Časopis Myslivost

Oborní chovy - podle statistických výkazů ministerstva zemědělství (Mysl MZe 1 - 01, o honitbě, stavu a lovu zvěře k 31. 12. 1997 a o jarním kmenovém stavu k 31. 3. 1998) je na našem území 91 obor o celkové výměře 37 789 ha. Z toho je dle vlastnického vztahu vlastních 86 (výměra 36 896 ha) a 5 společenstevních (výměra 893 ha). Čtrnáct obor je vyhrazených (16 966 ha), ve vlastní režii je 48 obor (11 343 ha) a pronajato je 29 obor (9480 ha). Z celkové výměry obor je 3017 ha zemědělské půdy, 33 689 ha půdy lesní, 332 vodní plochy a 751 ha půdy ostatní. V oborách se chová především jelen evropský (+ bílá jelení zvěř), jelen sika (japonský a Dybovského), daněk skvrnitý (všechny tři rozdílně zbarvené varianty), jelenec běloocasý (viržinský), prase divoké, muflon a koza bezoárová.

Farmové chovy - zde je otázka počtu chovů nesrovnatelně složitější, neboť exaktní informace nejsou doposud známy (na rozdíl od chovů oborních, kde díky výbornému systému řízení včetně myslivecké statistiky jsou uvedená data velmi přesná, což je také jedním z rozdílů analyzovaných typů intenzivních chovů, viz dále). Podle údajů Asociace farmových chovů jelenovitých ČR (AFCHJ) z dubna letošního roku, je na území našeho státu 70 farem s chovem jelenů a daňků, jejichž majitelé jsou sdruženi v Asociaci. Podle údajů Státní veterinární správy je ke stejnému datu na území ČR 90 farem jelenů a daňků. Po diskusi s odborníky o této problematice jsme se shodli na závěru, že počet farem s chovem jelenů a daňků v současné době bezpochyby přesahuje hranici 100 farem. Při započítání farem, na nichž jsou chovány ostatní druhy zvěře (výčet druhů, které jsou považovány za zvěř udává § 19 zákona č. 23/1962 Sb., ve znění předpisů pozdějších) a zvířat, je jisté, že počet přesahuje hranici 200 farem (vždyť jen farmových chovů zvěře černé a mufloní je několik desítek). V posledních měsících je navíc patrný nárůst především drobných farmových chovů ("hobby" farem) s chovem několika kusů zvěře (zejména daňka skvrnitého, ale i dalších druhů) a také zvířat (včetně velmi cizokrajných), které celkový počet farem dále zvyšují. Na farmách se v ČR chová již celá řada druhů zvěře a zvířat, z nichž je možné jmenovat jelena evropského a daňka skvrnitého (nejčastěji i nejpočetněji chované druhy, primát drží jednoznačně daněk skvrnitý), dále je chován jelen wapiti, jelen maral, jelen milu, muflon, prase divoké, koza bezoárová, jak, bizon, lama, antilopa losí, antilopa skákavá, thár, antilopa jelení a klokan.

Oborní chovy jsou zaměřeny především na produkci kvalitní trofejové zvěře z důvodů reprezentačních (pro možnost poměrně rychlého odlovu obvykle poplatkovými lovci), dále na chov geneticky cenné zvěře pro introdukci nebo reintrodukci a pro výzkumné účely. Jsou zakládány také za účelem výchovy myslivecké i nemyslivecké veřejnosti k vytváření žádoucího vztahu k přírodě a ke zvěři zvlášť. Dále slouží pro chov vzácných druhů zvěře (bílá jelení zvěř, koza bezoárová aj.), ale jsou zakládány také třeba z prosté lásky ke zvěři, která by však měla být zřejmá ve všech oborních chovech. Stejná humánní a etická kritéria je nutno zachovávat i ve farmových chovech, neboť jsou zcela zásadní.

Na farmách je oproti tomu hlavním předmětem činnosti produkce kvalitního masa. Dále je to produkce chovných kusů, která je významným zdrojem příjmů u většiny našich velkých farmových chovů (nad 100 ks základního stáda), kdežto produkce pantů (pouze u farem s chovem jelenů) a vedlejších produktů (šlachy, žlázy s vnitřní sekrecí, ocasy aj.) je v České republice, bohužel, na škodu věci těchto chovů, zcela bezvýznamná. Stejně jako obory slouží některé specializované farmové chovy k výzkumným účelům.

Zásadní otázkou je definování obou typů chovů a legislativní opatření upravující tuto oblast.

Co se týče definování oborních chovů je nutné konstatovat, že se doposud nepodařilo tento typ chovu dostatečně vymezit. Zatím nebyla stanovena ani výměra, která by oboru přesně charakterizovala, natož pak exaktní definice. Zásadním problémem, bez něhož nelze oboru definovat, je stanovení statutu volně žijícího živočicha, ze kterého se pak musí vlastní definování odvíjet. U farmových chovů, jako nového rozvíjejícího se odvětví, je situace ještě složitější a její vyjasnění je odsouváno již po několik let. Celé řešení spočívá v konsensu všech zainteresovaných subjektů, ve kterém musí být zahrnuto definování a přesné vymezení obou subodvětví.

Oba typy chovů jsou upraveny několika právními normami, které jsou buď shodné, nebo pro jednotlivé typy chovů mají specifickou právní úpravu (uvádím pouze stručný výtažek, jinak by tato oblast vydala na velmi obsáhlý samostatný příspěvek). Společných právních předpisů je celá dlouhá řada, Ústavou České republiky počínaje a zákonem o potravinách konče.

Ze specifických právních norem upravujících oblast oborních chovů je nezbytné uvést zejména již zmíněný zákon č. 23/1962 Sb. o myslivosti, ve znění předpisů pozdějších. Tento zákon uvádí, že obory se uznávají na základě žádosti vlastníků honebních pozemků nebo honebních společenstev. Při uznávání obor není stanovena minimální výměra. O uznání obor rozhoduje okresní úřad, v jehož obvodě leží honební pozemek, popřípadě leží největší část těchto honebních pozemků. Za oboru lze uznat souvislé honební pozemky, které splňují předpoklady pro intenzivní chov daného druhu zvěře. Tyto pozemky musí být trvale a dokonale ohrazeny, aby zvěř nemohla z objektu unikat. Právo myslivosti v uznané oboře přísluší té české fyzické nebo české právnické osobě, které byla na její návrh obora uznána.

Ze specifických právních norem, které upravují oblast farmových chovů, je také na prvním místě nutné uvést již zmíněný zákon o myslivosti. Ve čtvrté části tohoto zákona je citováno oprávnění, které je dáno Ministerstvu zemědělství České republiky (MZe) pro udělování souhlasu s chovem zvěře v zajetí, včetně tzv. farmových chovů zvěře (§ 19). Na základě výše uvedeného zákona (§ 19) požaduje MZe podklady (Informace o požadovaných náležitostech k žádosti o udělení souhlasu s chovem zvěře v zajetí, MZe 1992), které je nutno k této žádosti přiložit. Zde je nezbytné uvést, že doposud bylo MZe vydáno 13 souhlasů s chovem zvěře v zajetí. Z toho vyplývá, že podle stávající legislativy je většina našich farmových chovů zvěře nezákonná. Ovšem celá věc není ani zdaleka jednoznačná, poněvadž v současnosti o výkladu zákona rozhoduje nezávislý soud, tudíž nepředbíhejme a počkejme si na jeho verdikt. Dále se podle vyhlášky č. 117/1987 Sb., o péči o zdraví zvířat (§ 31 odst. 1 písm. a) se hospodářským zvířetem stává každé zvíře, je-li využíváno k hospodářským účelům, tedy i jelenovití v případě jejich farmového chovu. Na nakládání s jelenovitými chovanými ve farmových chovech se tedy vztahuje právní režim již uvedeného zákona č. 87/1987 Sb., o veterinární péči, ve znění zákona č. 239/1991 Sb. a obecně závazných právních předpisů vydaných na jeho základě. Tedy farmový chov jelenovitých lze provozovat při respektování výše uvedených veterinárních předpisů za předpokladu, že na těchto farmách nebude prováděn výkon práva myslivosti, tj. chov je prováděn na nehonebních pozemcích. Zvířata odchovaná farmovým způsobem nelze vypouštět do volné přírody a lze je usmrcovat pouze jako jatečná zvířata.

K problematice farmových chovů je dále vhodné uvést, že se jedná o oblast, která je již po několik let předmětem sporů, zejména mezi farmáři, respektive AFCHJ a MZe. Určitým východiskem se zdá být projednávaný Veterinární zákon, který byl v současné době (počátek června) schválen ve třetím čtení v Parlamentu a 10. 6. byl doručen do Senátu. Již v § 3 zmiňovaného zákona se uvádí, že pro účely tohoto zákona se hospodářskými zvířaty rozumí zvířata využívaná převážně k chovu, výkrmu, práci a jiným hospodářským účelům, zejména skot... zvěř a jiná zvířata ve farmovém chovu, ryby a včely. V případě schválení této verze Veterinárního zákona, se tedy celá oblast farmových chovů bude řídit výhradně ustanoveními citovaného zákona. Tento zákon ve svém návrhu dále mění platný zákon o myslivosti následujícím způsobem:

1. § 10 Nehonebními pozemky jsou pozemky zastavěné, nádvoří... vkládá se: a oplocené pozemky, sloužící k farmovému chovu zvěře (§ 19 odst. 3)...

2. ČÁST ČTVRTÁ - Zvěř - § 19, vkládá se tento odstavec:

3. (3) Zvěří podle tohoto zákona nejsou jedinci druhů zvěře uvedení v odstavci 1, chování k hospodářským účelům ve farmových chovech. Tito jedinci nesmí být vypuštěni do honitby (§ 11 odst. 1).

4. (4) (5) Chov zvěře v zajetí (vypouští se: zejména farmové chovy zvěře) je možný jen se souhlasem ministerstva zemědělství České republiky vydaným v dohodě s ministerstvem životního prostředí České republiky. Dále se vkládá: Tohoto souhlasu není třeba, jde-li o chov zvěře v zoologické zahradě zřízené obcí nebo okresním úřadem.

Samozřejmě, že žádný zákon není a ani nemůže být dokonalý. U projednávaného zákona je však nutno upozornit, že není řešen systém identifikace, tedy není možné odlišit jedince (téhož druhu) chované na farmě od jedinců chovaných v oboře či ve volné přírodě. Veterinární zákon sice ukládá chovatelům povinnost označit zvíře průkazným, trvalým a nezaměnitelným způsobem (§ 4 odst. 1 písm. c), ale systém identifikace, který by těmto požadavkům plně vyhovoval, v podstatě neexistuje. Stejně tak pochopitelně nelze odlišit trofeje pocházející z volné přírody nebo z obor od případných "trofejí" z farem. Především tyto nedostatky (je však možno jich nalézt více) lze považovat z mysliveckého hlediska za zásadní.

Vraťme se však ještě k charakteristice studovaných intenzivních chovů. Vyjma uvedeného zaměření obou typů chovů lze nalézt ještě další základní odlišnosti. Ve farmových chovech se při chovu zvířat využívá především pastvin, neboť lesní pozemky by zde snižovaly produkci živin z plochy (lesní půdu je pro tento účel zakázáno zaplotit!), znesnadnila by se manipulace se zvířaty, a také proces ochočování by byl pomalejší. Oproti tomu oborní chovy využívají především lesní půdy z důvodu nutnosti zachování vyšší plachosti zvěře a z důvodů kulturních a etických, které je mimo další faktory nutno splnit, chceme-li hovořit o lovu zvěře jako takovém. Je samozřejmé, že pouze v oboře lze vykonávat právo myslivosti, nikoliv na farmě.

Na základě uvedených faktů by se na první pohled mohlo zdát, že zmiňované chovy mají naprosto odlišný charakter. Na druhou stranu je nutno si uvědomit, že nebyla prokázána diference v genofondu populací jelenovitých chovaných na farmách a v oborách, tudíž lze populace zmiňovaných druhů z hlediska vlivu tohoto faktoru vnějšího prostředí považovat zatím za identické (postupem času se však bezpochyby začnou projevovat domestikační vlivy, jak v genotypu, tak ve fenotypu, které byly prokázány u mnoha druhů hospodářských zvířat, neboť například využívané biotypy jsou v oborách a na farmách značně odlišné). Tedy chováme savce několika druhů na rozdílných biotypech, to už je základní, ale dlužno dodat, že také jediný jednotící prvek. Praktické zkušenosti však ukazují, že probíhá čilá výměna zvěře (zvířat) mezi oběma typy uvedených chovů, to oběma směry, která slouží buď jako základ nového chovu, či je cestou rozšiřování žádoucího genotypu nebo omezování negativního vlivu inbredingu. To je umožněno pouze tím, že nejsou dodržovány stávající legislativní podmínky, především status hospodářského zvířete, chov na nehonebních pozemcích a nezbytnost trvalého a nezaměnitelného označení zvířat ve farmových chovech tak, aby byla rozpoznatelná v terénu od jedinců téhož druhu. Z tohoto důvodu pak dochází k tomu, že oborní či farmové chovy, které produkují chovnou zvěř (zvířata) mají shodný předmět činnosti a prakticky si mohou navzájem konkurovat v některých chovatelských charakteristikách.

Oborní chovy během několika staletí dokázaly svou oprávněnost na území našeho státu a jako multifunkční objekty se staly i jedním z důležitých krajinotvorných prvků. V poslední době se však tyto chovy dostávají do popředí zájmu, zejména v souvislosti s přeměnami lesních porostů směrem k jejich druhové diverzitě, čemuž někdy zvěř brání svým okusem či ohryzem. Nové poznatky však dokazují, že uvedený problém je řešitelný a lze sladit zájmy myslivců i lesníků, a to nejen v oborách, kde je v tomto směru situace velmi složitá. Vše záleží "jen" na dialogu, snaze o dohodě, ochotě skutečně fundovaně pracovat a také spolupracovat s tím, že by si obě strany měly uvědomit, že jsou na jedné lodi a mělo by jít o společnou věc. Dále lze jen těžko předpokládat, že stavy jelenovitých ve volnosti budou výrazně narůstat, spíše bude pokračovat jejich pokles, případně stagnace. Pokud se nepodaří nalézt jiné vhodnější řešení, mohly by oborní chovy tento pokles nahradit a zabezpečit tak reprodukci populace kvalitní zvěře se znaky fittest do budoucna. Také je nutno zdůraznit, že vzhledem k přírodním a společenským podmínkám vzniklo nejvíce oborních chovů právě na našem území. České obornictví vždy mělo a v současnosti stále má světový věhlas, neboť je naprosto unikátní a není druhé země v tomto směru na světě.

Farmové chovy by po vykrystalizování všech legislativních, etických a ekonomických problémů měly na právním základě a opravdu fundovaným přístupem chovatelů budovat a dokázat svou oprávněnost a životaschopnost i v naší republice.

Závěrečná poznámka: Podle posledních informací Zákon o veterinární péči a o změně některých souvisejících zákonů (veterinární zákon), tj. zákon č. 166/1999 Sb. již podepsal prezident republiky, a to v nezměněné verzi týkající se prezentované problematiky (viz výše) a je účinný od 28. 9. 1999 se všemi právními důsledky z něj vyplývajícími.