Časopis Myslivost

V současnosti je tetřev hlušec hájen po celý rok. Pro ty, kteří na tetřeví tok již jen vzpomínají, bude můj příspěvek o lovu v Rusku jen ponořením se do minulosti.

Neopakovatelný lovecký zážitek, překrásná příroda a boj o přežití, tak se dá nazvat to, co jsem v polovině května 1999 prožil v oblasti vojenské letecké základny Ivanovo na Volze. Z moskevského letiště Šerementěvo jsem společně s průvodce a řidičem po třinácti hodinách jízdy, postupně osobním vozem, terénním vozidlem a konče obrněným pásovým transportérem, dorazil do nikým neobydlené končiny. Kolem nás jen nekonečné kilometry lesů, bažin, rašelinišť a neobdělané, ladem ležící půdy. Poslední kilometry jízdy obrněným pásovcem byly takové, že se místy až propadal, jak v těžko přístupné krajině jsme se nacházeli. Nikolaj, můj průvodce a jak se později ukázalo, opravdový znalec tamní přírody, dal pokyn zastavit a vybudovat provizorní tábor. Bylo kolem 16. hodiny odpoledne a já jsem byl plný očekávání, co přinese čas. Po rozdělání ohně proběhlo několik slovních výměn mezi řidičem a Nikolajem a po krátké chvíli a popřání loveckých úspěchů obrněnec odjel. Zůstal jsem sám, společně s průvodcem, v zajetí lesního ticha.

Měl jsem na lov vyhrazeny čtyři dny a čas rychle ubíhal. Dobrou ruštinou jsem se s Nikolajem domluvil. Krátké posezení u ohně s přípravou na lov a informací, že jsme v pásmu lesů, kde vládnou vlci všemu živému, mě nijak nenechala klidného. Ozbrojeni dvěma kozlicemi ruské výroby, potřebnou municí a dvěma objemnými batohy, jsme po uhašení ohně pomalinku postupovali těžkým terénem. Bez vysokých gumových rybářských bot by náš postup nebyl možný. Přibližně po hodině chůze jsme dorazili k lovecké chatě. Ten podvečer jsme věnovali lovu sluk. Nikolaj ulovil jednu sluku, já dvě. Tah byl velmi silný a lov byl jen otázkou umu ve střelbě. Nikdy předtím jsem na lovu sluk nebyl. V místě, kde jsem stál já, prolétlo snad kolem třiceti sluk, u Nikolaje byl tah poněkud slabší, a to jsme stáli od sebe snad 150 metrů. Byl jsem velmi rád, že jsme sluky dohledali. Ten večer bylo bezvětří a my jsme se s tmou vrátili k chatce. Nikolaj dovedně stáhl sluky a pečínka na ohni byla hned hotová. Nikdy předtím jsem slučí maso neochutnal, nyní mohu říci, že je to lahůdka - přílohou byl ruský chléb a nechyběla vodka. Do pozdních nočních hodin jsme povídali při petrolejové lampě.

Příští den jsme vyšli velmi brzy, již ve čtyři hodiny. Zkazilo se počasí, ale na náladě to nic nezměnilo. Postupovali jsme pomalu, v bažinatém terénu a bez pomoci baterky by se nedalo ve tmě vůbec jít. Po hodině pochodu jsme mohli ujít okolo 800 až 1000 metrů od chatky. Podle Nikolaje jsme nešli na konkrétní místo toku tetřevů, tetřevi měli být všude kolem nás. A taky to byla pravda. Uslyšel jsem svého prvního kohouta, tam někde zleva tak do 150 metrů. A snad vedle něj další dva. Z druhé strany jsme naslouchali dalšímu, ale ten byl dál než ti zleva. V několika minutách tokali tetřevi všude kolem nás. Nikolaj byl velmi klidný a rozvážný. Já bych šel na ty zleva, tam jich bylo slyšet více. Ale opak byl pravdou. Nikolaj zvolil toho vzdálenějšího. Tok nebyl tak silný, proto postup k tokajícímu tetřevu byl velmi pomalý. Tma v lese ztrácela na své intenzitě a baterek již nebylo zapotřebí. Překonali jsme několik spadlých stromů a byli jsme stále ve střehu. Kohout krkal a klepal, ale velmi krátce, bylo to prokládané dlouhými přestávkami. Bez pohnutí a přískoku snad až minutové čekání. V tomto případě nelze lov uspěchat. Nikolaj nedal mladému tetřevu šanci, aby svoji píseň lásky dozpíval do konce. Tenhle mladý kohout asi si byl moc jist, že se mu nemůže nic stát. Kryti kmeny borovic jsme se dostali až pod tokajícího kohouta. Byl to nádherný pocit, když jsem mířil na svého prvního kohouta, promítnul jsem si zpětně celou tu trasu postupu, až k němu pod strom. Byl nade mnou asi 25 metrů. Mířil jsem na něj a čekal až rozevře tatrč, spustí letky a hlasitě zakrká. Nečekal jsme dlouho, po ráně spadl kohout těsně vedle nás. Dobrá rána, řekl Nikolaj, prohlédl tetřeva a konstatoval, že mu jsou čtyři roky. Žádný stařík, starší kohouti jsou mazaní, ale taky se nad nimi vyzraje, jako nad tímto mladíkem. Vzal jsem opatrně kohouta za stojáky, abych ho nepoškodil, byl pořádně těžký, asi 6 kg. Ale pokračovali jsme v lovu dál. Mezitím do lesa vstoupil ranní rozbřesk. Sice deštivo a chladno, ale lovecká vášeň nezná mezí. Že by výstřel měl za následek tetřevího toku, to jsme nijak nezaznamenali. S pocitem radosti z úspěšného lovu jsme pátrali po dalším kazateli. Po několika krocích jsme došli k okraji borového lesa a zůstali nehnutě stát. Nedaleko od nás přilétl na břízu kohout a svůj přistávací manévr nějak nemohl ustát. Nikolaj mi řekl, abych se připravil, že z té břízy poletí jinam a že v letu bych ho mohl zkusit. Kohout opravdu neustál svoji pozici na bříze a mohutně se odrazil. Sklouzl těsně nad travinu a svůj let vytahoval podél stěny borového lesa, kde jsme stáli. Mohu o sobě říci, že jsem dobrý střelec, vystřílený z lovu kachen a bažantů u nás, ale na letícího tetřeva? Brokovnice ráže 12,4 mm broky, vzdálenost do 50 metrů, byl to jenom pokus, tuploval jsem - bez výsledku. Po ráně se kohout jen vychýlil ze směru letu, a propálil to nad lesíkem v protějšku, kde zmizel.

Po nezdařené střelbě jsme se velkým obloukem vraceli k chatce. Nikolaj mi řekl, abych si také všímal stop. V měkkém terénu jich bylo dost a různých. Zůstal jsem stát nad stopou jako dlaň, podobné psí stopě - byla to stopa od vlka. "Je jich tady hodně, určitě se s vlky setkáme za dobu mého pobytu," řekl Nikolaj a pokračovali jsme dál. Po chvíli jsme narazili na rudl divočáků. Byla to rodinka pod dohledem starší bachyně s několika lončáky. Odbíhající rudl umocňovala přítomnost velkého stříbřitě šedavého kňoura o hmotnosti asi 200 kg, který jako poslední uzavíral skupinu.

Krátce po rozednění přestalo pršet, ale obloha byla zatažená. Přes tyto nepříznivé vlivy byla první ranní lovecká vycházka velice úspěšná.

Čaj z kotlíku, to ani nepamatuji, možná tak jako kluk. Slanina, chleba a vodka. To byla oslava vydařeného lovu. Bylo se o čem bavit, já jsem se jenom ptal a Nikolaj odpovídal. Stačil při tom mistrně stáhnout tetřeva a zvěřinu připravit k večerní hostině. Na všechno pamatoval, důkladné prosolení kůže bylo nezbytné pro uchování k preparaci za několik dnů. Byli jsme oba dost fyzicky znaveni. Několikahodinové odpočinutí v chatce nám přišlo vhod. Nikolaj byl nejen výborný průvodce, nepochybně i lovec, ale uměl i dobře vařit. Odpoledně na mě čekalo překvapení v podobě vynikajícího jídla. Rozporcovaného tetřeva připravil na roštu - chuťově je zvěřina porovnatelná s krůtou, vynikající pochoutka. V této souvislosti musím vzpomenout slova těch, kteří hovoří o tetřevech, že nejsou poživatelní. Právě naopak. Za dobu pobytu jsem ochutnal tetřeví guláš, pečeného tetřeva na roštu a moc dobrý polévkový vývar s tetřeví zvěřinou. A to ještě nebylo v přípravě jídel uvedeno vše.

V podvečer jsme šli opět na sluky. Je zajímavé, že tamní lovci nechodí na večerní hřad tetřevů - tzv. na zábrk, Nikolaj raději dal přednost lovu sluk. Nešli jsme daleko od chatky a ani jsem se nerozdělili. Při tomto čekání jsme střelili celkem čtyři sluky, tentokrát jsem dohledali jen dvě. S tmou jsme došli k chatce a již jsme plánovali strategii na příští den. Uvnitř chatky bylo dobře, dvě dřevěné postele, nezbytné umyvadlo s vodou a stoličkou, stůl se čtyřmi židlemi a věšák u malého okna. Ten večer jsem se díval na oblohu, byla zatažená, nebyly vidět hvězdy ani měsíc, nepříjemně temná noc. Vůbec poprvé jsem tu noc slyšel výt vlky. Nikolaj říkal, že je nijak nemá rád, sdružují se ve smečkách a strhávají vysokou. Vzpomněl i na případy, kdy se lovci již nevrátili. Ne všechno je připisováno vlkům, neznalost terénu může mít za následek i utonutí v bažině. Ti, kteří se nevrátili, nebyli nikdy nalezeni. Příroda se umí o vše postarat sama.

Nikolaj určil čas vstávání na třetí hodinu ranní. Mělo se jít na tetřívky. Tokaniště bylo od chatky do 3 km. Tetřívka již jednoho střeleného mám z KRNAP před 18 lety. To ještě v Krkonoších nad Medvědí boudou bylo tetřívků dost. Ta doba už je ale pryč.

To brzké vstávání stálo za to. Na tokaništi jsem napočítal přes 30 tetřívků. Kryti zástěnou z chvojí jsme pozorovali urputné zápasy kohoutků, kteří se vrhají na své soupeře, s nimiž svádějí souboje, pobíhajíc po zemi, provádějí různé poskoky a čepíří se. Víc jak hodinu jsme tok tetřívků sledovali a možná by souboje pokračovaly jistě dál, kdyby nedošlo k výstřelům. K ulovení byli vybráni starší kohouti. Dvě rány, dva úlovky. To byla bilance ranního tetřívčího toku. Když jsme se dosti znaveni vraceli k chatce, nehovořil Nikolaj o ničem jiném, než o tom, jakou specialitu - chuťovku připraví z tetřívků. Stáhl oba tetřívky, prosolil kůži k preparaci a zvěřinu naložil do oleje. Krátce jsme posnídali a následoval odpočinek. Netušili jsme však, co s sebou přinese pozdní odpoledne.

Připadal jsem si jako v akčním filmu, když jsem se poprvé setkal s vlkem. A nebyl tu sám. Zřejmě vůně zvěřiny a kouře přilákala vlčí smečku do míst, kde jsme odpočívali. Vlci pobíhali ve vzdálenosti do 50 metrů od chatky, bylo jich na desítky - snad 30 kusů. Dohořívající oheň před chatkou nás přiměl na nápad rozdělat větší oheň. Několik polen suchého dřeva stačilo k tomu, že v několika minutách oheň zesílil. Ve vlčí smečce vládl velký neklid. Nikolaj vlky velmi dobře zná, říkal, že jsou na lovu a mají velký hlad. Jsou schopni i obětovat několik svých členů na to, aby ostatní přežili. V žádném případě nelze vlky podcenit, jsou velmi chytří. Tentokrát se to obešlo bez incidentu, po více než hodině se vlci ztratili z dohledu. V této oblasti jsou naprostými vládci, pouze člověk jim může zkřížit cestu. Ten večer se mi od chatky z bezpečnostních důvodů nikam nechtělo.

Při mém posledním dnu pobytu jsme ranní vstávání o hodně posunuli blíže k rozbřesku. Podle Nikolaje tetřeví tok už neměl na své síle a pomalu končil. Přesto byla vycházka velice úspěšná, podařilo se nám našlápnout krátce po sobě dva tetřevy a dohledat. A to nebylo ještě vše. Při návratu s úlovky jsem našli strženého losího býka. Před námi ležel rozervaný los s nevídaným rozložitým mohutným parožím. Chtěl jsem lebku s parožím zachránit a vzít s sebou, ale Nikolaj mě ujistil, že je to zcela zbytečné sebou brát. Vzhledem k tomu, že nemáme povolení k lovu, celníci by trofej zabrali. Byla to velká škoda. Nebude dlouho trvat a po losím býku a jeho trofeji nic nezbude, k tomu postačí jedna nebo dvě návštěvy divočáků.

Po návratu k chatce Nikolaj odborně stáhl tetřevy a nasolil kůži s peřím. Ještě dlouho do pozdních odpoledních hodin jsme živě diskutovali o zdejší přírodě. Je dobře, že je zde uchováno to, co jinde už dávno není - vzpomenu-li jenom na obrovské úsilí odborníků, kteří se zabývají problematikou návratu tetřeva hlušce do našich lesů. Z poznání a chování tetřevů mohu jenom dodat, že to stojí opravdu za to, aby i u nás byl slyšet tetřeví tok písně lásky.

Z lovu tetřeva v Rusku zůstanou již jen vzpomínky, několik fotografií a preparace.