ePrivacy and GPDR Cookie Consent by TermsFeed Generator
vychází v 7:43 a zapadá v 16:42
vychází v 0:08 a zapadá v 10:57
 

Časopis Myslivost

Vzkaz z kroniky

18  Antonín EŠNER
Ono se snadno řekne snadno „pište o minulosti a historii myslivosti“! Řekli byste, že na tom nic není, jen navštívit pár archivů a ze starých listin opsat všechno, co vás zaujme. Stejně jsem uvažoval i já před časem na schůzi Klubu autorů ČMMJ, když jsme byli předsedou vyzváni, abychom se při tvorbě věnovali také historii vývoje myslivosti od pradávných dob až po současnost. Jako rodák z Kroměříže jsem nabyl dojmu, že žiji uprostřed úrodného lánu a stačí vzít kosu, obrazně řečeno, a začít žnouti. Byl jsem přesvědčený, že archivy a knihovny v Kroměříži historií myslivosti přímo přetékají, avšak jen do chvíle, než jsem se o tom osobně přesvědčil.
Nevěřili byste, jak skoupé jsou k myslivcům! A víte proč tomu tak je? Stále méně je takových, jež by psali o současnosti, a kterým se říká kronikáři. Odhodili jsme tyto lidi jako něco nepotřebného. Posmívali jsme se jim, když chodili mezi námi a psali statistiky vystřílených nábojů a počty ulovené zvěře, nevážili jsme si jejich moudrosti. Budoucnost nás však trestá již nyní, neboť písemných záznamů o tom, jak jsme žili a jak žijeme, je žalostně málo.
Mám v povaze vlastnost zakousnout se do každého úkolu jako buldok a nepustit, dokud není zdolán. Zpravidla vždycky, když nemohu nalézt řešení, nabídne se samo. Když jsem nepochodil u několika institucí a když jsem si už zoufal, navštívil jsem náš hostinec.
Zašli jsme si s manželkou na jedno, jak se říká, a pozorovali sousedy, když se jeden z nich ke mně otočí a povídá: „Ty bys to měl vědět – nevíš, kdo psal o Jarohněvicích? Prý to byl nějaký Bohumil Skácel. Měl napsat Kapitoly z minulosti Jarohněvic a ta knížka má prý osm set stran!“
Ztratil jsem na chvíli řeč, protože jsem žádného Bohumila Skácela neznal a styděl jsem se tím víc, že se mě prostřednictvím souseda tázal Pražák, který se teprve nedávno přistěhoval a už si stačil nastudovat dostupný materiál obce, kde je jméno tohoto vlastivědce uvedeno, aniž by bylo řečeno něco více. Zahanbil mě jako člověka, který zde žije od narození, a přesto ví méně, než příchozí.
Rozhodl jsem se proto vše napravit a vydal jsem se pátrat do knihovny Muzea Kroměřížska, kde je kniha uložena. Byl jsem již očekáván a dychtivě jsem se zakousl do připravených dokumentů, abych zde nalezl první stopy o vývoji myslivosti na Kroměřížsku a dokonce z rodné vísky! Měl jsem neuvěřitelné štěstí, protože autor zpracoval v kronice systematicky všechny možné obory lidské činnosti, myslivost nevyjímaje a přesvědčil mne o své výjimečnosti.
Ponořme se tedy s ním do časů, kdy v oboře Hvězda nad Jarohněvicemi pobíhali jeleni a bylo zde možné také spatřit vlka, a to zřejmě v hojném množství, protože byl v určité době jedinou zvěří spolu s liškou, kterou mohli lovit také sedláci. Tímto údobím se stal rok 1520, kdy se Moravský stavovský sněm usnesl na tom, že stavové, tj. obyvatelé zemští, mohou pro obranu svých statků jezdit s ručnicemi, ale měli přísný zákaz provozovat myslivost. Kdo tento zákaz porušil, mohl být pohnán k soudu a odsouzen k zaplacení pokuty, která činila deset kop grošů. Stejný sněm umožnil sedlákům pouze lov vlka a lišky, jak jsem uvedl výše a každému pánu, prelátu a rytíři ukládal, aby svým poddaným zabavoval veškeré vybavení související s lovem, jako tenata a jiné lapače a znemožnil jim tak lov.
Sedlák na počátku  16. století nesměl mít doma ani sítě na lapání ptactva, ani tenata, ani rukávníky, ani jiné léčky. Při lovu křepelek pak nesměl používat vábničky. Již roku 1518 se sněm usnesl, že žádný pán, ani rytíř nesmí pronajímat honitbu sedlákům.
Sněm se také usnesl na době hájení zvěře, což znamenalo úplný převrat v dosavadní praxi. Například byla zakázána štvanice s chrty v době od zeleného čtvrtku do svatého Jakuba již s ohledem na zasetá pole.
Podle sněmovního usnesení z roku 1524 ručila celá obec za pytláky, z níž pocházeli. Pokud jimi byli sedláci nebo selští synové, musela dát 5 kop grošů každému, kdo pytláka přistihl nebo usvědčil. Jestliže pytlákem byl podruh, řemeslník, služebník nebo čeledín, musel zaplatit pokutu pět kop grošů nebo jít do vězení. Mimo lovu vlků a lišek do jam bylo již sedlákům dovoleno lovit ptactvo síťkami a na lep. Roku 1536 byl tento lov omezen na jaře.
Při lovu zvěře sokoly a při štvanicích byla sedlákům často způsobována škoda na úrodě a sedláci si často stěžovali biskupovi. Z tohoto důvodu zakázal biskup všem svým manům roku 1589 lovit zvěř na kroměřížském panství.
Aby byla myslivost poddaným znesnadněna, bylo zakázáno brát sebou psy do lesa a chovat lovecké psy. Hlídací psi museli být přes den uvázáni a v noci tak zajištěni, aby nemohli vyběhnout z domu. Pastýřští psi museli mít svázané nohy nebo některé prsty useknuté. K omezení myslivosti směřovaly také všechny zákazy o nošení a užívání pušek.
Zákazy o myslivosti poddaných obsahuje také moravské obnovené zřízení zemské z 10. 5. 1628. Je tu stanoveno, že sedlák nesmí mít zaječí a jiná tenata a nesmí lovit na gruntech svého pána bez jeho vůle ručnicemi, kušemi, jámami, ani jinak. Porušení tohoto nařízení bylo trestáno dvoutýdenním vězením. Sedlák směl chytat jen ptáky na čihadlech nebo jinak, ale jen s vůlí a s vědomím pána.
I stalo se roku 1680, že si Jarohněvice stěžovaly na morkovskou vrchnost, že při myslivosti zajíždí na jejich pole a působí jim škodu na obilí. S největší pravděpodobností lovila v ratajském lese a při štvanici vyjížděla na jarohněvská pole.
Již v 16. století mělo kroměřížské panství své hajné pro les Hvězda. Jeden z těchto hajných bydlel i v Jarohněvicích. Jmenoval se Mikuláš Opravil. Jako hajný, bydlící ve vesnici, byl v nepříjemném postavení. Musel hájit zájmy chlebodárců a přitom vycházet v dobrém se spoluobčany. Jestliže byl na sousedy trochu přísnější, mstili se mu tím, že na něj ihned podávali žalobu.
V březnu roku 1706 si stěžovala obec Jarohněvice na tohoto hajného, který bydlel v domě čp. 45, že působí vrchnosti škodu pasením svého dobytka a vyžínáním trávy na panských lukách a různými praktikami s tesaři. Vybízela vrchnost, aby si zvolila jiného hajného a Mikuláše Opravila, který vlastnil deset koní, přidržela k robotě. Záviděli mu, že jako sedlák nemusí robotovat a má jiné výhody, které oni nemají, ačkoliv jsou také sedláci. Jak tento spor dopadl, o tom se kronikář nezmiňuje.
Okamžikem, kdy byl les Hvězda změněn na oboru, začaly se množit stížnosti okolních obcí na škody způsobené zvěří na přilehlých polích. Dekretem z 18. 4. 1766 bylo nařízeno, že vrchnost musí nahradit poddaným škodu, kterou na selských pozemcích způsobí zvěř z panských lesů. Tohoto využily Jarohněvice a 15. 11. 1766 prosily, aby jim byla nahrazena škoda způsobená toho roku na úrodě pernatou zvěří. Odhad škody činil 20 měřic prosa a 40 měřic semence. Vrchnost škodu uhradila, nikoliv však v plné výši, protože věděla, že poddaní vždy přehánějí. Také další škody byly vždy uhrazeny.
Bývá samozřejmostí, že tam, kde je zakázáno lovit, vyskytují se pytláci, ať už loví ze zisku nebo lovecké vášně. Patent z 23. 12. 1752 nařizoval trestat pytláky nucenou prací v okovech při opevňovacích pracích. Patent z 22. 11. 1754 dovoloval střílet po pytlácích, když se na zavolání hajného nebo lesníka nezastavili a nevzdali se. Ani tato přísná opatření však pytláky neodradila.
Také nájemce jarohněvského mlýna Václav Navrátil byl v únoru 1773 obviněn z pytláctví, jsa přistižen mysliveckým mládencem z obory, když doprovázel drahlovského mlynáře France Dvořáka, který měl pušku nabitou zaječími broky. Jeho provinění zřejmě nebylo velké, protože Kroměřížský magistrát jej za to nechtěl vzít ani do vazby a posoudil jeho čin podle pytláckého patentu z 1. 9. 1770 jako nepatrný přestupek.
Zajímavou se jeví skutečnost, že podle patentu z 28. 2. 1786 nesměla města, ani obce vykonávat myslivost sama ve svých revírech, ale musela je dávat do pronájmu. Dekret z 26. 6. 1786 zakazoval pronajímat honitbu sedlákům a připomínal staré zákazy o chovu zbytečných psů.
Kroměřížské panství bylo rozděleno na několik polních revírů. Roku 1812 jarohněvský a drahlovský katastr tvořily jeden polní revír.
Práva myslivosti dosáhli poddaní až v roce 1848. Již v srpnu toho roku usnesl se moravský zemský sněm na zatímním honebním zákonu, podle něhož směla obec provozovat myslivost v hranicích obce. Rušilo se jím právo vrchnosti lovit na cizí půdě. Kdo měl nejméně 200 jiter souvislých pozemků, směl na nich lovit.
Zrušení honební výsady vrchnosti venkov uvítal s radostí. Kdo měl pušku, střílel, kde chtěl a kdy chtěl, bez ohledu na lovecké zásady. Tato situace však naštěstí netrvala ani rok, jinak by všechna zvěř byla vybita. Přítrž tomuto chování učinil říšský honební zákon ze 7. 3. 1849. Tímto zákonem bylo zrušeno bez náhrady právo vrchnosti lovit na cizí půdě a honební robota poddaných. Obec musela svůj honební revír buď pronajmout, nebo svěřit výkon práva myslivosti zkušeným myslivcům. Jelikož však obce tehdy ještě nedisponovaly žádnými zkušenými myslivci mezi svými občany, byly nuceny své revíry pronajmout bývalým vrchnostem, jinak řečeno velkostatkům.
Také jarohněvský revír si pronajalo kroměřížské panství na pět let. Roku 1854 dostalo panství opět jarohněvskou honitbu, ale okresní hejtman zrušil nájemní smlouvu pro příliš nízký nájem. Honitba pak byla 29. 4. 1854 vydražena a přiřknuta jarohněvskému mlynáři Janu Švarcovi za 100 zlatých ročního nájmu.
Na podzim roku 1859 získal honitbu opět kroměřížský velkostatek, který si ji podržel až do konce června 1864. Dne 9. 5. 1864 vydražil jarohněvskou honitbu půlláník Josef Skácel, až do roku 1874, z čp. 24. Dá se říci, že od roku 1864 býval nájemcem honitby vždy jarohněvský občan. To ovšem neznamenalo, že lovil sám. Byl pouze osobou odpovědnou za provozování myslivosti v revíru. Lovily tak všechny osoby, sdružené s ním v lovecké společnosti a jimi pozvaní hosté.
Dalšími nájemci honitby byli Antonín Dvořák, z čp. 22 (od 1. 8. 1879 do 20. 6. 1884), Jan Podešva z čp. 29 (od 1. 7. 1890 do své smrti 10. 8. 1891), Jan Konečný, z čp. 35 (od srpna 1891 do 31. 12. 1912) a další.
Z výročních účtů lovecké společnosti, které bývaly připojeny k obecním účtům, bylo možné se dovědět množství ulovené zvěře a její cenu. Její výčet však nemusí být úplný. Roku 1875 bylo uloveno například 28 koroptví za 40 krejcarů za kus a 1 zlatý za jeden pár, 50 bažantů po 50 krejcarech, až 1,35 zlatých, 108 zajíců po 60 krejcarech, až 1,10 zlatých. Roku 1878 bylo uloveno 26 bažantů, 183 koroptví a 118 zajíců. Roku 1879 bylo uloveno 140 koroptví a 113 zajíců. Roku 1881 bylo uloveno 14 bažantů, 128 koroptví a 141 zajíců.
I tehdy platilo, že lov je sice pěkný a zdravý koníček, ale také poměrně drahý pro toho, kdo není dobrým střelcem. Z tohoto důvodu provozovali myslivost v Jarohněvicích především sedláci.
Po roce 1930 začaly se do lovectví v Jarohněvicích vnášet rozpory mezi politickými stranami, a to agrární a lidovou. Docházelo ke zbytečným a nechutným svárům v obci. Učinila jim přítrž až německá okupace v roce 1939.
Tolik ve zkratce z kroniky Bohumila Skácela, z kapitoly označené jako VIII. část - Myslivost, kterou jsem si dovolil upravit s ohledem na její rozsah do stručnější a čtivější podoby. Z hlediska historického má tento dokument nesmírnou hodnotu. Skrývá se za ním obrovské úsilí člověka poznat historickou pravdu o svém lidu, který za tímto účelem prostudoval jistě velmi mnoho historických pramenů. Jak je to těžké, o tom jsem se mohl na vlastní oči přesvědčit. Když jsem se chtěl dovědět o autorovi něco více, například z jaké rodiny pocházel, jaké měl vzdělání, nenašel jsem nic, než nekrolog.
Nebýt několika spolupracovníků z Muzea Kroměřížska, kteří si jeho práce vážili a napsali o něm nekrolog, nemohl bych se s vámi podělit ani o těch několik informací, které jsou součástí životopisů úctyhodných lidí.
Bohumil Skácel se narodil 9. 2. 1889 v Jarohněvicích u Kroměříže. Jako podplukovník ve výslužbě se stal kroměřížským vlastivědným pracovníkem. Zabýval se lokalizací zaniklých osad na Kroměřížsku a své výpisky k tomuto tématu věnoval Ústavu pro historickou vlastivědu Vysoké školy pedagogické v Olomouci (některé zaniklé vsi na Kroměřížsku). Napsal obsažné mnohosvazkové dějiny svého rodiště (Kronika obce Jarohněvice), k nimž rovněž soustředil četná excerpta z archivních pramenů. V souvislosti s tím uveřejnil články ve Věstníku muzea v Kroměříži, jako „Zpustlé statky obce Jarohněvice po třicetileté válce“, „Jarohněvské rybníky“ a „Zaniklá ves Medonice“. Byl spolupracovníkem kroměřížského muzea a po řadu let se též činně podílel na výzkumu Kroměřížska prováděném Archeologickým ústavem ČSAV. Zemřel 12. 8. 1963 v Kunovicích u Uherského Hradiště, oceněný jako pilný pracovník v regionální vlastivědě.
Ve své osmi set stránkové práci „Kapitoly z minulosti obce Jarohněvice“, ve které zaznamenal události zhruba od 16. století do roku 1939, pro nás zanechal následující vzkaz: „Věnuji svou práci všemu občanstvu Jarohněvic, aby poznalo minulost své obce a čerpalo z ní poučení pro přítomnost, jak třeba pracovat pro blaho obce a vlasti.“
V hloubi duše jsem přesvědčen, že tento odkaz nevěnoval pouze občanům Jarohněvic, ale nám všem, kterým na blahu obce a vlasti záleží. A jestliže zrnka jeho myšlenky prospívat národu dosud nevzklíčila, minimálně u několika lidí vzbudila úctu a obdiv. Jestliže nikdo takovým lidem nepostavil pomník, pak se mi derou na rty prostá slova: „Děkujeme Vám, milý spoluobčane! Odvedl jste skvělou práci!“
 
Antonín EŠNER
Ilustrační snímky autor

Fotogalerie

Zpracování dat...