ePrivacy and GPDR Cookie Consent by TermsFeed Generator
vychází v 7:43 a zapadá v 16:42
vychází v 0:08 a zapadá v 10:57
 

Časopis Myslivost

Čtyři plus dva

38  Zdeněk HLAVÁČ
Slunce vstávalo z rozervaných cárů žlutého etamínu lehkých jarně roztoužených mraků. Svítání toho dne se dalo zatím jen tušit, ale okolní svět se už rýsoval zcela zřetelně, byť ještě nočně ztichlý a tajuplný.
Křižovatka polních cest svítila béžovou spraší mezi zelenými a hnědými dílci jarních polí. Těšil jsem se z těch okouzlujících chvil, které detailně znám z každoročního pozorování přírody, ale stejně mne vždy znovu a znovu překvapují svou čistotou a svěžestí, co s sebou přináší nový život a plno neopakovatelných prožitků.
Před dvěma dny mne tu, rovněž v čase „předdenní“, překvapili dva lončáci. Možná já je, kdo ví, překvapení bylo určitě na obou stranách. Dost neochotně klusali k želkovské cestě a potom k dobrotské debři. Bylo to překvapivé setkání s černou zvěří ve vysloveně polní honitbě v době, kdy nízké porosty obilí a sotva vzešlé kukuřice ještě ani náhodou neposkytují ten správný kryt a lákavou úživnost. Překvapivé setkání s černými rytíři, které jsem mlčky kvitoval smutným pohledem na hlaveň malorážky, zavěšené přes rameno. Nicméně – setkání, které vyprovokovalo i aktuální loveckou aktivitu…
Stál jsem tedy v krytu šípkového keře, a zvědavě si prohlížel dlouhé, jako by nikde nekončící řádky brambořiště před sebou. Zaschlé otisky spárků a paspárků po černoštětinatých návštěvnících, nic víc. Ze stromů se ozvala první kukačka, na světle zelenou plochu nedalekého hrachoviště vyšel mladý šesterák. První sluneční paprsky prosvětlily pásy kondenzovaných spalin tryskových motorů obřích letadel brázdících lehce azurovou oblohu a zbarvily je do zvláštního odstínu šeříkové barvy.
Byli čtyři a zamířili k travnatému okraji cesty, u níž jsem stál. Tři letošní „půlzajíci“, jeden evidentně dospělý. Seběhli se téměř ze čtyř světových stran, ztmavlí ranní bohatou rosou a stále ještě všudypřítomným příšeřím. Starý zajíc, nebo snad zaječice, se zastavil na napjatých bězích a z této nezvyklé výšky přehlédl okolí. Mladíci přihopkali blíž a blíž, a pak „to“ začalo. Několikaminutový „mumraj“ všech přítomných ušáků. Výskoky na místě, při výskoku přetáčení těla o sto osmdesát stupňů, objímání se v sedu na zadních bězích, divoké honičky s ostrými kličkami. Poté se mladíci seběhli ke staršímu kolegovi či kolegyni, očichali jeho přední tlapky, otřeli větrníky o hnědočerné boky. Poté patrně nasáli i částečky pachu z mých stop a divoce se rozběhli, opět do čtyř světových stran. Setkání bývalé rodinky, nebo normální ranní beseda?
Můj pohled se vrátil k okolní, již prakticky probuzené krajině. Srnec zmizel, nad topoly prolétli hřivnáči, na vrcholku břízy se usadil žlutý sameček žluvy hajní a flétnově zatrylkoval. Učinil jsem čelem vzad a pomalu se vracel směrem k silnici.
Z cesty, vedoucí podél potůčku se vnesl koroptví kohoutek a po několika metrech opět přistál. Je to dobré, vidíval jsem ho zde se slepičkou, ta patrně už zasedla. Proto tak trochu provokoval. Vyzývavě na mne pohlížel s nakloněnou hlavou a vždy odběhl na přesně vymezenou únikovou vzdálenost.
Nevím, jak dlouho bychom hráli tuto prazvláštní hru, kdyby ji nepřekazil zajíc, který vyskočil z tmavě zelené pšenice a suverénně hopkoval směrem ke kohoutkovi. Ten zachoval stoický klid, nechal ušatce přiběhnout na několik decimetrů, potom se načepýřil a nadskočil nad koleje vyježděné v blátě a kamení polní cesty. Zajíc předvedl brzdění hodné kvalit animátorů kreslených filmových příběhů o Tomovi a Jerrym. Se zájmem si prohlédl rozcuchané pernaté klubko před sebou, otočil se a nevzrušeně hopkal zpět. Koroptví matador se vytáhl do výšky a znova na mne upřeně pohlédl. Moje další kroky však už jeho nervová soustava nevydržela, tiše zmizel v bohatém pobřežním porostu…
Nevím, proč právě teď jsem si silně uvědomil, že dřívější autoři myslivecké beletrie i básníci byli schopni o zajících a koroptvích napsat knihy. Pravda, jsme s poznáním, vědomostmi a nazíráním na přírodu, její čtyřnohé obyvatele a myslivost trošku dál, trošku jinde. Ale přesto. Jak vlastně vnímáme zajíce?
Ano, jsme-li na čekané, jako první se v trávě objeví zajíci. Jejich dlouhé slechy a zvídavé hlavy. Signalizují počátek pohybu zvěře, mnohdy předznamenávají její samotný příchod. Odhopkají a my čekáme na tu svoji „velkou“ zvěř. Na tu, jejímiž životními projevy se pečlivě zaobíráme, známe každou nuanci jejích hlasů, pohybů, máme zmapovanou téměř každou minutu jejího denního režimu. Co však víme o „obyčejném“ zajíci? Možná jen vnímáme jejich pohyb při podzimních honech, kdy vybíhají před hlavněmi brokovnic, vyskakují před vystavujícími ohaři, případně mizí pod příkrovem bělostného prašanu… a dohadujeme se, na jakou vzdálenost vystřelit, jak předsadit.
Ten obyčejný zajíc by si ale patrně zasloužil víc.
 
Zdeněk HLAVÁČ
Ilustrační snímek Jana Běhounková
Zpracování dat...