ePrivacy and GPDR Cookie Consent by TermsFeed Generator
vychází v 7:43 a zapadá v 16:42
vychází v 0:08 a zapadá v 10:57
 

Časopis Myslivost

Nejkrásnější ze vzpomínek (II)

40  Štěpán NEUWIRTH
Toulal jsem se revírem s brokovnicí na rameně, čistil studánky, opravoval posedy, na kterých jsem večer zasedal, abych z výšky obhlížel loučky, zda se na některé neobjeví srnčí. Těžko dnes někdo uvěří, že na konci šedesátých let byla v polních honitbách tato nádherná zvěř vzácností. Stejně tak je k neuvěření, že možnost zakoupit kulovou zbraň byla pro mnohé z nás utopií, takřka nesplnitelným snem. V devětašedesátém roce se však na mě usmálo štěstí. Ujal jsem se psaní myslivecké kroniky a revíru obětoval všechen svůj volný čas, takže předseda sdružení, v civilu major ostravské kriminálky, v záchvatu velkodušnosti mě poklepal po rameni a pravil: „Nemáš sice tu správnou legitimaci, ale přírodu máš rád, a proto ti pomohu k nákupnímu povolení…“
Zázrak se stal. Jednoho dne jsem z rukou prodavače Lověny převzal novou, krásnou kulovnici. „Je to hotový kanon – Springfield – africký model. Střílí z kopce na kopec. Jen díry tahle puška dělá trošku větší. Mysli na to, až zamíříš na něco menšího, než je jelen,“ poradil mi onen dobrý muž a přidal dvacítku nábojů. Byl jsem šťastný a vůbec mi nevadilo, že jsem si nemohl vybrat jinou ráži. Žádný výběr totiž nebyl k mání.
V červnu začal kvést jetel. Lán hustého porostu se táhl od olšiny až po horizont; sytě zelený koberec voněl příslibem medu, nad modrými hlavičkami květů hučely tisíce a snad miliony včelích a čmeláčích křídel. Ranní slunce si vzalo rosu k snídani, v polích byl klid a mír. Uprostřed nekonečného moře zeleně se pojednou začervenalo - srnčí kus, který se tam zčista jasna objevil, zářil ve slunečních paprscích jako zjevení. Zakřičely čejky, v jetelině se kolem srnčího na zadní postavilo pár zajíců, aby zjistili, cože je ruší při snídani. Zvedl jsem k očím dalekohled. Kruh okuláru vyřízl ze scény to podstatné – srnce; stál jako socha, narudlá krása dokonalého paroháče, jehož hlava nějak s červení zbytku těla neladila. Paroží dvojnásobně převyšovalo slechy, ale na velkou vzdálenost několika set metrů nebylo možné přečíst, zda se lodyhy ještě člení na nějaké výsady. Pokud tam byly, pak nemohly být velké.
Mládí nezná překážek a zvědavost je silný motor. Dal jsem kulovnici křížem přes záda, zalehl do vonícího jetele a plazením se dral houštinou silných stonků za srncem. Chvílemi jsem pozvedl hlavu, abych se ujistil, že srnec je na místě. To bylo napětí, to byla dřina; metr po metru přidávala jetelinka zeleně mým rukám i kolenům. Už jsem celý voněl jetelem, málem jsem začal také kvést, za mnou zůstávala rýha jako po lodi na moři. Místy jsem vyplašil zajíce, brzy mě objevily čejky. Jejich hlasité kvílení a nálety, kdy jsem cítil závan křídel chocholatých neurotiček ve vlasech, vzbudily také pozornost srnce. Zvedl jsem se na lokty, abych mohl kouknout dalekohledem. Ustrnul jsem. Srnec si to rázoval ke mně. Zastavoval se, bral vítr, ale ten byl na mé straně. Zatím.
Vzdálenost se mezi námi rychle zkracovala. Paroháč však začal opisovat kolem mne kruh, aby se dostal pod vítr. To už se nemělo cenu skrývat. Posadil jsem se a přiložil dalekohled k očím.
To, co nebylo jasné před chvílí, jsem měl takřka na dosah ruky: šedivá hlava, na níž se mezi slechy staršího seladona do neuvěřitelné výšky tyčily špice, z nichž bych, kdybych sám byl srnec, dostal panický strach. Z objemných růží vyrůstaly bohatě perlené „kůly“ lodyh, co do hmotnosti impozantní, zdobené nevídaným perlením a přecházejícím do bělosti ostrých hrotů.
Srnec na chvíli zarazil. Dělilo nás možná ani ne dvacet kroků. Zvedl větrník do výšky, nabral vítr a – bö, böö! Hlas měl chraplavý, sytý a nezdálo se mi, že by v něm byl strach. Spíše naštvanost vůči opovážlivci, který mu zkazil snídani. To byly skoky! Celá jetelina ožila; prchali také zajíci, čejky se mohly zbláznit, z olšiny se zvedlo hejno hřivnáčů.
Vydal jsem se za hospodářem. Líčil jsem mu poctivě zážitek, barvitě popisoval srnce.
„Říkáš, že je v jetelině na Vydralinách?“
„Starý škůdník, mohu ho odlovit?“
Hospodář neodpověděl. Chvíli se na mě díval a pak řekl: „Musím si ho prohlédnout. Jsi ještě moc mladý myslivec…“
Druhý den přijel za mnou domů na kole. „Měl jsi pravdu, škůdník a jaký! Jen se podívej!“
Srnce měl přivázaného na nosiči kola. Díval jsem se na obdivuhodnou trofej a nějak kodrcavě se mi z hrdla vydralo: „Lovu zdar!“
Díky této zkušenosti dnes umím ocenit ušlechtilost.
Za pár dnů jsem však našel toho svého srnce. Objevil jsem ho na poli sousedícím s jetelinou. Paličkáče, slabého, urousaného, stojícího našíř v travnaté mezi, jediné široko daleko, v pustině ohromných lánů.
Pečlivě jsem zamířil; v kroužku dioptru (na puškohled jsem teprve šetřil) se na mušce zdál maličký, téměř nepatrný. Měl jsem na paměti slova prodavače Lověny a zamířil kousek za lopatky.
Springfield zaduněl. Srneček po ráně vyrazil, ale po pár skocích se začal stáčet a pojednou se zlomil.
Blízko stála stará lípa, solitér, který kdysi v minulém století nějaký sedlák vysadil na hranici svých polí. Vybral jsem dvě nejhezčí větvičky. Jednu vložil srnečkovi do svíráku, druhou jsem zlehka otřel o vstřel a zastrčil za lem klobouku.
„No, vidíš, ten k tobě pasuje víc,“ řekl hospodář.
Po mnoha letech jsem převzal jeho funkci. Trvalo mi dlouho, než jsem ve sdružení zlomil trend panující po desetiletí, totiž, že lovit dobré trofejové srnce přísluší pouze starým myslivcům. Mým měřítkem zásluh, podle kterého jsem vyplňoval povolenky, byla především péče o zvěř a vztah k přírodě.
Stáří není prioritou, třebaže zasluhuje úctu. Povolenka na dobrého srnce je pouze jakýmsi bonusem k té úctě navíc.  
 
 
Čas běžel a přiblížil se konec roku. Vánoce byly nádherně bílé; duby, javory, jasany, habry, obtěžkané jiskřící polevou, stály bez hnutí. Pouze mladé břízy se ohnuly pod tíhou sněhu do oblouku natolik, že špičkami korun se dotýkaly sněhové pokrývky na zemi.
Vládlo ticho. Nohy se bořily po kolena do závějí, ohromný batoh byl s každým krokem těžší a těžší. Než jsem došel ke krmelci na Zálesí, měl jsem záda propocená skrz naskrz. S jakou úlevou jsem sesmekl popruhy a vytahoval z batohu krmení! Bylo rozděleno do menších balíků: žaludy, jeřabiny, oves, řepa nakrájená na kousky, mleté kaštany. Od všeho troška, dohromady však pětadvacet kilo štědrovečerní večeře pro zvěř.
Rozdělil jsem krmení do korýtek, ze seníku nad krmelcem sundal balík sena. Zavonělo létem a s jeho vůní na mě dolehla únava. Vylezl jsem po žebříku do seníku, abych nabral sílu pro návrat. Někde v dálce, kde se už v domcích rozsvěcovala světla, maminka asi začala smažit kapra a hlídala na plotně hrachovou polívku.
Čtvrthodinka uletěla jako dech. Díval jsem se z dvířek seníku do lesa a už už spouštěl nohy na první příčku žebříku, když jsem zaslechl jemný šramot. Jako když listem papíru přejíždíte po desce stolu.
Blížilo se to… Z hloubi lesa se ke krmelci přikrádal podlouhlý stín. Sáhl jsem po dalekohledu: lišák! Byl krásně vidět, sníh ho zrazoval, propadal se do něho až po břicho. Mráz mě štípal do nosu, pomalu a opatrně jsem dýchal otevřenými ústy a s každým výdechem stoupal k mrazivému nebi, na němž hvězdičky vyskakovaly jedna po druhé, bělavý sloupek.
Najednou stál pode mnou, nádherné zvíře, které bylo zřejmě navyklé chodit ke krmelci a lovit myšky, jež se přiživovaly na všem, co bylo v korýtkách.
Hlad je krutý pán. Myši už v korýtkách byly. Lišák zavětřil, přisedl a – skočil. Samotný lov a jeho výsledek jsem nemohl vidět, pouze jsem slyšel dopad na jedno z korýtek, cvaknutí čelistí a vzápětí se lišák objevil před krmelcem. Žvýkal. Spolkl poslední sousto a po vlastních stopách se vydal zpátky lesem, někam k meandrům Odry.
Domů se mi šlo parádně; vyhladovělý jsem se těšil na štědrovečerní večeři, na to, jak povyprávím čerstvý zážitek.
Leden a únor jsou měsíce liščí lásky. Měl jsem oblíbený posed na okraji lesa s výhledem do polí. Lišky o něm věděly, obcházely ho obloukem, takže jsem se k ráně nemohl dostat. Nereagovaly na vábení, promenádovaly se v bezpečné vzdálenosti, ale přesto jsem nacházel jejich stopy i těsně kolem žebříku. Zřejmě přicházely až poté, když si ověřily, že jsem posed opustil. Mazané potvory. A že jich toho roku bylo!
Jak však na ně vyzrát? Nakoupil jsem pár uzenáčů, voňavých, s plnými bříšky jiker a mlíčí. Dva jsem pověsil na větve hlohu v blízkém dostřelu, s jedním na provázku jsem obešel celý lesík a nechal rybu ležet v mírné prohlubni, do níž v létě vytékala voda z polních drenáží. Ten večer jsem čekanou vynechal. Ráno jsem šel na obchůzku – a ejhle! Ryby zmizely, všechny tři. Utratil jsem další peníze a ještě před obědem byly nové návnady na svém místě.
Bylo mrazivo, ale raději jsem na posed zasedl už ve dvě odpoledne. Kvůli zavětření. Pod zadek jsem dal polštář z peří divokých kachen, zabalil se do dek (o posedových vacích se nám mohlo tenkrát pouze zdát) a – znehybněl.
Minula čtvrtá, pátá, šero houstlo, jak to v zimních měsících bývá, na polích hopsalo pár zajíců, ale po liškách ani stopy.
Z vesnického kostela svaté Anny dolehlo klekání. Znělo malebně, jako kdyby přivolávalo jaro. Díky němu jsem přeslechl šramot liščích tlapek; najednou byl lišák pod posedem, v úžlabince, a čichal k uzenáči. Když jsem na něho zamířil, blesklo mi hlavou, jaká může být cena podlehnutí vůni kousku žvance.
Pronesl se mi, byl těžký, nádherně vybarvený. Odvedl v revíru otcovské dílo a udělal mi svou kožešinou radost. V kožešnictví mi z ní ušili podařenou čepici, v porovnání s její cenou byli uzenáči za babku.
Po krásné zimě přišlo parádní jaro. Květen hýřil barvami a vůněmi. Pro toto období jsme postavili kazatelničku uprostřed polí, s nimiž hraničila poslední louka. Vydržel jsem na lavičce kazatelny sedět od časného rána až téměř do poledne. Jedna taková čekaná se mi zvlášť vyplatila.
Den odpočítal ze své vlády osmou hodinu, když se v louce objevila – liška. Vyhublá, i na dálku bylo vidět umolousaná místa kolem cecíků. Máma, která měla někde v noře bůhví kolik liščat. Typický liščí posez, soustředění, skok. Jeden, druhý, třetí… Úlovek za úlovkem snášela na vyježděnou kolej v polní cestě. Napočítal jsem do devíti, když usoudila, že by to mohlo stačit. Přiklusala k výřadu, rozevřela mordu a shrnula do ní všech devět kousků. V dalekohledu jsem zřetelně viděl, jak z jedné strany liščí mordy visí hlavičky, z druhé se v rytmu liščího poklusu houpaly ocásky.
Noru jsem objevil celkem snadno; byla v písčité stráni pod starou břízou. Vsuk byl z jihozápadní strany, slunce svítilo na udupaný plácek a na něm si hrálo šest liščat. Je pravda, že v období krmení mláďat loví lišky všechno možné, od myší, zajíců až po – srnčata. Toho roku však hlodavci stačili plnit liščí žaludky, i to byl důvod, proč jsem počet hladových krků nesnížil. Počkal jsem si, až lišky vyměnily letní šat za zimní a pak jsem jim vystavil účet. Má žena se dočkala nádherného paleta; za zimních plískanic ji hřeje, stejně jako liščí kožíšky hřejí své rezavé nositele.
Všechno má svůj čas.
  
Štěpán NEUWIRTH
Ilustrace Oldřich Tripes

Fotogalerie

Zpracování dat...