ePrivacy and GPDR Cookie Consent by TermsFeed Generator
vychází v 7:43 a zapadá v 16:42
vychází v 0:08 a zapadá v 10:57
 

Časopis Myslivost

Dutá rána

2  Jiří ŠMOTEK
Již několik dní před počátkem lovu srnců hustě pršelo. Meteorologové předpovídali vydatné deště zejména na Moravě. Společně s tím, i vzedmutí hladin všech řek a nebezpečí povodní. Předpověď se jim opravdu vydařila. Déšť se spouštěl z oblohy celý týden skoro nepřetržitě od rána do večera a od večera do rána. Měnila se pouze jeho intenzita. Zem už nebyla schopna vodu absorbovat. Všechny podzemní rezervoáry byly přeplněné. Koryta stružek, potůčků i řek se plnila kalnou vodou a jejich hladiny vytrvale stoupaly. Kde normálně bylo vody po kotníky, najednou tekl proud ve výši pasu. Ervos dostal ten rok povolenku na srnce třetí věkové třídy. Již od zimy se toulal po honitbě a hledal nějakého, který by uspokojil jeho představy. Měl vyhlédnutou raritu. Srnce s pokrouceným parožím v Holíkovách. Několikrát se ptal Miříka, co asi řeknou ostatní myslivci, když uloví starého srnce ještě před říjí.
 „Co by říkali. Povolenka k lovu platí od šestnáctého května pro všechny věkové třídy. Jo, že myslivecká čest velí sklizňového srnce odlovit až při říji, je věc druhá.“ Uklidnil Miřík jeho myšlenky. A tak Ervos již od prvního dne možného odlovu vyhlížel sluníčko. Čekal, že se každou chvilinku vyčasí a srnčí vyběhne na paši. Byl dávno rozhodnut, že se o lov pokusí první den, který to půjde.
Slunce vysvitlo poprvé z mraků osmnáctého v poledne. Není na co čekat, usoudil. Rychle dobře poobědval, hodil na sebe pár mysliveckých svršků, vzal pušku, dalekohled, nasedl do auta a vyjel k Holíkovám. Auto odstavil hned u prvních stromů lesa, na polní cestě, vedoucí šikminou svahu k louce kde srnce viděl již mnohokrát se pastvit. Nabil tři náboje, zajistil a pomalým krokem začal šoulat ke spodnímu okraji smíšeného lesa. Tobolkou čertova tabáku zkontroloval směr větru. Vál mírný, severozápadní. Byl pro lov téměř ideální. Rozhodl se dojít až na okraj lesa a tam se usadit na čakan. Musel našlapovat velmi opatrně. Všude přítomná voda při každém došlápnutí pod jeho holínkami čvachtala. Čím více se blížil k posledním stromům, tím byl obezřetnější. Dalekohledem vždy po několika krocích prohlížel každý kousek louky mezi lesem a hradbou stromů lemujících potok. Věřil, že srnec již vytáhl na pastvu. Skutečně, nad potokem, ve vysoké trávě, spatřil hřbet srnčího. Zastavil. Přitiskl se k nejbližšímu stromu, dalekohled opřel o jeho kmen a čekal, až kus zvedne hlavu. Čekání, přestože trvalo jen několik desítek vteřin, se mu zdálo jako celá věčnost. Konečně srnčí zvedlo hlavu a začalo si lehce olizovat bedra. Byl to on. Jeho srnec. Levý parůžek pětadvacet centimetrů vysoký vidlák a pravý špičák, nad slechy vytočený do vývrtky, končící kousek nad světlem. Srdce mu začalo bušit. Jen vzdálenost sto padesáti metrů, která je dělila, se mu zdála na střelbu příliš velká. Pokusí se posunout dopředu alespoň pár kroků. Každý metr ukousnutý ze vzdálenosti je dobrý. Znovu zkontroloval vítr. Vál někam k vesnici. Neměl by zvěř zradit. Sotva srnec začal znovu brát paši, posunoval se od jednoho kmene stromu ke druhému směrem k okraji lesa. Opatrně našlapoval, aby náhodou pod gumákem nepraskla nějaká větvička. Tak zkrátil vzdálenost o dobrých třicet metrů. Byl spokojený. Teď už si na ránu troufal. Zvolil místo u středně silné borovice. Opřel pušku o kmen, v tichosti odjistil, naštechroval a už jen čekal, až se srnec postaví na široko. Srdce cítil až v hrdle. Tep mu bušil do spánků. Dech se zrychloval. „Klid!“ Přikazoval si v duchu, „vždyť času mám dost. Zvěř o mně neví. Nemusím spěchat. Střílet budu, až se uklidním.“ Pušku složil k nohám a několikrát zhluboka vydechl. Srnec se bezstarostně popásal a dokonce budil dojem, že se blíží do místa, kde byla tráva výrazně nižší. Od deště byl celý zmáčený. Vypadal již úplně přebarvený. Bude to nejen správný průběrný odstřel, ale i líbivá trofej. Po chvilkovém vydýchávání zvedl pušku znovu. Tentokrát již měl pocit schopnosti bezvadného zásahu. Opřel se o kmen borovice. Umístil bod záměrného dalekohledu na srncovu komoru. Už se netřásl. Jemným, pomalým tlakem zmáčkl spoušť. Rána zaburácela nad loukou, než její vibrace pohltil prostor. Srnec padl, jako by mu někdo podtrhl běhy. Chvilinku kopal spárky. Pak zůstal v klidu ležet. Ervos ani nepřebíjel, tak si byl jistý, že zasáhl komoru. Přestal sledovat místo, kde ještě před chvíli srnec pastvil. Uvažoval, zda jít přes trávu k srnci a zmáčet si oblečení. Moc se mu do toho nechtělo. Udělá to raději jinak. Dojde k autu, zajede pro Miříka. Společně pak autem pohodlně dojedou až k srnci. Ošetří ho a hned se s raritním úlovkem nechá vyfotografovat. Velké zdržení by to být nemělo. Slabou čtvrthodinku. A již za chůze k autu vytáčel mobilem Miříkovo číslo. Měl štěstí. Ten právě poklízel psy. Než přijede na dvůr, bude nachystaný…
Za dvacet minut již společně stáli i s autem na louce v místech, kde měl podle Ervosových slov ležet ulovený srnec. Neležel. Jen zválené místo svědčilo o tom, že se tu opravdu před chvilkou skutečně něco odehrálo.
„Kterási sviňa mně ho ukradla.“ Byla první jeho slova, vida jen zválený, mokrý, travní porost. „Ale barva nebo nějaké stopy tu být musí!“
Miřík pečlivě prohlédl zmačkanou trávu. Všude pod nohama čvachtala voda. Bylo jí tolik, že mezi travou se blyštily místy kaluže. Barvu neviděl. Podle svých mnohaletých zkušeností z různých dosledů začal pomalu chodit od nástřelu ve spirále a snažil se najít nějaké stopy po odchodu postřelené zvěře. V jednom místě se mu zdálo, jako by srnec znovu upadl na zem, nebo dokonce na chvilinku zalehl. Ptal se střelce, jestli alespoň ví, odkud srnec na louku přišel. Samozřejmě nevěděl. Většinou přicházel z lesa, právě ze směru střelby. Ale zda odtud přišel na louku i dnes? Kdo ví.
„Nemá smysl tady ničit pachové stopy. Musíme pro psa.“ Rozhodl Miřík. Nasedl do auta a jel pro jezevčíka. Z věšáku vzal dvojitý úvazek, z kotce pustil Bena a Pecínu. Ostatní psi skákali na dvířka kotce, štěkali a domáhali se vypuštění.
„Proč jsi přivezl dva psy?“ Zeptal se Ervos, když uviděl psy na úvazku.
„Víc hlav, víc rozumu.“ S klidem odvětil vtipem o policajtovi se psem Miřík. Pak však přece jen dodal. „Kdyby bylo potřeba srnce strhnout, dva si s ním poradí líp než jeden.“ Připnul jim barvářské obojky, aby i bez povelů pochopili, co se po nich žádá a vyrazili na dosled.
Když je nasadil společně na nástřel, ihned zalehli do řemene a začali táhnout svého vůdce k prvnímu loži a následně přímo k lesu. Vody však bylo na louce tolik, že stopu střídavě ztráceli a jednotlivým opravováním sebe navzájem rušili.
„Musím je vypustit. Nemá smysl je držet na řemeni. Pokud je tady někdy srnec zhaslý, porvou se u něj a budeme je slyšet. Pokud žije a je postřelený, budou ho společně honit, až ho strhnou. Ve většině případů postřelený srnec neopouští své známé teritorium a běhá po něm v menších nebo větších kruzích. Jestli mu nic není, lehce jim zmizí.“ 
S těmito slovy rozepnul oběma psům obojky a ti se svorně vydali loukou směrem k lesu, odkud Ervos na srnce střílel. Po pár okamžicích se ozvalo jejich hlášení. Nebylo však z jednoho místa. Postupovalo po svahu šikmo k lesní cestě. Právě při jejím přesazení je oba uviděli. Před nimi prchal s malým náskokem srnec. Postřehli, že s ním není vše v pořádku. Zdálo se, jako by běžel mírně nahrbený. Nikde na boku však žádnou stopu po zásahu neviděli. Divné. Všude bylo však tolik vlhkosti, že jakoukoli barvu mohla voda okamžitě snadno smýt.
Srnec pronásledovaný jezevčíky se velkým obloukem vracel k rozvodněnému potoku. Ervos i Miřík se vydali společně za nimi. Čekali, že se již každou chvilku ozve nářek dáveného srnce. Nic. Jen neustálý, postupující štěkot jezevčíků vypovídal o tom, že se ani tito malí bojovníci nemíní vzdát trofeje. Když došli oba lovci k potoku, viděli, že nejen jezevčíkům, ale ani srnci se do rozvodněného toku zřejmě nechtělo. Jak by taky jo. Kde jindy tekl pomalý, klidný potůček a pro okysličení vody musely být nadělány snad každých dvě stě metrů splavy, dnes silný, kalný proud strhával vše, co mu stálo v cestě. Místo obvyklého půl až jednoho metru se šíře potoka změnila od tří do pěti. Stopa srnce vedla jezevčíky skoro sto metrů po levém břehu proti proudu. Jako by i on hledal snadnější místo pro jeho překonání. Jezevčíci pobíhali po břehu, občas stoupli do prudkého proudu řeky, aby se zase vrátili na břeh a hlasitě štěkali směrem k druhému břehu. Jako by svému vůdci říkali:
„Srnec nám utekl na druhý břeh, ale my sami tento potok nejsme schopni přeplavat. Proud je příliš silný. Strhl by nás pod splav.“
V blízkosti nikde žádná lávka nebyla. Jediným řešením bylo vzít psy do náruče a potok přebrodit. Každý s jedním psem na rameni se Ervos i Miřík vydali na druhou stranu rozvodněné Lukšínky. Studená voda jim dosahovala k pasu a proud čeřil hladinu až nad prsa. Chlad jim svíral útroby.
„Jestli byla tak chladná voda i kolem Titaniku, tož potěš trosečníky pán Bůh.“ Komentoval prekérní situaci Miřík. Ervos na to jen odvětil:
„Aspoň se dlouho netrápili jako my tady.“
Jezevčíci rozpumpovaní vášní se snažili dostat z náručí a pleskáním prutu o hladinu promáčeli poslední suché zbytky oděvů svých pěších převozníků. Jakmile se přiblížili k druhému břehu, hodili psy na pevnou zem. Ti nejdříve pobíháním kolem vody krátce hledali stopu přebrodivšího srnce a po jejím nalezení ji, znovu s vytrvalým hlášením, sledovali. Vedla okrajem remízku zarostlého planými trnkami a na jeho konci se zlomila zpět k potoku. Po levém břehu pak pokračovala přes dvě zátočiny, kde podle chování psů překročil vodní tok srnec zpět na původní stranu. Psi pobíhali po břehu, štěkali a chtěli za ním. Nezbylo než v prudkém toku je znovu na druhý břeh přenést. Ocitli se tak snad jen padesát metrů od nástřelu i odstaveného auta. Srnec však na pravém břehu dlouho nepobyl. Po páru desítkách metrů, tentokrát již těsně před psy, vodu znovu překonal. Protože však s ním byli v bezprostředním kontaktu, oba skočili ze břehu do vody a snažili se ji přeplavat. Bojovali statečně. Silný proud je oba vytočil proti svému směru a postupně odnášel. Vypadalo to, jako by sice plavali vpřed, ale ve skutečnosti couvali. Na druhém břehu skončili v další zátočině o dobrých sto padesát metrů níže.
Miřík s Ervosem pozorovali dalekohledem další počínání postřeleného srnce. Vyběhl po louce svažující se k potoku a klusem odbíhal k dalšímu remízku, který končil z jedné strany plotem ohrazené městské skládky odpadků a na ni navazující, veřejnou silnicí.  
„Já se vrátím pro auto a pušku, přes most přejedu nad remízek a pokusím se předstoupit. Pokud ho uvidím, dám mu dostřelnou.“ Prohlásil Ervos a už se znova brodil potokem k autu.
Miřík jedním okem dál sledoval srnce, druhým jezevčíky, o které měl daleko větší obavy, aby v rozvodněném potoce neutonuli. Srnec držel původní směr. Určitě míří do remízku. Jezevčíci se již vraceli po břehu proti proudu potoka a hledali jeho stopu. Ostrým hvizdem je zastavil a zadaunoval. Při jejich uvazování mu srnec zmizel z očí. Nevadí, počkám na Ervosa. Jak se postaví za remízkem, jezevčíky znovu vypustím a oni mu ho nadeženou přímo před mušku. Teprve teď si však uvědomil, že u sebe nemá telefon. Jak se spolu domluví? Doufejme, že ho napadne, až bude připravený, zapískat.
Čekal dvacet minut. Nic. Zapískal. Žádná odezva. Odhadoval, že za tuto dobu již Ervos musí být na domluveném stanovišti. Zima jím v mokrých šatech lomcovala. Netušil, že Ervos se současně stavil doma vyměnit promáčený lovecký oblek za suchý...
Vypustil tedy znovu jezevčíky z řemene a pokyny ruky je naváděl do srnčí stopy. Jakmile na ni narazili, opět ji začali hlasitě sledovat a zmizeli v trávě. Postupoval za nimi. Stébla obalená kapkami vody ho šlehala do stehen. Mokré nohavice se mu lepily na nohy a ještě více studily. Nadával všemi nadávkami, které znal. Víc zmáčený být však nemohl. Postupoval stále po hlasu jezevčíků. Netušil, že vyčerpaný srnec zalehl v horní části louky, ještě před remízkem.
Ben byl tentokráte o něco rychlejší než Pecína. Narazil na srnce první. Okamžitě se mu zakousl do boku. Ten však vyskočil všemi čtyřmi běhy do vzduchu najednou i se psem. Po dopadu vytočil hlavu, nabral parohy jezevčíka a odhodil. Ben bolestně zavyl. Od pronásledování ho však útok neodradil. Srnec taky nečekal. Dal se do běhu a kousek pod Miříkem se začal vracet k potoku.
„Jáj, keby som mal pušku!“ Vzpomněl si Miřík na citát z jakéhosi slovenského filmu. Ben v patách s hlasitou podporou Pecíny dál vytrvale sledoval teplou stresovou stopu. Srnec doběhl k říčnímu korytu a stejným manévrem, jako při dřívějším překonávání vodního toku, se snažil pronásledovatele setřepat. Zde se však potok naštěstí rozšířil a proud zklidnil. Psi okamžitě řeku přeplavali a pokračovali v dosledu. Tak se to opakovalo z jednoho břehu na druhý ve směru toku ještě několikrát. Bylo vidět, že všem aktérům sil rapidně ubývá. Navíc vyvstalo znovu nebezpečí, že místy proud zesílený zúžením koryta strhne některého z pronásledovatelů do stále se opakujících vodních válců vytvořených pod rybářskými splavy a víc ho živého nevydá. Srnec se již vůbec nesnažil běžet na volné prostory přilehlých luk. Kličkoval jen kolem potoka s občasným jeho přebroděním. Jezevčíci ho vytrvale následovali. Výhodou bylo, že srnec postupoval ve směru toku řeky, a tak je vlastně proud vždy strhával blíže k jeho stopní dráze. Všichni se pomalu blížili k prvním domům města.
Miřík usoudil, že bude nejvýhodnější ve vhodný okamžik psy zastavit. Předpokládal, že unavený a zcela jistě postřelený srnec, pokud neuslyší za sebou štěkot, zastaví taky a zalehne. Kde je momentálně Ervos netušil. Pak ho teprve nějak přivolá dát dostřelnou ránu.
Když se opět oba jezevčíci dostali na stejný břeh, po kterém kráčel, povelem je zastavil. Oba uvázal na vodítko. Ani se moc nebránili. Taky už měli dosledu plnou mordu. Dlouhá srst promáčená až na kůži na nich byla zplihlá. Při otřepání kolem nich voda stříkala jako z vodní turbíny. Dívali se na svého pána jako by se ptali:
„Tak co teď? Co vymyslíš ty, náš vůdce smečky? Stopa je stresová, srnec postřelený, nemůžeme ji přece nyní opustit. Nechat ho trápit a umírat v bolestech. Tak proč jsi nás nenechal dokončit započatou práci?“
Miřík jejich pohledy chápal. Pohladil je po zmáčených hlavách. Poplácal po hrudi. Pochválil, jak hezky pracovali. Zkontroloval vítr a teprve pak společně opatrně postupovali vpřed. Jakmile Pecína zvedla hlavu a začala větřit, zbystřil pozornost.
„Klid!“ zavelel k ní. Určitě cítí srnce. Nemýlil se. Srnec ležel na druhém břehu potoka v hustém vrboví. Díval se na ně, ale už se nezvedl a neutekl. Síly mu docházely. Potichu společně vycouvali. Když se mu zdálo, že je již dost daleko od zalehlého srnce, znovu volal i pískal na Ervosa. Odpovědí mu bylo jen a jen ticho.
Kde k sakru vězí? Pomyslel si Miřík. Čekat tady nemá smysl. Stejně jsem mokrý jak hastrman. Vrátím, se domů, převleču do suchého prádla a pak mu zavolám mobilem. S těmito myšlenkami znova vstoupil i s jezevčíky nesenými v náručí do rozvodněné Lukšínky. Dokonce se mu nyní zdálo, že voda ho začala hřát. Přebrodil na druhý břeh. Za neustálého mrmlání, co tomu asi řekne jeho zdraví a že mu byl takový dosled čert dlužen, se vydal rychlou chůzí k domovu. Náladu mu zlepšily teprve pořádné dva loky lochovecké slivovice a suché prádlo. Teprve pak vytočil Ervosovo číslo, aby zjistil, kde se právě teď nachází a požádal ho, aby znova pro něj přijel domů, že společně půjdou srnce dostřelit.
Než se objevil Ervos i s autem na dvoře, osušení jezevčíci již spokojeně leženi na dekách ve verandě. Miřík byl skálopevně přesvědčen, že srnce už dostřelí i bez nich. Dál vše vzalo rychlý spád. Autem dojeli téměř až k místu zálehu. Srnec stále ležel na stejném místě ve vrboví. Tam kde ho Miřík naposledy spatřil. Dostřelná rána ukončila nejen jeho trápení.
Při vyvrhování vyšlo najevo, že první zásah dostal těsně pod páteř mezi sedmé a osmé žebro. Ani jedno z nich nebylo na žádné straně kulí poškozeno. Rovněž nebyl zasažen žádný z vnitřních orgánů. Jen na spodní straně páteře měl nepatrnou ztrátu kousku vnitřní běle. Ta zřejmě zapříčinila krátkou obrnou reakci srnce po zásahu i jeho následné chování. Bez kvalitní práce lovecky upotřebitelných psů, dlouhosrstých jezevčíků, by zřejmě s velkými útrapami přežil. „Zřejmě“ si myslel Miřík proto, že se s podobným postřelením setkal již jednou v minulosti.
Na naháňce, kde dělal se svými psy honce, jeden z lovců střílel po seleti. Značení rány tehdy, na flekatém, bílo černém seleti, střelec komentoval tak, že se ze škáry zaprášilo, jelo kousek po břichu a pak uteklo. Za dva týdny bylo uloveno stejně zbarvené sele na další naháňce a hladký průstřel od předešlé kulky byl při jeho rušení stále ještě mezi sedmým a osmým žebrem, těsně pod páteří ve hrudním koši, ne zcela zhojený. Mezi myslivci se často debatuje, zda existuje „dutá rána“. Podle těchto dvou případů zřejmě ano, existuje. 
 
Jiří ŠMOTEK
Ilustrační snímky Jan Hlaváč, Danuše Hlaváčová

Fotogalerie

Zpracování dat...