ePrivacy and GPDR Cookie Consent by TermsFeed Generator
vychází v 7:43 a zapadá v 16:42
vychází v 0:08 a zapadá v 10:57
 

Časopis Myslivost

Jak jsem viděl rašit buky

31  Jánoš BEDNAŘÍK
Jsem ve věku, kdy už dávno mám nárok na ohlédnutí se zpět a vzpomínání, co jsem v životě prožil, zkusil a viděl. Povoláním lesník, několik let jsem pracoval jako vedoucí polesí, které téměř celé bylo tzv. režijní, tedy státní honitba. Pokud si vzpomínám, tak výměra činila něco přes šestnáct set hektarů s hlavním druhovým zastoupením v srnčí zvěři, ale měli jsme i kolem čtyřiceti kusů zvěře mufloní, která tam byla vysazena po válce, kdy ještě honitba byla v držení společenstva. Samozřejmě nějaká zvěř drobná, kolísavé počty černé a v těch časech, byl to konec šedesátých let, se ve stále větší míře začínala ukazovat zvěř jelení, jako přecházivá. Ostatně, nejméně jednou třetinou hranice jsme sousedili s jelení.
V padesátých letech zde byli střeleni dva rysi, poslední host na tetřeva hlušce tu byl v roce 1957 a počátkem sedmdesátých let se nám tu občas „promenádovali“ i medvědi. Dnes je celá plocha mého bývalého polesí, včetně přilehlých oblastí, tzv. biokoridorem pro migraci medvěda, rysa, vlka a samozřejmě jelení a jiné zvěře. Půlka plochy je chráněnou krajinnou oblastí.
Tak to jenom na úvod, pro ucelený obraz o krajině, kde jsem pracoval, je-li to tak možné povědět, jako myslivec - profesionál, aspoň nějakou dobu. Myslivcem jsem samozřejmě byl celý život i dlouho v důchodovém věku a „praštil“ jsem členskou legitimací nezaplacením členských příspěvků teprve nedávno. A řeknu rovnou, že hlavním důvodem mého skončení v řadách myslivců je aktuální stav myslivosti. Ale tím se vůbec nechci zabývat.
Jak už jsem předeslal, žiji „v myslivosti“ většinou ze vzpomínek a je zajímavé, jaké ty vzpomínky se mně nejčastěji vybavují jako nejhezčí. Jedna taková, s kterou bych se rád svěřil, se možná bude zdát některému čtenáři poněkud divná a málo „myslivecká“. Já si ale nemohu pomoci, pro mě má cenu jako jedna z nejhezčích.
Jako mladý vedoucí polesí jsem se samozřejmě snažil i po stránce myslivosti, abych, pokud to jen trochu šlo, měl všechno v pořádku. Vytvořili jsme celou síť značených a udržovaných loveckých chodníků, stavěli jsme nové krmelce, samozřejmě taky posedy a dokonce i nějak zateplené kazatelny u zvěřních políček a podobně. Bylo nás na polesí celkem šest mladých pracovníků, všichni stejně zapálení pro myslivost, takže pro nás nebyl až tak veliký problém, přidat tomu něco i svou manuální prací, třeba o víkendech. Nejednou jsme vzali jeden ze dvou režijních koňských potahů a zorali jsme třeba políčko, nebo postavili nový krmelec a podobně.
Kdo ze starších bývalých pracovníků státních lesů ví, jak to bývalo našponované se mzdovými fondy a hlavně v oblasti myslivosti, jistě si už řekl „...a kde jsi na to bral peníze?“ Oškubával jsem, co se dalo, ženské místo ožínání kultur šly hrabat a někdy i zametat „pirše“, v prořezávkách se vyráběla letnina, nebo se ořezávaly staré jeřáby, které se ještě tehdy vyskytovaly v alejích kolem cest, na „mlsy“ pro srnčí z podzimu do krmelců a na jaře jako důležitý potravní doplněk a podobně. Pravdou je, že jsem z toho míval někdy při kontrolách i potíže, ale vždycky se to nějak udělalo. Štěstím bylo, že jsme měli i režijní louky a tak jsem si hlídal, aby nejkvalitnější seno a otavy šly včas do zásobníků v krmelcích.
V té době naši mocipáni nahoře přišli na to, že myslivost je jedním ze zdrojů přísunů deviz do státního rozpočtu a tak narůstal počet zahraničních loveckých hostů, hlavně ze západu. Už od únorové porady fořtů, byla na každé další zdůrazňována potřeba řádné obhlídky trofejí, které nosí v režijních honitbách na hlavách srnci, i když to ještě mají v lýčí, protože je letos zvýšený tlak ze strany zahraničních hostů na trofejové kusy. A místo tří termínů sčítání přidal soudruh ředitel ještě dva mimořádné a chtěl v některých případech dokonce jakési popisy míst, kde se takoví srnci drží, aby si to prý mohl osobně ověřovat. Jak jsem na poradě fořtů koupil, tak jsem na poradě polesí chlapům předal.
Za nějaký čas mně hlásil lesník Jirka, že v „sedmadvacítce“ v Léskové jámě vychází do toho starého porostu přímo pod posedem srnec, který, až to řádně vytluče, tak nás všechny asi překvapí. Jeho hlášení se potom několikrát pravidelně opakovala, ale já jsem pro nával práce neměl hned čas si tam jít sednout, abych se sám přesvědčil o jakého „zlaťáka“ se jedná.
Zima ten rok byla víc než špatná, jak na práci v lese, tak i pro zvěř. Nemohli jsme se pořád ke konci roku nějak srovnat s plněním plánu na závodě. Pořád chyběl nějaký sortiment dřevní hmoty v dodávkách a tak se to flikovalo jak se dalo. S koncem listopadu přišly dost tvrdé holomrazy, v půli prosince do toho začalo pršet a deště vydržely až do konce první dekády měsíce ledna. Leden až téměř do svého konce byl blátivý, s teplotami kolem nuly. K jeho konci se trochu ochladilo, přimrzlo a začalo vydatně sněžit. Vrstva sněhu nakonec dosáhla místy i víc jak jeden metr. Od krmelce ke krmelci jsme koňmi protahovali zvláštním zařízením cestičky a kolem prohrnutých lesních cest jsme pravidelně rozváželi seno a ostatní krmivo. Mufloni okupovali dva blízko sebe stojící krmelečky a pravidelným přecházením si udržovali ušlapané cestičky, nám zbývalo tam jenom dodávat krmivo. Koncem února přišlo silné oteplení a sníh šel rychle dolů, hlavně na osluněných stráních. Místy to vyvolalo takové paradoxní situace, že osluněné stráně byly už téměř bez sněhu, aby naproti, kde se sluníčko nedostalo, ležela silná vrstva sněhu. Teploty v noci pod nulou, ve dne málo nad, sem tam nějaký centimetr nového sněhu, nedávaly moc nadějí, že se situace brzy změní.
Takto to vydrželo celý březen a ještě první dubnová dekáda nebyla jiná. Někdy v půli dubna se začalo počasí přece jenom umoudřovat a dostávalo už skoro jarní podobu. Na mé polesí přišli v té době zařizovatelé, protože příštím rokem probíhala obnova hospodářských plánů a jako první chodili vždycky tzv. specialisté, což byli třeba cestáři, kteří pracovali na návrzích cestní dopravní sítě a podobně. Byli to dva mladí inženýři a já jsem s nimi měl domluveno ten den projít zrovna oblast, kde se nacházelo i oddělení č. 27, s místem zvaným Lésková jama, kde se měl nacházet i srnec už tolikrát avizovaný lesníkem Jirkou. Se zařizovateli jsem si domluvil schůzku na lovecké chatě, která byla od tohoto místa vzdálená asi pět set metrů, myslím, že na devátou nebo desátou hodinu, protože jsem si chtěl jít brzy ráno sednout na posed, z kterého bych měl podle Jirkových slov, srnce obeznat.
Počasí bylo už několikátý den jarně nádherné, sluníčko jako by chtělo dohnat všechnu tu dosavadní slotu a dokonce i noci byly poměrně teplé. Přesto jsem se na posed pořádně nabalil, protože jeden nikdy neví. Od místa dojezdu autem to bylo do sedmadvacítky k posedu dobrých patnáct minut chůze hlubokým korytem potoka, v poslední části k samotnému posedu asi sto padesát metrů do prudkého svahu. Po vystoupení z auta jsem zjistil, že je docela teplo, tak jsem radši hubertus i svetr napěchoval do ruksaku, abych nezasedl na posed propocený, protože na „hexenšus“ není nic lepšího. Vyrazil jsem vzhůru kolem potoka po jakési z počátku širší cestě. Ze tmy svítily bílé hlavičky devětsilů, kolejemi tekly stružky vody a o obličej se mně každou chvilku otřela nějaká větvička, převážně mladých buků, nahnutých nad cestičku předešlou tíhou sněhu. Při jednom takovém chránění si obličeje před pohlazením koncem bukové větve jsem si nechal projet prsty pupeny a při pohmatu mně napadla taková myšlenka, že kdyby bylo jaro, jak má být, tak už dávno jsem se chránil před listím, protože buk by musel být vyrašený. Další myšlenka byla z poznatku, že ty pupeny jsou doslova nalité, jen prasknout. V takových všelijakých myšlenkách jsem se doslova doštrachal pomalu, protože tma byla ještě pořádná, pod posed.
Musel jsem pěknou chvíli postát, abych trochu vychladl, pomalu se zase nabalil do svetru a hubertusu, narazil pořádně ušanku a vylezl na posed. Byl to vlastně masivní žebř s plošinou pro dva lovce, opřený o pořádný buk a který i ve výšce plošiny měl ještě víc jak metr v průměru. Celý porost o ploše víc než hektar byla buková monokultura s několika mohutnými jedlemi a udávaným věkem v hospodářské knize sto čtyřicet let plus. Stál dosud jen díky tomu, že zde byly mimořádně těžké podmínky, jak pro těžbu, tak hlavně pro přiblížení vytěžené hmoty. Prudký svah, obrácený k jihovýchodu, zakončený hlubokou strží s potokem a hlubokou neúnosnou půdou, tyto podmínky vytvářely.
Protisvah s několikahektarovým mladým smíšeným porostem se skláněl v mírném sklonu k severu a po vystoupání na posed se mně odkryl celý východní obzor, který teď už začínal růžovět. Z protějšího mladého porostu měl krásný srnec vycházet.
Po zasednutí na posed, které spočívalo v položení igelitového pytle, ve kterém jsem měl vloženou zvláštní tepelnou vložku, zavěšení ruksaku na jakési ohrazení, nebo spíše opěrku pro střelbu a položení kulovnice přes kolena na které jsem si položil ještě kus staré deky proti chladu, jsem byl připravený na pozorování, možná i střelbu, pokud by se zde ukázal nějaký lončák. Měl jsem poslední dobou dost našlapaný program, jak v práci tak i doma při dostavbě domku, a tak jsem dost „šidil“ spánek. Ranní šírání rostlo úměrně se zvětšujícím se rozjasňováním východního obzoru, kde růžová pomalu přecházela v načervenalou barvu a vypadalo to jako by se nějaká směs zvlášť jasných barev vylévala po stále větší šíři horizontu. Zvedl jsem dalekohled a kousek po kousku se seznamoval se všemi předměty a terénem v mém dohledu.
Bylo už docela dobře vidět a tak jsem prostudovával i protější stráň a přemýšlel, odkud by mohl srnec, podle Jirky určitě zlatý, vycházet. Pravděpodobnost tu byla, protože v tomto starém porostu už nějaká paše mohla být. Po chvíli obhlídky terénu se mně zdálo, že v jednom místě to vypadá jako ochoz přes potok, i terén tomu nasvědčoval a tak jsem si říkal, že na toto místo si dám pozor. Obhlídku terénu jsem opakoval asi ještě dvakrát a se stále větším světlem jsem se ujistil, že už jsem dost připravený a pohodlně jsem se uvelebil opřením o kmen buku. To pohodlné opření a spánkový deficit z poslední doby vykonaly své. Ještě jsem si stačil uvědomit a v duchu říct, že ten vzduch už opravdu voní jarem. To bylo asi poslední pomyšlení a už jsem byl v limbu.
Jak dlouho jsem spal nevím, protože v běhu následné události mne vůbec nenapadlo se podívat na hodinky. Jenom vím, že jsem pociťoval jakési nesmírné blaho, způsobené nějakým teplem, které mne hladilo po tváři a jakoby se rozlévalo po celém těle. Na druhé straně se mně kdesi v podvědomí zmocňovala myšlenka, která jakoby říkala „prober se, honem se prober, přichází zlatý srnec“.
Jak dlouho trval tento souboj příjemného spánku a jakési povinnosti, kvůli které jsem tu vlastně byl, nevím. Vím jen zcela jistě, že jsem měl oči otevřené a viděl jsem, že celá plocha kolem posedu, vlastně v celém porostu, je pokryta tou nejbujnější a nejzelenější vegetací a od potoka, z místa, které jsem si vytipoval jako nejpravděpodobnější místo jeho příchodu, kráčel srnec. Co kráčel, doslova se vznášel plavným klusem, tedy opravdu krokem koně klusáka. Kdo měl to štěstí a viděl někdy jít tímto stylem jelena, tak ví, o čem mluvím. Já to štěstí měl jen jednou v životě a teď jsem ho tedy viděl podruhé. Navíc postavou, myslím výškou a hmotností, tomuto srnci do menšího jelena moc nescházelo. A na hlavě? Nádherný šesterák, rozložitý, výška určitě hodně přes třicet centimetrů a celé posázené perlením tak bohatým, že se daly detaily podrobně rozeznat. A co to na paroží nese? Zlatý pásek staniolu, kterým jsme jeden čas prováděli ovazování modřínů v kulturách, jako ochranu proti vytloukání, než si na to srnci zvykli a potom s oblibou vytloukali právě na takto ošetřených modřínech. Na jedné z porad vyprávěl kolega, že potkal srnce, který měl zpola vytlučeno a mezi cáry lýčí měl namotaný právě tento staniol. Jenže tento staniol byl vždycky stříbrný a tento „můj“ srnec ho měl krásně zlatý, navíc dlouze vlající.
Tak to je ten zlatý srnec, pomyslel jsem si a hned další myšlenka byla docela prozaická. Přestaň blbnout, cosi tu není v pořádku. Najednou takhle vyrostlá buřeň, tedy tráva, srnec spíš podobný jelenu, postavou i krokem, navíc se zlatou ozdobou na paroží, co se to tu děje? Tak se ve mně ty myšlenky mlely a já se chtěl přinutit k jakémusi stavu normálnosti, když naproti tomu jsem pořád cítil ten blahý pocit z jakéhosi tepla a všechno se ve mně bouřilo a volalo, „zůstaň tak jak jsi a neruš ten krásný okamžik, vždyť si zradíš krásného srnce, jakého už nemusíš potkat“. Najednou jakoby všechno pomalu kdesi zanikalo a ztrácela se celá scenérie tak, jak když pomalu zhasínají světla na jevištní scéně.
Zase nevím, jak dlouho trvala ta chvíle od zmizení tohoto krásného divadla do okamžiku, kdy se mi zdálo, že slyším jakési tajemné šustění a praskání a obnovil se ten pocit velice příjemného tepla. A já znovu otevřel oči do jakéhosi podivně nazelenalého světla, plného jemného mlžného oparu, vyplňujícího celý prostor v korunách mohutných buků pode mnou. Zíral jsem bez dechu, nedokáži povědět jak dlouho a taky nevím, jestli jsem spal, nebo už byl plně při smyslech. Jen jsem si uvědomil, že sluneční kotouč už je pěkný kousek nad obzorem, opírá se o mou tvář a první myšlenka byla, „tak toto je to příjemné teplo, co mne hladí“. Trochu zmateně jsem se snažil zorientovat v situaci, ve které jsem se ocitnul, srovnat si myšlenky a vrátit se k realitě. Pohlédl jsem na zem, po nějaké zeleni, kromě několika devětsilů a prvních rašících rostlinek ani vidu. Začínal jsem si uvědomovat, že jsem usnul a prožil krásný sen, složený z mnoha dřívějších prožitků, jaký se už asi nikdy nebude opakovat. A co to šustění, praskání, zelené mlžení? Pozvedl jsem oči, kryté proti přímému slunci štítkem ušanky a pohlédl do korun buků, z nichž ty ve spodní ploše porostu u potoka byly v mé úrovni. A byl jsem svědkem rašení buku. Aspoň tak si to do dneška vysvětluji sám pro sebe. Pro jistotu jsem to dosud s žádným odborníkem - botanikem nekonzultoval, jestli je to tak, jak jsem to viděl já, možné. Nechci a nebudu si kazit tuto prožitou chvíli nějakým „odborným“ zdůvodněním, že to není možné a je to výplod jen mé fantazie, zjitřené předtím vysněným divadlem se zlatým srncem. Chvíli jsem tak pozoroval okolo stojící stromy, viděl jsem ještě slábnoucí opar, který byl opravdu nazelenalý, už jsem sice neslyšel žádný šustot, ale nikdo mně nevyvrátí, že jsem ho skutečně slyšel a že ho vydávaly praskající pupeny. Slyším ho ještě dnes, když se mně tato vzpomínka vrátí, i když podle posledního měření u „ušařů“, slyším ani ne na čtyřicet procent a podle hodnocení drahé manželky jsem „hluchý jak peň“, s nezbytným dodatkem „ty slyšíš, jenom co potřebuješ“.
Pohledem na hodinky jsem zjistil, že už je dost po sedmé, času mám tedy dost, a tak jsem si pomalu začínal rovnat myšlenky a trochu se vzpamatovávat z uplynulých prožitků. Po nějaké době, možná půlhodině, jsem začal slézat z posedu a pomalu se vydal směrem k chatě. Skoro jsem začínal litovat, že jsem si domluvil tu schůzku zrovna na dnešek, protože jsem si připadal pořád jako v polospánku a pořád jsem měl snahu sednout někde na pařez a znovu se uvést do stavu snění. Zajímavé na tom bylo to, že mne ani tak nevzrušovala vzpomínka na „zlatého srnce“, jako zážitek s rašením buku. Když jsem vystoupal na protější svah, odkud bylo vidět na celý porost, ohlédl jsem se a on byl skutečně světle zelený mladými, právě vyrašenými lístky a já se jenom utvrdil v tom, že jsem skutečně byl svědkem tohoto rašení.
Od té doby jsem každé jaro čekal, doslova vyhledával takové chvíle, kdy bych mohl být u toho, jak začíná rašit buk, bohužel už nikdy nenastala taková chvíle. Ještě jednou jsem se přesvědčil, že zrovna rašení buku musí mít v sobě nějaké zvláštní kouzlo, aspoň pro ty, kteří to nějakým způsobem dokáží vnímat. Jeden kolega měl velmi těžkou havárii na motocyklu, tak těžkou, že doktoři první den čekali, jestli to vůbec přežije. Druhý den říkali, že není možné, když už tedy přežil, aby to nenechalo velmi vážné následky. Tento pacient si za týden nechal do nemocnice donést papíry, že si udělá měsíční uzávěrku sám. Jeho mladá manželka byla ve špitálu skoro pořád, a jakmile jej dali na lůžko, stála u něj. Za nějakou dobu otevřel oči, hezkou chvíli na ni beze slova hleděl a pak jeho první slova byla: „...už raší buky?“
Bylo to totiž také v době, kdy se příroda probouzela plnou silou. A jako jakousi třešničku na dortu bych rád k celému tomuto vyprávění řekl nakonec toto. Pamětníci vědí, že v těch šedesátých a sedmdesátých letech se jako houby po dešti začali vynořovat a kupodivu vydávat všelijací autoři knih s loveckou a vůbec přírodopisnou tématikou. Po dlouhé době, kdy byly z knihoven vymeteny třeba „Vrbovky“, kdy i takový profesor Julius Komárek byl málem na indexu, se najednou uplatňovali autoři různých kvalit. Jako perla mezi nimi zářil spisovatel Jaromír Tomeček. Kolikrát já do této chvíle začínal některou jeho knihu číst a kolikrát jsem ji odložil nedočtenou. A že jsem je měl v knihovně myslím všechny a každou novou jsem si dokupoval. Ne, že bych jej nějak odsuzoval, prostě se mi zdály těžké, spíš bych řekl vážné. Po této popisované události jsem za nějaký čas úplně náhodou vzal do ruky malou Tomečkovu knížečku „Jenom vteřiny“ a přečetl ji jedním dechem. Přečetl? Doslova hltal a při každé sebemenší podobnosti jsem znovu prožíval podobné pocity, které jsem popsal. A tak to bylo při všech ostatních jeho knížkách...
 
Jánoš BEDNAŘÍK
Ilustrační snímky Zdeněk Dostál

Fotogalerie

Zpracování dat...