NOS STAVĚCÍHO PSA
Jan B. MARTINEK
Je obecně známo, že pes má výborný ČICH. Je to dokonce jeho hlavní smysl. Pachové vjemy jsou mu nejdůležitějším zdrojem informací o okolním světě, o jeho vlastním životním prostředí, mají rozhodující vliv na jeho reakce i sociální ethos. Schopnost vnímat a rozlišovat nejrůznější pachy v mizivých koncentracích je u řady plemen až neuvěřitelná. Udává se, že je nejméně desettisíckrát větší, než jaké je schopen člověk. Bylo to prokázáno fyziologickými pokusy hlavně na silně zředěných nenasycených mastných kyselinách, které jsou ostatně i součástí molekulární skladby pachu všech teplokrevných živočichů. Čichové ústrojí (olfaktorní aparát) je vyvinuto u každého psa (také u chrta) a slouží mu od nejútlejšího až do nejpokročilejšího věku. Pachové vjemy mají veledůležitou úlohu v souboru projevů těch vlastností, které jsou společné všem psům bez rozdílu a proto se nazývají druhově specifické vlastnosti. Je to např. sexuální chování, péče o potomstvo, společenské chování a další. Teprve výcvikem vhodného plemene k určitému pracovnímu využití jeho čichových schopností vzniká pracovní komplex, kterému se podle efektivnosti požadované práce říká dobrý nebo špatný NOS.
Jedinečné psí čichové schopnosti slouží dnes při práci policejních stopařů, hledačů drog, záchranářských psů a dalších. Nejstarší a nejpůvodnější pracovní využití je však samozřejmě při lovu.
Velká většina těchto činností je vlastně umělá ethologická nadstavba vytvořená úzce zaměřeným výcvikem (např. německý ovčák není rozený policejní stopař). Různě vyvinutý smysl pro práci na stopě je však u mnoha, zvláště loveckých plemen, celkem obecný - jev jako jedna z tzv. kvantitativně variabilních vlastností s polygenním kódem v genotypu. To znamená, že taková vlastnost je tím výraznější, čím více příslušných (additivních) genů na určitých místech chromozomu (genloci) "spolupracuje" a tím tuto vlohu zesiluje (additivní polygenie). Tím se i vysvětluje spíše ojedinělý a většinou nevýrazný sklon jedinců z některých nevystavujících loveckých plemen k vystavování navětřené zvěře, který má původ ve způsobu lovu dávných divokých psů.
Zcela ojedinělý pracovní nosový komplex mají stavěcí specialisté na pernatou zvěř, zvláště Pointer. Vrozená, geneticky zakódovaná vloha pro využití přímého tělesného pachu zvěře pracuje jako skutečný aplikační program. Řídí psovy reakce nejen podle kvality, ale také podle intenzity (správněji podle koncentrace pachových molekul) tělesného pachu zvěře přinášeného větrem - práce "vysokým nosem". Je to jeho hlavní plemenně specifická vlastnost.
Pointer z dobrého chovu má svou vlohu k nosové práci geneticky tak fixovanou, že se to blíží pevné genetické vazbě (coupling), která je jinak příznačná pro druhově specifické vlastnosti. Je to důsledek více než tisíciletého selektivního chovu stavěcího psa a jedinečný příklad chovem nahrazené a zkrácené evoluční optimalizace.
Psovo dýchání slouží výměně plynů (kysličník uhličitý CO2 za kyslík O2). Pes dobře snáší tzv. kyslíkový dluh, saturace (nasycení) krve kyslíkem je velmi labilní. Dráždivost mozkového centra na vyšší hladiny CO2 je při rychlém dýchání snížena. Pes snáší lépe než jiné zvířecí druhy vyšší parciální tlak CO2 a nižší parciální tlak O2 v krvi. To napomáhá i vydatné thermoregulaci a odpařování. Současně však dýchání slouží trvale k přijímání pachových molekul na pachové receptory (cítivé buňky) na sliznici nosní dutiny. Dechová práce k přijímání pachů se fyziologicky nazývá dechová pumpa. Po navětření zvěře jsou další dechové funkce nosové práci dokonce podřízeny, což se projevuje účelným měněním dechové frekvence a amplitudy.
V poli se nosová práce projevuje nejvýrazněji vystavením zvěře, které může být náhlé, bleskové z plného cvalu při hledání, nebo postupné, když pes zachytil slabý pach vzdálené zvěře a sleduje jej dokud koncentrace pachových molekul nedosáhne tzv. prahové hodnoty pro vystavení. Neméně důležité je postupování za odbíhající zvěří, které má být zcela spontánní bez vůdcova ovlivňování a má za účel udržet kontakt s navětřenou zvěří, ale nezvednout ji. Je to vlastně kontinuální, synchronně pohyblivé vystavování. Při tom se vyskytuje mnoho situačních variant, které zvládne jen opravdu dobrý pes. Nejobtížnější práce je postupování za nepravidelně odbíhajícím bažantem nebo atypicky (po větru, napříč, dozadu) odbíhajícími koroptvemi.
Obě složky komplexu - čich a jeho využití - mají být vrozeny a zdokonalit se pouze vedením v poli bez výcviku par force. Při ověřeném "slabším nosu" je důležité včas zjistit, která z obou složek je toho příčinou. Slabý čich se nedá ničím zlepšit, slabší vloha pro jeho využití se vhodným vedením a praxí vylepšuje.
Psův dech je při hledání a při práci před zvěří trvale ve službách nosu. Nejklidnější dechová křivka byla zaznamenána při hledání napříč, kolmo ke směru větru. Tento způsob hledání s bočním větrem má být stavěcímu psu alespoň naznačeně vrozen, neboť to umožní nácvik pravidelného a účelného hledání. Při navětření slabého pachu zvěře se dechová frekvence nápadně změní do rychlého čenichání, kterým se dosáhne nahromadění většího množství pachových molekul na slizničních receptorech (cítivé buňky) nosních průduchů. Naopak při vystavení se dech za pravidelného vnímání dostatečně silného pachu výrazně zpomalí.
Frekvence srdeční činnosti je při hledání kolem 160 až 180 tepů za minutu a při čenichání nebo obtížném postupování se ještě zvyšuje. Při vystavení se však dramaticky sníží na 80 až 120 tepů za minutu. Tak výrazné ovlivnění vegetativní činnosti je důkaz, že vystavení, k němuž je hnán nezměrnou touhou po nalezení zvěře, je stavěcímu psu pravým vyvrcholením jeho existenční motivace. Při posuzování kvality nosu bedlivě sledujeme během hledání psovo chování v každém okamžiku. I držení hlavy (práce "vysokým nosem"), lehké přivracení čenichu do bočního větru a okamžité přizpůsobení směru hledání podle změn směru větru svědčí pro dobrou nosovou práci. V úvahu bereme směr, stálost a rychlost větru, kvalitu, výšku, hustotu a vlhkost krytu a místní mikroklima.
Tělesný pach zvěře se šíří po větru ve formě rozšiřujícího se kužele za stálého rozptylování pachových molekul. Nejpříhodnější rychlost stálého větru k vytvoření pravidelného kužele je 3 - 5 m/vt. Příliš slabý nebo příliš silný, nepravidelný a nárazový vítr nosovou práci výrazně znesnadňuje.
Na zkouškách všestranných ohařů je proto objektivní posouzení kvality nosu daleko obtížnější než ostatních, většinou technických disciplín.
Na klasických polních zkouškách pointerů a setterů jsou nároky na nosovou práci podstatně vyšší. Pro individuální výběr do chovu podrobujeme zvláště stavěcího plnokrevníka trvalým zkouškám nosu za nejrůznějších, i nejméně příznivých podmínek.
Výše uvedené údaje o změnách dechu a srdeční činnosti stavěcího psa při polní práci popsal na základě experimentálních prací Prof. Dr. K. Zuschneid, Freie Universität Berlin. Od něho pochází i názorné vyobrazení registrace dechových změn. Psovi byl na hřbet připevněn tlakový snímač a EKG přístroj.
Větší koncentrace pachových molekul se v pachovém kuželi drží dosti dlouho jen v centrální zóně. Směrem k periferii dochází k exponenciálnímu rozptylu. Pes může zachytit jen nepatrnou část pachového kužele.
I. Rychlé čenichání po zachycení velmi slabého pachu.
II. Dech při přibližování se v periferní zoně pachového kužele.
III. Nepravidelné dýchání za měnících se větřicích podmínek.
IV. Vystavení za právě dostatečné prahové hodnoty v periferní zoně kužele.
V. Vystavení za větší koncentrace pachu v centrální zoně kužele.