ePrivacy and GPDR Cookie Consent by TermsFeed Generator
vychází v 7:43 a zapadá v 16:42
vychází v 0:08 a zapadá v 10:57
 

Časopis Myslivost

Inspirován přáním vnoučat

24  Oldřich KOUDELKA
Je tomu již více než dva roky, kdy se dlouholetý aktivní myslivec a milovník přírody musel se svými láskami rozloučit. Alespoň v podobě činností přímo v terénu. Nemoc neprokrvování dolních končetin totiž způsobila dnes již třiaosmdesátiletému Miloši Klapetkovi problémy s pohyblivostí. Myslivosti se však nechtěl vzdát, a jelikož si z jejího provozování odnesl mnoho překrásných vzpomínek a zážitků, rozhodl se, jak sám říká na stará kolena, splnit přání svých vnoučat a začít malovat. A přestože nikdy neabsolvoval žádné výtvarné vzdělání, vzbudily hned jeho první obrázky velký zájem, neboť byly v mnohém jiné, netradiční, originální, plné fantazie.
Lásku k přírodě a všemu živému si Miloš Klapetek osvojil již v dětství. „Narodil jsem se dvaadvacátého září osmadvacátého roku v Opavě. Táta spravoval více než třicet hektarů polností, byl velkým milovníkem koní a také myslivcem. Jako kluk jsem byl v každodenním kontaktu se zemědělstvím, a tak ani nebylo divu, že jsem po škole šel studovat na tehdejší opavskou Masarykovu vyšší rolnickou školu, kterou jsem ukončil krátce po válce maturitní zkouškou,“ vzpomíná pan Klapetek.
Prakticky ve stejném čase, když mu bylo osmnáct roků, složil úspěšně zkoušku z myslivosti. Stal se členem myslivecké společnosti v rodné vesnici Milostovice u Opavy. Mysliveckých radovánek a prvních loveckých zážitků si však dlouho neužíval. V únoru osmačtyřicátého roku se moci chopili komunisté a ti pro „kulaky“ žádné pochopení neměli. V roce 1950 nebyl Miloši Klapetkovi prodloužen honební lístek se zdůvodněním, že „neskýtá dostatečné záruky kladného poměru k lidově demokratickému zřízení. „Do čtyřiadvaceti hodin jsem rovněž musel odevzdat své zbraně na stanici tehdejšího sboru národní bezpečnosti. Jednalo se o zbraně zánovní, resp. rodinný majetek, které jsem po zkouškách obdržel od svých strýců. Úžasná šestnáctka lancasterka, překrásný troják 7x72 R. Ty zbraně mi už nikdy nebyly vráceny ani uhrazeny a jen Bůh ví, kde skončily. Nejspíše v rukou některého z papalášů, jehož potomci s nimi možná loví dodnes...“
Ani další osudy nebyly tehdy mladému Klapetkovi a jeho rodině nakloněny. Vojenskou základní službu musel nastoupit k „pétépákům“, kde pracoval jako manuální dělník na různých pracovištích, přičemž skončil jako horník na šachtě Urx v Ostravě - Petřkovicích. Jeho rodiče „pro neplnění státních dodávek“ byli soudem potrestáni ztrátou občanských práv na doživotí. Otec byl vězněn a matka s jeho sourozenci násilně vystěhována do Čech, kde pracovala v živočišné výrobě. Všichni rovněž dostali zákaz vstupu do opavského okresu.
     Když se Miloš Klapetek koncem třiapadesátého roku vrátil z vojny, byl vlastně bez domova. Jen náhodou, ze známosti, se dostal do služeb státního hřebčína Albertovec, kde mohl uplatnit svou lásku ke koním a všemu živému. „Tehdejší ředitel o mých rodinných poměrech věděl, ale bez zbytečného vyptávání a kádrování mne zařadil do administrativy. Později jsem se stal pracovníkem pro investice a nakonec plánovačem hřebčína. Byla to krásná léta, jenže na jaře sedmapadesátého roku přišly kádrové prověrky a já měl smůlu. Neprošel jsem! Rozvázali tedy se mnou pracovní poměr a já byl opět na dlažbě...“
Všechno zlé je ale k něčemu dobré. V únoru šedesátého roku si vzal za manželku milovanou Marušku Pavlíkovou, která ho životem provází dodnes. Stejně jako on pochází ze sedlácké rodiny a tudíž jejich společná cesta léty a přes trní života vždy nacházela společného jmenovatele v lásce ke zvířatům, půdě a lesu. K zemi matce. Pro Miloše Klapetka se paní Marie stala nerozlučnou partnerkou i při výkonu práva myslivosti a chovu loveckých psů. Nové zaměstnání za čas našel pan Klapetek u tělovýchovné jednoty Slezan Opava, a to jako vedoucí jízdárny jezdeckého oddílu. Zde pracoval plných třicet roků, prakticky až do svého odchodu do starobního důchodu. A co víc, byl tak trochu „jako doma“, čímž zmátl tehdejší režim. Dokonce v roce 1967 prošla žádost o lovecký lístek a mohl se stát členem mysliveckého sdružení v Kylešovicích, které jsou předměstím Opavy. Po dlouhých sedmnácti letech se mohl vrátit k myslivosti!
Jak dnes sám přiznává, tehdy se jeho život změnil k lepšímu. Konečně mohl volněji dýchat a věnovat se svým láskám, což mu bylo po dlouhá léta upíráno. Myslivost mu dávala zapomenout na to, že k historickým společenským změnám bylo ještě hodně daleko, že křivdy, které utrpěla jeho rodina, jsou stále ještě křivdami příliš čerstvými na to, aby se s nimi člověk mohl vypořádat. Společně s přáteli myslivci budovali krmelce, posedy, kazatelny, ale třeba také mysliveckou chatu u Raduňských rybníků, kde se prakticky nepřetržitě koná od roku 1969 Myslivecký den za účasti myslivců i široké veřejnosti. Jeho práce pro myslivost a les byla navíc zúrodněna tím, že se mu podařilo ulovit prvního jelena, divočáka a mývala v historii mateřského mysliveckého sdružení.
Tady někde by se nejspíše dalo napsat, že myslivecký a rolnický příběh Miloše Klapetka se uzavírá. Jenže opak je pravdou. Po historických událostech konce roku 1989 mu bylo navráceno dědické právo po tetě. „Jednalo se o statek s přibližně třiceti hektary polností a sedmihektarový les v Mikolajicích. Všechno bylo sice značně zanedbané, ale za pomoci rodiny a přátel se mi fojtství podařilo obnovit a až do roku 2000 jsem na něm soukromě hospodařil. Poté jsem vše předal staršímu synovi, který zde s rodinou hospodaří dodnes,“ uvádí Miloš Klapetek.
Konec jeho podnikatelské činnosti v zemědělském sektoru byl bohužel i koncem jeho aktivního provozování myslivosti. „Život se nedá nikterak vrátit zpět a v mnoha směrech ho limituje zdraví. To v mém případě znamenalo menší pohyblivost. Už jsem chodil jen velice ztěžka a s holí, nemohl jsem jezdit na koni, což jsem tolik miloval. Nemohl jsem běhat po polích s pejsky, kterých jsem v minulosti několik kvalitně vycvičil, včetně posledního, maďarského ohaře Vizly. Ale v hlavě jsem měl stále tolik vzpomínek a krásných zážitků, které jsem nechtěl nechat jen tak uplynout v čase. Proto jsem začal malovat,“ přiznává mikolajický myslivec.
Nejbližší mu byl styl naivní malby a kresby. Jednoduchý, bezstarostný, bohatý výběrem motivů. Ale často třeba také se záměrně deformovaným prostorem a perspektivou, zjednodušenou prezentací reálného života. Naivní umění ale někdy zcela neprávem bývá ztotožňováno s dětskou jednoduchostí. „Jedná se však o velký omyl a zjednodušenou domněnku, neboť přes zdánlivou jednoduchost techniky, jde o dokonale propracovanou práci s četným detailem, který zavádí diváka do světa kouzel, snů a symbolů. A právě myslivecká témata a témata z přírody jsou v tomto směru autorsky velice vděčná,“ prozrazuje Miloš Klapetek svou výtvarnou filozofii.
Štafetu jeho celoživotních lásek v čele s myslivostí dnes nesou jeho synové i vnuci. Právem je na ně hrdý a vždy se velice raduje z jejich úlovků i chovatelských úspěchů. A oni zase mají radost z nových obrázků, které vycházejí z jeho domácího „atelieru“.
 
Připravil Oldřich KOUDELKA
Snímky archiv rodiny Klapetkových

Fotogalerie

Zpracování dat...