdy. Zlomil si při tom nohu. Pár dnů se potuloval po náměstí, než jsem si ho všiml a vzal domů. Noha mu srostla dobře a byl mi za to neuvěřitelně vděčný. Poslouchal na slovo. Je to už přes čtyřicet let, ale dodnes si vzpomínám, jak jsem jednou na schodech řekl daun a najednou koukám, on poslechl a leží na schodech. Byl to fantastický slídič. Ten snad nikdy nenosil hlavu nahoře, vždy ji měl u země. Když narazil na stopu, hlásil. Když narazil na zalehlou zvěř, ztuhl a pozvedl pravou přední nohu. Celý se chvěl, zřejmě byl zvyklý na výstřel. Pak jednou za mnou utekl na fotbalový trénink a cestou potkal hejno slepic. To ho nějak inspirovalo. Musel jsem rozbít prasátko a většinu ještě doplatili rodiče. Když jsem se jednou vrátil ze školy, John už tam nebyl. Oplakal jsem ho, ale rodiče byli neoblomní.
Když jsem ale neustupoval ze svých požadavků o koupi psa, nakonec ustoupili oni a koupili mi k narozeninám jezevčíka. Tolik let a já si furt vybavuju, jak jsme pro něj jeli. Když mi ale hajný řekl, že si ho můžu vzít až za měsíc, byly to nekonečné dny. V červenci jsem si tedy přivezl jezevčíka. Jmenoval se Car z Jezové, ale pan hajný se při předávání spletl a řekl mi, že se jmenuje Dar. Jestliže jsem se výše zmínil o tom, že jezevčík se nedá vycvičit, tak o tomto dlouhosrstém to platilo trojnásob. On přesně věděl, co po něm chci, ale udělal to, až se chtělo jemu. Docházel se mnou na pravidelné lekce k původnímu chovateli. Měl spoustu jezevčíků, obdivoval jsem ho, jak se v nich mohl vyznat. Líbilo se mi, jak s nimi chodil do lesa. Vždy si vzal na jedno vodítko tři až čtyři psy. V té době jsem se rozhodoval o svém budoucím životě. Nedovedl jsem si představit, že bych byl něčím jiným, než hajným. Prostě jsem chtěl být lesák, i když mi pak jeden známý hajný říkal, že jeho povolání není až tak atraktivní a většinou je to papírování. Mně to tenkrát nevadilo a fascinován zelenou kamizolou jsem neviděl jinou budoucnost.
Bohužel rodiče byli jiného mínění a dali mě na gympl. Tak jsem aspoň chodil v zeleném. Zpátky ale ke psům, tedy k jezevčíkovi Carovi, alias Darovi. Jeho lovecké schopnosti byly výborné, ale byl nevycvičitelný. Ani zkušený chovatel si s ním nevěděl rady. Pokousal celou rodinu, jen mne ne. Na mne si nedovolil, až jednou, když jsem se ho snažil vydolovat zpod postele, kam utekl před výpraskem. Dělal to běžně a jen já jsem se vždy odhodlal pro něj sáhnout. Mne nikdy nekousnul, tedy do té doby. Naši se báli, aby neublížil mé sestře. Tehdy byla hodně malá a pro něj lehká oběť. Musel jsem se tedy s ním také loučit.
A jsem u mé nejmilejší čtyřnohé krasavice. Kokršpanělka Brita byla moje nejmilejší. Přišel jsem k ní, jak se říká, jako slepý k houslím. Malé zrzavé klubíčko jsem si přivezl domů, spalo se mnou, jiný pes nikdy před tím ani po tom už to neudělá. Měl jsem rád knížku Lovecký průvodce vypravuje. Jeden příběh se jmenoval „Amore, nikdy více“. Byl o kokrovi, který k ničemu nebyl, přesto se mi kokr zalíbil a pořídil jsem si ho. Tedy přesněji jí. Milovala mě jak nikoho. Visela na mě pohledem. Nemusel jsem vyslovit povel a ona už věděla, co má udělat. Nikdy jsem po ní nevyžadoval dril. Nemusela mít vodítko ani obojek. Měla jedinou chybu, která mě pak ale stála mnoho nervů. Když měla svůj čas páření, nedala se udržet doma a vždy přišla domů s „outěžkem“ a můžu vás ubezpečit, že pod deset štěňat nešla. Jen párkrát se mi podařilo to uhlídat a přivézt jí čistokrevného ženicha. Jednou, když jsem si nevěděl rady se štěňaty, dozvěděl jsem se, že v Kolíně jsou trhy na všechno a štěně tam určitě udám, kór, když jsou takový krásný. Prý se konají každou sobotu. Slovo dalo slovo, v hospodě jsme vše doladili a v sobotu ráno vyrazili s kamarádem, který si tam chtěl koupit kozu. Celou cestu nám „hráli“ na cestu. Nebylo možné je udržet, no co, aspoň budou živí a kupující je nám budou rvát z rukou. Jen mi je divný, že je tady tak málo lidí! Vystupuju a ptám se domorodce, kde že jsou ty známé trhy? Prý tady, ale až zítra, trhy jsou prý vždy v neděli. Tak jsme jeli domů bez kozy a s brečící taškou. V neděli jela na trh se štěňatama tchýně, já jsem už odmítnul absolvovat stejnou ubrečenou cestu. Prodala je, ani prý pořádně nestačila vystoupit z auta...
Brita milovala vodu, kolikrát se šla v každém ročním období sama do Jizery vykoupat. Nesměl jsem, ale chodit s ní, měla záchranářské pudy a skákala za mnou a doplavala mi na záda a plavala furt, až jsem měl záda rozškrábaný do krve. Udělal jsem jí krásnou, palubkovou boudu, zateplenou, ale ona nejraději spala kdekoli jinde. Byla volnomyšlenkářská a pravý kokr. Ráda se toulala. Žádná překážka pro ni nebyla dost vysoká. Jednou ráno jsem šel na dvůr a ona mě nevítala. Tušil jsem, že ji budu muset najít já. Má dřevěný křížek v rohu zahrady. Odchody jsou vždy bolestné, sice je to zvíře, ale pro mne to je vždy člen rodiny. Vím, že to není možné, ale několikrát se mi stalo, že jsem potkal kokra a ten se na mne tak podíval, že mě až zamrazilo. Měl jsem pocit, že se dívá Brita. Ne nadarmo se říká – kokršpanělí oči.
Teď již nemám tolik času, abych si mohl pořídit psa, aniž bych ho musel nějak omezovat. Když vidím, jak se ve městech procházejí lidé s výmarskými ohaři, lituju je. Dostanou se ven tak třikrát za den, a to ještě na vodítku, zbytek dne proleží někde u radiátoru. I když jsem četl jeden článek, kde autor popisuje život psa ve městě a na vesnici. Městský pes podle něj dostane více pohybu, než vesnický pes. Majiteli prý nezbude nic jiného, než ho venčit, a to jde jen za pohybu, kdežto vesnický je buď uvázaný u boudy, to jsem nikdy nepochopil, jak to někdo může udělat, nebo jen pobíhá za plotem a občas štěkne po pošťákovi, tedy spíše pošťačce.
Přemýšlím, jak to moje povídání uzavřít. Musí to mít konec. Snad nikomu nebude vadit, když se tady zavážu, že když si pořídím na stáří ještě psa, a to určitě udělám, bude to jistojistě kokr. A pakliže to bude fena, bude to Brita...
 
Jiří LUDVÍK

Fotogalerie

Zpracování dat...