ePrivacy and GPDR Cookie Consent by TermsFeed Generator

Časopis Myslivost

Jak nepotkat ledního medvěda

Honza Prokš
Jak nepotkat ledního medvěda
Letadlo dokončilo prudký obrat, srovnalo se do vodorovné letové hladiny a začalo prudce klesat. Tak jsme tu! Arktické Špicberky nás přivítaly tak, jak se na konec července sluší. Je větrno, mrholí a teploměr se pohybuje kolem šesti stupňů (nad nulou).
V letních měsících žije na ostrovech až 3000 lidí. Ledních medvědů asi 4000. Lední medvěd je vůbec zvláštní šelma. Zatímco většina šelem se člověku již z daleka vyhýbá, zde je tomu právě naopak. Díky své velikosti patříme v potravinovém žebříčku tohoto skutečného krále Arktidy hned někam za tuleně. A když byste měli k večeři celý život tuleně, tak se Vám taky přejí, ne? Velice vyvinutý čich umožní medvědovi ucítit Vás až na vzdálenost 30 kilometrů. Je dokázáno, že v ledové vodě dokáže medvěd uplavat až 150 kilometrů. Nejvyšším porostem na Špicberkách je tunderní lišejník. A teď' se před ním někam schovejte!

Už z domova víme adresu obchodu, kde je možné si půjčit zbraň. Tato část Norska je patrně jediným územím na světě, kde k jejímu zapůjčení nechtějí vidět ani zbrojní průkaz, ani nikoho nezajímá, jestli s ní umíte zacházet. My jsme dostali německou armádní zbraň Mauser 30.06. Určitě je už časem odzkoušená, ze spodu závěru má totiž vyraženou říšskou orlici a letopočet 1939. Protože však chceme i v klidu všichni spát, půjčujeme si tzv. trip-wire, tj. výletový drát. Když si večer postavíme stan, zatlučeme okolo něj tři kol~y s drátem dokola. Drát je protažen skrz pojistku petardy umístěné na každém z kolíků. Pokud někdo (tj. medvěd) zatáhne za drát, ohlušující exploze má dotěrné zvíře odehnat. Doufáme, že systém funguje a že i medvědi vědí, že se mají dát na útěk.

Flintu tu nosí většina obyvatel. Maminka, co jde s malým chlapcem na nákup, horník jedoucí na kole na poštu, blonďatá prodavačka co zavřela krám a spěchá domů. Dvě německé turistky si v roce 1995 vyrazily 200 metrů za město. Beze zbraně. Tragédie na sebe nenechala čekat. Ta šťastnější se po setkání s medvědem vrhla ze skalního útesu a díky tomu přežila. My, jakož i všichni ostatní lidé na Špicberkách, doufáme, že se se strašlivou šelmou nepotkáme. Pokud Vás však medvěd opravdu napadne, musíte nejprve vystřelit varovný výstřel, než mu zamíříte na hrud'. Dlouhé podrobné vyšetřování potom zjišťuje, zda nebylo možno se setkání vyhnout a zda bylo skutečně nutné medvěda usmrtit.

Na Špicberkách kromě medvědů a jejich věčné zásobárny masa, tuleňů, žijí dále sobi, polární lišky, lumíci, bělokuři a velké množství mořských ptáků od racků přes chaluhy až po malé alky a veselé papuchalky. Z mnoha rostlinných druhů, jejichž většinu tvoří mechy a lišejníky, stojí za zmínku hlavně mnoho druhů lomikámenu, drobná dryadka, narůžovělá silenka nebo třeba malinkatý, žlutě kvetoucí vlčí mák.

Pátý den byl asi tím nejhorším, co jsme tu zažili. V nohách máme asi 18 km náročným terénem, lehce mrholí, už od rána jsme promoklí. Až po kolena jsme zamazaní od bahna z prolézání karů ledovcových morén. Díky častému brodění hlubokých ledovcových řek boty ztratily svůj tvar a jsou jak jedna houba (hluboká řeka znamená 70 cm. Když má ale 2 stupně teplotu a na zádech máte 25 kilo těžký batoh, může se každé uklouznutí stát osudným). Cesta však byla krásná. Širokými údolími se k nám pomalu plazí ledovce, tundra hraje všemi barvami spektra. Vrcholy kopců nad námi jsou díky erozi vybroušeny do bizarních tvarů, připomínající věže skalních hradů. Přelétl nad námi vrtulník. Mávat na něj ale nesmíme, to jen v případě nouze. Dvě bělokuří slepice se nechaly téměř zašlápnout, než na sebe upozornily divokým úprkem. Jejich schopnost maskovat se je opravdu unikátní. Dokonce jsem našel i tři žampiony, ale uvařit si je si netroufáme. Nakonec jídla si neseme na zádech víc než dost. Naše batohy jsou čím dál tím těžší a těžší. Sbíráme shozy i celé lebky uhynulých sobů. (Na letišti nám ty shozy vážili, bylo jich celkem čtrnáct kilo!). V celé šíré krajině jsme jen my. Večeříme kus špeku. Vařič nepouštíme, aby vůně masa nepřilákala nezvaného hosta. Poslední kontrola výbušné ohrádky a již šup do spacáku. Mokré věci si dáváme pod sebe, do rána snad trochu uschnou. Našim útrapám však neměl být ještě konec. Po třech hodinách spánku (zjištěno zpětně z deníku) nás probudila ohlušující rána. Okamžitě všichni sedíme a nasloucháme přes stanové plátno. Do naprostého ticha se ozvalo jen lehké cvaknutí závěru kulovnice. Stále ticho. Čekáme, kdy se do stanu vrhne strašný zabiják. Stále nic. Opatrně se s tátou posunky domlouváme, co bude. Já opatrně a hlavně potichu rozepnu zip stanu a on, se zbraní připravenou k výstřelu, provede první průzkum. Nekonečně pomalu vysouvá ven hlaveň, hlavu, ramena nakonec celé tělo. Přesně v ten okamžik se ozvalo před stanem zlověstné frknutí. Krve by se ve mně nedořezal. Stále se nemohu dočkat výstřelu. Co se to děje? Proč už nevystřelil? Rychle si ve stanu vyměňujme s bráchou a mámou nechápavé pohledy. Táta však místo toho, aby střelil, se dává do úlevného, veselého smíchu. My se nechápavě hrneme ven. U kolíku s vystřelenou petardou stojí divoký sob, očuchává očouzený klacek a nespokojeně frká. Na lidi tu není moc zvyklý, tak se přišel podívat, co divného tu večer vyrostlo.

Další dny už byly proti tomuhle jen procházkou růžovou zahradou. Poslední den pochodu se krásně vybralo počasí, mraky se rozplynuly do ztracena a Arktida nám ukázala svou nevinnou, mírumilovnou tvář. Je teplo, malé kvítky září ve slunci. Sobi se chladí na ledových plotnách. Ve skalách nad mořským břehem hnízdí tisíce alek. Za ohlušujíc~o štěbetání se v celých hejnech vrhají do vln, aby nakrmily sebe i své mladé. Přes široký záliv pozorujeme masy ledovců odevzdávající obrovské kry ledovému oceánu.

Využili jsme tohoto krásného počasí a statečně šlapeme až do tří hodin do rána. Bylo to dost namáhavé, ale nevyužít takového počasí by byl hřích. Spát můžeme doma: Z náhorní roviny 500 metrů nad úrovní moře vidíme dole se blyštící přistávací dráhu, vedoucí z moře do moře. Slunce zde samozřejmě nezapadá, jen nás obkroužilo vysoko nad obzorem a pěkně svítilo celý den na cestu. Sestupujeme k letišti. Utahaní a špinaví, ale neskutečně šťastní.

Jediný medvěd, kterého jsme tedy nakonec za celých těch 14 dní viděli, byl ten vycpaný na letišti. Jsme tomu všichni rádi. Smutně se nám loučí s touto krásnou, kouzelnou přírodou. Krajinou, která je sice smrtelně nebezpečná a kde každý kvíteček bojuje těžce o přežití, ale právě proto je tak krásná a do smrti zůstane v našich srdcích.

Po startu letadla na mě táta šibalsky mrkne a říká: " tak jak to bylo s tou stopou co? " Má pravdu, a tak se přiznávám. Asi jedenáctý den jsem si cestou všiml medvědích stop. Nemá smysl plašit zbytek výpravy, říkám si a rozšlapal jsem je tak, že byly naprosto k nepoznání. Bohužel si mého počínání všiml právě i táta, který šel pár metrů za mnou a okamžitě uhádl, co že to dělám. Nav~c jeho pozornosti neunikl ani ten otisk, který jsem já přehlédl. Dokončil tedy mou práci a jako já si zachoval mlčení až do okamžiku, kdy jsme už opravdu žádného huňáče potkat nemohli.


Zpracování dat...