Časopis Myslivost

Obliba pracovně zdatného, ale jinak nenáročného plemene se rychle rozšiřovala a příznivci jagdteriérů byli samozřejmě i u nás. Samostatný chovatelský klub byl založen na Slovensku v roce 1969 a měl celostátní, tedy československou, působnost. Časem se, stejně jako u dalších plemen, vytvořila i mezinárodní organizace jagdteriérů - Internacionaler Verband für Deutsche Jagdterier (IVJ). Právě tato organizace pověřila slovenský klub v roce, kdy slaví třicáté výročí svého založení, pořádáním 5. mezinárodní výstavy jagdteriérů. Konala se poslední červnovou sobotu v Martině a byla krásná.

Předcházející týden byl meteorology označován jako nejchladnější v posledních padesáti letech. V době výstavy se ale počasí umoudřilo a sluníčko ohřálo výstavní kruhy možná víc, než bylo psům, vystavovatelům i rozhodčím příjemné. Pořadatelé výstavu umístili do areálu horského hotelu pod Martinskými holemi. Prostředí to bylo velmi pěkné a pro jagdteriéry vysloveně vhodné. Předvedení psů i práci rozhodčích trochu ztěžovala menší velikost výstavních kruhů a také hezky, ale občas trochu příliš nahlas hrající kapela. Posuzovali rozhodčí ze Slovenska, Německa, Rakouska a z České republiky. Posuzoval i předseda slovenského Klubu chovatelů jagdteriérů pan Josef Čierny a prezident IVJ pan Hans Schindel. Na výstavu se přijel podívat prezident Slovenské kynologické jednoty a nový člen předsednictva FCI Ing. Štefan Štefík.

Přihlášeno bylo 133 psů a fen. Většina z nich pocházela ze Slovenska, ale své zástupce zde měla i Česká republika, Německo a Rakousko. Málokdy se naskytne příležitost vidět tolik jagdteriérů a početná korona se měla na co dívat. Úroveň vystavovaných psů i fen byla velmi dobrá. Potěšující byl zvláště výborný plemenný typ, většinou správný formát a síla kostry a pro plemeno typické hlavy. Nedostatky, ale nikoliv vyslovené hrubé vady, se občas projevovaly v průběhu hřbetní linie a postavení, zaúhlení a pohybu končetin. Stejně jako na našich výstavách bylo i v Martině vidět hnědou, někdy až světle hnědou barvu oka. Standard plemene požaduje oko tmavé, jiné zbarvení je nežádoucí a působí vysloveně rušivě. U většiny psů a fen byla odpovídající kvalita srsti. Bylo znát, že si vystavovatelé svých jagdteriérů hledí a špinavý nebo zanedbaný jedinec snad na výstavě nebyl. Osobně jsem neviděla psa, který by se agresivně choval, nenechal se změřit nebo protestoval při kontrole chrupu. Neméně slušné bylo i chování vystavovatelů a diváků a to není na psích výstavách taková samozřejmost, jak by se na první pohled mohlo zdát. Pro některé majitele zahraničních psů bylo asi překvapující, že kvalita slovenských jagdteriérů je vynikající a že zahraniční jedinci v takové konkurenci velmi těžko obstojí. Za zahraniční psy v tomto případě nejsou považováni jedinci z České republiky. Náš a slovenský chov je úzce provázaný a má podobnou úroveň. V Martině se také zdálo, že v nás slovenští kolegové zahraniční hosty příliš nevidí.

Před dvaceti či třiceti roky bývali na výstavách rozhodčí posuzující jagdteriéry terčem trochu zlomyslné zábavy svých kolegů. Poznámky typu: "teď ještě můžeš počítat pomocí prstů, hůř na tom budeš, až výstava skončí", nebo "to co máš v kruhu je jedno nebo deset plemen?" bývaly velmi časté a do značné míry vystihovaly stav neustáleného plemene. Jagdteriéři bývali obtížně zvladatelní až kousaví a o jednotě typu se určitě nedalo hovořit, vhodné bylo spíše použít přísloví "Každý pes, jiná ves". Dnes je situace jiná. Do úrovně plemene se promítá systematická práce chovatelských klubů a hlavně jednotlivých chovatelů. Samozřejmě i mezi jagdteriéry se vyskytují jedinci rozdílné kvality a na řadě výstav musí rozhodčí sáhnout i po zelené málo oblíbené známku dobrou označující stužce. Jako celek však plemeno má v Čechách i na Slovensku velmi pěknou úroveň a ve srovnání s ostatními evropskými státy patříme v oblasti exteriéru a hlavně výkonu k tomu lepšímu.

Potěšující je, že zájemci o plemeno se stále delegují z řad aktivních myslivců a že zatím nehrozí nebezpečí, že by někdo uvažoval o dvojím chovu jagdteriérů - na práci a na výstavy. Zkoušky z výkonu jsou a určitě nadále budou stěžejní podmínkou pro zařazení do chovu. Slovenští i naši chovatelé se ale mohou v této oblasti dostat do rozporu s požadavky vznešenými na poli mezinárodní spolupráce. Tento problém asi nebude jen u jagdteriérů, ale i u ostatních plemen vstupujících do mezinárodních klubů. Jedním z úkolů takovýchto organizací je určité sjednocení chovu. To se v praxi projevuje mimo jiné i snahou zařazovat psy i feny do chovu na základě splnění stejných chovných podmínek. Pokud se hovoří o zdraví chovných jedinců nebo o jejich exteriéru, nemusí být cesta k dohodě nijak složitá. Daleko horší už to může být v oblasti pracovní. Chov loveckých psů má u nás dlouhou tradici. Máme krajinu určitého typu a tomu odpovídající zvěř (pokud je) i zkoušky z výkonu. Může se stát, že v některých případech bude snaha nás přesvědčit, že způsob, jakým to dělají jinde, je tím jediným správným. Bez mezinárodní spolupráce to určitě nejde. Potřebujeme nové psy, potřebujeme i nové informace. Je ale třeba si ve vší slušnosti obhájit své postavení. Na zástupcích chovatelských klubů je, aby zvážili, je-li přehnaná změna opravdu žádoucí nebo zda se jedná o krok zpátky. Mohlo by se totiž stát, že, přehnaně řečeno, budeme chtít pro zařazení do chovu zkoušku, na které nahradíme černou zvěř třeba klokanem, protože zodpovědnost za výkon v mezinárodním chovatelském klubu dostal zástupce Austrálie.