ePrivacy and GPDR Cookie Consent by TermsFeed Generator
vychází v 7:43 a zapadá v 16:42
vychází v 0:08 a zapadá v 10:57
 

Časopis Myslivost

Dálkové ovládání

29  Ing. Leo VALA
V poslední době se mi stále častěji vybavuje poněkud tragikomická vzpomínka na jeden válečný příběh, který se odehrál již dávno před půl stoletím. Tehdy, na sklonku května neblahého roku devatenáct set čtyřicet dva, voněly květy po venkovských zahrádkách jako každoročně v tuto jarní dobu. Příroda nešetřila svými půvaby ani v tom hrozném čase šílenství, běsnění, strachu a vraždění. Nevadilo jí, jako nám, stísněným lidem, že z rozhlasových skříněk opatřených ceduličkou: „Pamatuj, pamatuj, že poslouchání zahraničního rozhlasu je zakázáno a trestá se vězením, nebo i smrtí“, ale i z novin a filmových týdeníků promítaných před velkoněmeckými sentimentálními velkofilmy, se ozývá barbarsky surový vítězný ryk nad úspěchy německých zbraní. Výplody goeblsovské propagandy a bláboly kolaborantské vlády byly slyšet skutečně na každém kroku a nevyhýbaly se ani venkovu.
Pan nadlesní Uher v sousedním bohuňském revíru měl zřejmě slabší žaludek, a tak po jedněch zvláště triumfálních rozhlasových zprávách o počtu vypálených a zničených bolševických vesnic a měst a o počtu potopených brutoregistorvaných tun rezolutně prohlásil: „To propagandistický svinstvo mi už do konce týdle prašivý války doma nepustíte! Stejně tam nic kloudnýho nedávají než samý prolhaný žvanění - na knoflík nesmíte ani šáhnout! To si vyprošuju! Jinak se hodně, ale hodně rozčílím!“
Paní nadlesní za ta léta spolužití s manželem dobře věděla, že je to v takových chvílích velký pruďas, a tak na pár dní bylo rádio visící s poličkou nad mycím stolem v kuchyni, skutečně na „nuceném odpočinku“. Pak ale Uhrovce otrnulo. Řekla si, co uši neslyší, srdce nebolí a obvykle po odchodu pana nadlesního na delší obchůzku si přece jen nějakou tu muziku z rádia pustila a mezi těmi písničkami, které byly její jedinou radostí, oželela i to nezbytné velkohubé chvástání.
„Ten můj starý by mě za to načisto zbláznil,“ říkala si sice v koutku své zakřiknuté duše, ale přece jen neodolala. Před časem oběda či večeře a ve všech ostatních případech, kdy musela očekávat návrat manžela do lesovny, rádio vypínala, raději s hodinovou rezervou. Ostatně lesovna stála stranou od Bohunic, do vsi i k lesu kus holé, otevřené cesty, na obě strany bylo z okna kuchyně velice dobře vidět. A paní nadlesní jako správná venkovanka ve své časté samotě ráda z okna vyhlížela, aby měla dostatečný přehled, co se kdy venku „šustlo“.
Pak však jednou zasáhla mimořádná a hodně nepříjemná událost. Její švagrová, žena místního řídícího učitele, přiběhla celá uplakaná s očima navrch hlavy. „Marie, sebrali mi Josefa přímo uprostřed vyučování,“ naříkala zoufale, zajíkajíc se pláčem. „Vždyť nic neudělal, takový je to hodný člověk. Zpřeházeli nám kvartýr, sebrali nějaké knížky a odvezli ho bůhví kam. Co budeme dělat?“
Situace jistě tragická, zvláště pak ve dnech, které následovaly bezprostředně po úspěšném atentátu na zastupujícího říšského protektora Heydricha. Obě ženy si měly co povídat, nadlesní svou švagrovou utěšovala, i když si plně byla vědoma složitosti a určité bezvýchodnosti nastalé situace. Brečely obě. Na puštěné rádio si ani na okamžik nevzpomněly, stejně tak jako, že se má nadlesní brzy vrátit z lesa.
A tak se také stalo. Pan nadlesní Uher, vracející se z obvyklé pochůzky revírem, nevěřil vlastním uším. Přes jeho přísný a kategorický zákaz se z otevřeného okna lesovny rozléhal k jarem švitořícímu lesu hudební hlas rádia. Když utichla hudba, nějaký zaprodanec, jakých bohužel ani v těch dobách nebylo málo, či jich ještě jaksi přibylo, začal z rozhlasu vyřvávat prorežimní názor, jak je třeba nemilosrdně naložit se všemi, kteří odporují jedině správným velkoněmeckým myšlenkám, a kteří schvalují atentát, případně ukrývají parašutisty, kteří jej provedli.
Rozzuřený pan nadlesní nemeškal. Nadzvedlo ho to nebývalou silou! Zcela v souladu se svou prudkou povahou navyklým pohybem strhl brokovnici dvojku z ramene a otevřeným oknem kuchyně mistrnou ranou sestřelil tu skřehotající dřevěnou a bakelitovou krabici z poličky. Zmlkla pochopitelně doslova „v tu ránu“ a „krve by se byl nedořezal“ ani v obou nadmíru překvapených ženách sedících za kuchyňským stolem.
Co bylo dál? Bohužel to již tak úsměvné nebylo. Pan řídící učitel zakrátko rozšířil v novinách a na vývěskách každodenně zveřejňované seznamy popravených za schvalování atentátu. Bohudíky nebyl doprovázen, jako ve většině ostatních případů, celou rodinou. Husarský kousek umlčení německého rádia panem nadlesním byl tady s pochopením, jinde s odsudkem přetřásán v širokém okolí. Naštěstí se v tomto případě nenašla „krysa“, která by událost „začerstva“ donesla na gestapo, které by pro „ústřel“ nejspíše žádné pochopení nemělo.
Já, přiznám se, jsem tenkrát ze svého mladistvého rozhledu, pruďaský čin pana nadlesního Uhra spíše nechápal. Muselo uběhnout dalších několik desítek let, abych svůj tehdejší, už dávno zapomenutý odsudek, změnil a panu nadlesnímu začal rozumět. Myslím na něj stále častěji, když pustím rádio či televizi a slyším a zírám. A tehdy se vžívám do Uhrova rozpoložení a začínám pozvolna chápat, proč v prudkém hnutí mysli sáhl po flintě.
Dnes naštěstí nejde o život či existenci. Byl na tom chudák tenkrát, vzhledem k tehdejšímu stavu technického pokroku, mnohem hůř než já. Flinta byla rázným řešením programové nabídky. Já v podobných případech, a věřte mi, že stále častěji, využívám vymoženosti dálkového ovládání.
 
Ing. Leo VALA
Ilustrace Petr Hrach

Fotogalerie

Zpracování dat...