Časopis Myslivost

Nikdo není dokonalý ve střelbě z brokovnice

Jan SOMMER
Nikdo není dokonalý ve střelbě z brokovnice
V dlouhé chvíli jsem se zamyslil, abych napsal něco ze své dlouholeté, téměř více než půlstoleté myslivecké praxe, o střelbě z brokovnice na drobnou zvěř. Vycházel jsem z toho, že prý adepti mladí myslivci postrádají praktických rad, jak s úspěchem lovit v honitbách, revírech jak na zvěř předsazovat, jakým brokem střílet a jakou pušku k tomu mít. Poněvadž zanedlouho začnou podzimní společné lovy na zajíce a bažanty, pokusím se, pokud možno stručně, hlavně mladším myslivcům vyhovět.
Předem podotýkám, že pro "profesory-nimrody" toto povídání a rady není. Také na eventuální kritiku nebudu odpovídat a ponechám každému jeho jistě "neomylný" názor. Při výkonu práva myslivosti musíme být, mimo jiné, zručni v oboru střelectví - střelectví hospodárném.Výraz hospodárné střelectví byste marně hledali v nějakých naučných slovnících. Slovo hospodárné je čistě mým výmyslem a zdá se mi, že bude i dosti přiléhavé.

Co je tedy podle mne střelectví "hospodárné"? Je to střelba na zvěř tomuto slovu plně odpovídající, totiž střílení rozumné, promyšlené a řeknu i šetrné, já tomu říkám myslivecké, po němž zvěř jako bleskem zhasíná v ohni a není třeba ji do nekonečna novými ranami dostřelovat.

Tohoto výsledku dosáhneme, budeme-li dbát osvědčených pravidel:

1. zakoupíme si dobrou pušku (nemyslím přepychovou, každý podle svého "ministra financí"), a budeme ji udržovat v naprosté čistotě a pořádku. Vyzkoušíme si ji za přispění důvěryhodného myslivce, ještě lépe puškaře, abychom zjistili, jaký je u ní rozptyl broků, průbojnost a aby také příliš netloukla. Rána do ramene při správném zalícení nesmí být bolestivá. Puška lehká tluče po výstřelu víc, nežli puška těžší. To má za následek, že se střelec výstřelu bojí, je při tom nervózní a bolestí vyvrcholí tak, že se střelec bojí stisknout, aby nedostal bolestivou ránu do ramene. Střelec, který špatně zalícuje, hlavně na pernatou, mívá po lovu bolestivé podlitiny na rameni.

2. Volba broku je velmi důležitá. Nebudeme třeba střílet na zajíce brokem čtyři, ba, jak někdy se ještě děje, brokem daleko větším. Velký brok špatně kryje, zvěř prostřeluje a na kruhových lovech ohrožuje protější řadu střelců ještě snad na třista kroků. V pozdním podzimu použijeme brok tři a půl, jak na bažanty tak i na zajíce. Podle mých zkušeností na všechny lovy, ať polní či lesní, se nejlépe osvědčuje brok č. tři a půl. Nejen tedy uvedené, řekl bych nejzávažnější důvody, nýbrž celá řada jiných, neméně důležitých momentů přichází při střelbě z brokovnice v úvahu. Dovolím si některé z nich uvést. Jsou to:

Nálada: Je nesporně prokázáno, že při špatné náladě, marně bychom se snažili výborně, zase řeknu "hospodárně", střílet. Bez dobré nálady raději nechoďte na žádný lov.

Klidné nervy: Při rozrušených nervech po probdělé noci, ať už vinou hýření a jiných radovánkách, je vždy rána nejistá. Tzv. myslivecká horečka - "tréma" námi nazývaná, hlavně při šoulačce na nezvyklou zvěř, velmi často úspěšný výsledek rány pokazí.

Sebevědomí: Vycházím-li z domova a pociťuji zvláštní tušení, že budu dnes dobře střílet, velmi napomáhá k dobrým střeleckým výsledkům. Naproti tomu, pociťuji-li strach, obavu, a cosi mi říká, že budu chybovat, a to se potvrdí u první chybené rány, je moje sebevědomí pryč a chybuji dál.

Přílišná únava: Jsem-li příliš unaven, udělám nejlépe, že na lov vůbec nepůjdu, nebo z lovu odejdu. Ušetřím tím náboje i zlost na sebe sama, bouchám nehospodárně ke své ostudě. Někdy se mi podaří při polední přestávce v kruhu vtipkujících spolustřelců únavu překonat. Nemyslím tím dávat si kuráž a posilu větší dávkou alkoholu. Je zjištěno u četných střelců, že i malá dávka alkoholu způsobuje chybu za chybou a ohrožuje i bezpečnost účastníků lovu. Je správné, že požívání alkoholu před i v průběhu lovu je striktně zakázáno.

Oděv: Letní oděv, zimní kožich, límec, rukavice, teplé boty Kdož by toto na sobě nezkusil. Je to velký rozdíl a význačně ovlivňuje střelbu. Po každé chybné ráně slyším sebekritiku: "Jsem navlečen jako cibule, nemohl jsem ani pořádně zalícit!" Límec na kožichu patří na promenádu, ne na lov. Vždyť není ani možno pořádně si pověsit na rameno pušku, natož správně a rychle zamířit. Dobrý lovecký svetr či teplá lovecká vesta nahradí plně těžkopádný kožich.

Počasí: Slunečno, zamračeno, klidno, větrno, deštivo. Cožpak si vyberete? Je zjištěno, že za teplého, slunného počasí se střílí velmi dobře, nežli za počasí pošmourného, ne-li deštivého, mlhavého či větrného. Přesto střelba např. proti slunci způsobuje mnoho chyb, ba i mnoho neštěstí, poněvadž slunce střelce oslepuje. Zde je potřeba velké opatrnosti, nežli stiskneme spoušť, pokud musíme proti slunci střílet. Za prudkého větru není lov zábavou. Zvěř, hlavně pernatá, nepravidelně a prudce vyvstává a po větru rychle odtahuje, vítr klátí střelcem a proto je třeba delší dobu lícit a mířit, rána tak jde opožděně a chyby jsou pak velmi časté. I na zvěř spárkatou ze větru, mlhy a deště - rozumí se v mírném dešti - když musíme lovit, není lov žádným požitkem, nýbrž martýriem. Kromě toho i mokrý kožich zvěře je závadou i při jinak dobré ráně, neboť brok nepronikne mokrou srstí, nýbrž vezme tuto sebou, ucpe otvor po broku a zvěř velmi často smrtelně zraněna, uniká a vůbec nebarví. Že i prudký vítr má vliv na úchylku střely či broků, je nabíledni.

Terén, půda: Rovina, stráň, oranice mokrá či suchá, umrzlá, zasněžená, kryty, křoviny, stromy. Co je tu různých variací, co tu rozdílů v míření na zvěř v předhozu či předsazení. Jak těžký je zde položen úkol na střelce, když musí ve velmi krátké době, od míření ke stisknutí spouště toto všechno uvážit. Myslíte, vážení myslivci, že je možno mně či komukoliv jinému, byť se třeba jmenoval pan TELL poradit, jak nutno na zvěř zamířit, jak a v kterém okamžiku stisknout, aby každá rána, jak říkáme, "seděla"? Nikoliv! Každá rána na zvěř je individuální. Každé ráně se musí střelec naučit sám a sám si ji musí svými nervy zpracovat tak, až mu přejde, jak říkáme, do krve. Tak jako každý houslista se ještě nestane geniem, když mu třeba sám pan virtuos řekne, jak má ty struny brát, či jak smyčcem či prstem přitlačit i když mu svoje housle zapůjčil. Tomu se musí naučit jen pilným cvičením a to ještě za předpokladu, že má k tomu vrozené nadání.

Víme z životní praxe, že mnohý se něčemu učí celý život a přece se umělcem nestane, tak jako se nestane mnohý střelec excelentním, i když třeba všecky teorie o střelbě má v malíčku a denně se ve střelbě procvičoval. Že se však častým cvikem vyškolí i když měl méně vrozeného talentu pro střelectví, aspoň na střelce průměrného i dobrého, nelze popírat. Kdo se však chce vyškolit na střelce střelbou na živou zvěř, zaslouží důrazného pokárání, ne-li přísného trestu pro týrání zvěře. O takovém střelci možno říci, že postrádá ušlechtilosti duše a právem jméno bouchal zasluhuje.

Abych však přece něco řekl mladým adeptům střelectví o tom míření a předhozu či předsazení na zvěř, zmíním se pokud možno krátce i o tomto tématu. Máme dnes brokovnice a jiné pušky s ránou tzv. "vysokou" a jiné s tzv. "nízkou" (dvojky, obojetnice a jiné). Vím-li tedy, jakou má moje puška ránu a umím-li v první řadě s ní zacházet, což především co nejdůrazněji akceptuji, mohu si na toho zajíčka či bažantíka, mám-li tu možnost jít střelit a budu-li si něco pamatovat z dnešní debaty a přimhouří-li sv. Hubert nad mou nešikovností oko, možná, že se budu moci pochlubit své milé dobrým úlovkem. Tedy pozor! Vrátím se k názvu, který jsem nazval "terén, půda".

Jdu tedy rovinou a vypíchnu zajíčka. Peláší ode mne, aniž by se jen nepatrně uchýlil od rovné přímky. Je vzdálen, dejme tomu, 25 - 30 kroků. Vím, že mám pušku s ránou tzv. "vysokou". Namířím asi na hlavu, táhnu pušku malý okamžik s pelášejícím zajícem, stisknu spoušť a rána sedí za týlem. Na bažanta odtahujícím v tomtéž směru mířím tak, že mi na mušce sedí celý předmět mého míření. Mám-li pušku s ránou "nízkou", musím mířit nad polovici slechů, je-li ovšem zajíc vzdálen tak 40 kroků, mířím výše, asi na špičky postavených slechů. Letícího bažanta musím hlavní poněkud krýt.

Druhý případ: Běží-li mi zajíc (na společném lovu), jak říkáme po našem "do protivky", mířím mu při "vysoké" ráně na pracičky běháčků tak, že jej celého i s běhy vidím na mušce. Při ráně "nízké" mohu jej brát přímo pod vousy. Ani toto pravidélko však není stoprocentní. Záleží tu na rychlosti, běhu a jak jsem již řekl na vzdálenosti zajíce. Ubíhá-li či letí zvěř vpravo, vlevo, nutno na ni předsadit, tj. mířit do prázdna. Jak daleko, neodvažuji říci. Rozhoduje tu rychlost běhu, letu úhel pod jakým uniká či odletuje, vzdálenost, vítr a jiné. Nejtěžší rána je na zvěř pernatou, letící nám naproti či do protivky přes hlavu. Zde musím mířit do prázdna před ni a skrýt ji úplně pod hlaveň. Puška s "vysokou" ránou ovšem méně s "nízkou" více dopředu. Rána "přes hlavu", je nejtěžší ránou na pernatou vůbec. Tuto ránu je nutno přímo nacvičit či natrénovat. Při nadháňkách na bažanty v lese přichází v úvahu nejčastěji.

Jiný příklad: Stráň. Vmysleme se do těch okolností, jako jsme měli na rovině. Běží-li zajíc ze stráně dolů proti nám, nutno mířit puškou s "vysokou ránou" před přední běháčky, s "nízkou" přímo na ně. Odbíhá-li, střelíme v prvém případě na polovinu slechů, v druhém případě nad slechy. A zase zde hraje důležitou roli sklon stráně a rychlost běhu zajíce.

A kolik takových způsobů měření musí střelec ovládat, běží-li zajíc po poli zoraném, hrudnatém, mokrém, umrzlém, zasněženém atd. a běží-li jednou zvolna, po druhé kličkující a různými směry. A což teprve zvěř pernatá! Téměř po každém vzlítnutí nutno brát v úvahu jiný úhel letu.

Střelba na zvěř v lese je nejzajímavější, nejzábavnější ze všech, ale také nejnesnadnější. Zde přichází v úvahu mnohdy úzký průsek, na němž nutno na zajíce velmi rychle zalícit, zamířit a střelit, aniž by byl sousední střelec nějak ohrožen. Užívá se tu velmi často rány zvané "na lap", vyhrazené jen střelcům velmi rutinovaným. Stane se někdy, že se nám dostane na lovu místa či stanoviště na úzkém 3 - 4 m širokém průseku nebo vozové cestě v husté smrkové či jedlové seči. Zvěř vytlačenou honci zpozorujeme, dáváme-li bedlivý pozor, kmitnout se jako blesk přes úzký průsek, a přece máme na ni vystřelit. Vždyť nás sem, na toto místo, vedoucí lovu právě proto postavil. My musíme zvěř poznat a vědět, nač střílíme. To se musí stát často v jediném skoku, jímž zvěř úzkou cestičku přesadila. Je to úkol velmi nesnadný pro střelce nevyškoleného, hračkou však pro střelce vytrénovaného, rychlého a majícího svou zbraň často v ruce.

Zde hraje velkou úlohu zvyklost s puškou, její sklon pažby, délka hlavní, měkká spoušť, zkrátka takový střelec musí být se svou "fusií", jak říkáme srostlý. Hodit pušku k líci a bez míření dát na zvěř úspěšnou ránu, kterou už nevidíme a která je nezbytně zapotřebí, aby zrak, aniž mžiklo víčko oka, byl ostře zaměřen v místo, kde zvěř do houští unikla a přehoz, výšku i vzdálenost si mozek střelce určí, odhadne sám. Jak úspěšná rána takového střelce potěší, netřeba povídat. Řekli byste, že úspěch takové rány je pouze nahodilý. Nikoliv!

Já jsem znal a znám takové střelce, kteří se jen velmi zřídka takovými ranami "na lap" chybili. Takové rány se mohou odvážit jen dobří střelci. Pro začátečníka, slabšího střelce, střelce pomalého je dobrý a úspěšný výsledek střelby předem vyloučen. Takový střelec nedá vůbec ránu, nevystřelí, a jen okem, přesazující zvěř sleduje, aniž by jemu napadlo na ni vystřelit. Jak komicky vypadá takový střelec na svém stanovišti a jak posílá hromy a blesky za běžícími zajíci, někdy i za prchající liškou, dovedete si představit a nebudete mu to vykládat ve zlém, když si uvědomíte pořekadlo: "že nikdo není ve střelbě z brokovnice dokonalý" či "že žádný učený z nebe nespadl". Vždyť jen neustálým cvičením dosahujeme umění.

A proto abychom se stali dobrými střelci na zvěř, nebudeme se učit ve střelbě na zvěř živou což jsem již výše uvedl, nebudeme ji mrzačit, nýbrž začneme napřed se střelbou cvičnou a budeme se učit střelectví na předměty neživé, jež nazýváme hliněnými (asfaltovými) holuby. Jistě je všichni znají. Výcvik na loveckém kole či "skeetu" je velmi dobrou školou výcviku ve střelbě a proto ani my se nebudeme vyhýbat této sportovní střelbě, i když je to dnes drahá záležitost.

Ještě poznámka na závěr: Mnoho odborníků tvrdí, snad právem, že tzv. "vysoká rána" není vlastností kozlice, jako "nízká" zase obyčejné dvojky. Naopak normální dvojka může mít už ve svém založení velmi "vysokou ránu", jako kozlice ji nemusí mít vůbec. Ne tedy systém, ne vzájemné položení hlavní k sobě, vedle sebe či nad sebou. Nýbrž poměr spájení hlavní a plošiny, sklon jejich uložení v poměru k baskule a k pažbě dává "vysokou" či "nízkou" ránu - což se dá ještě všechno toto korigovat samotným střelcem.

Jsem přesvědčen, že můj článek nebude jen se zájmem přečten i když je poměrně dlouhý, nýbrž i upřímně vzat k srdci, jak si plně zaslouží.

Redakční poznámka:


Při člení tohoto článku si řada z nás, zejména starších myslivců, jen zasteskne a zavzpomíná na nekonečné výřady drobné zvěře, zejména koroptví, zajíců a bažantů.

Dobré stavy a uspokojivé výřady byly chloubou většiny našich poních i smíšených honiteb.

V současné době je situace opačná. Přesto jsou cenné rady zkušeného praktika poučné a zajímavé. Čím méně máme možnosti a příležitost lovit drobnou zvěř, tím více musíme být při střelbě dokonalejší.

Autor se také v článku zmiňuje "o pušce s ranou vysokou a nízkou". Několik slov na vysvětlenou:

Pokud shluk broků, vystřelený z brokové hlavně, tvořící kruhový útvar, se nachází z větší části nad záměrnou osou brokovnice, jedná se "o ránu vysokou", zbraň nadstřeluje. "O ráně nízké" hovoříme tehdy, kdy střed shluku broků je totožný se záměrnou osou, nebo je mírně pod ní. Pokud jde o jakoukoli větší nebo stranovou odchylku od záměrné osy, jde o nepřesnou střelbu způsobenou vadou hlavní.

Ing. František V. Jelínek




Zpracování dat...