Časopis Myslivost

Zběhové v naší přírodě

dokončení z minulého čísla  Jan Rys
Zběhové v naší přírodě
Kolem našich řek se sem tam nachází ještě oázy přírodních břehů s cennou divočinou; doménou klidu a ticha. Zásluhu na všem má husté mřížoví vrbových keřů prorostlých pralesem kopřiv, různých trav a hlavně trnitých ostružin. Noha normálního člověka se takové džungli vyhýbá, nanejvýš jí občas projde mlčenlivý rybář, když hledá “nepromrskanou” vodu. Taková místa přitahují zanícené ctitele přírody a jsou pro ně lákadlem. Tuší, že by tu mohla být ukryta nejedna pozoruhodnost ze světa tvorů. V polovině minulého století se tak často stávalo. Tehdy ještě nikdo ani v nejbujnější fantazii nepředpokládal, jaká zvířata budou dezertovat do naší přírody.
Do úžasu všechny přivedl v 50 letech psík mývalovitý. Zavalitá psovitá šelma na nízkých nohách s chlupatou hlavou má domovinu až v jihovýchodní Asii u Amuru, v severním Vietnamu a Japonsku. Tam všude je pronásledována pro krásně zbarvenou kožešinu s dlouhými jemnými pesíky a hustou podsadou. Loví se těžko v bažinách rákosových porostů a tak bývá dost draze prodávána pod názvy "jezerní liška" nebo "ussurijský mýval". V Japonsku je zájem i o jeho maso jako pochoutku a v tradiční východní medicíně dokonce o kosti. Když se u nás psík poprvé objevil, nevědělo se hned jak ho nazývat. Leckde měl jména různá; pes kuní, pes mývalovitý nebo mývalovec kuní. Teprve v novém názvosloví živočichů se sjednotili odborníci na názvu psík mývalovitý a ten mu zůstal. Vysvětlili i jak se do naší přírody dostal. Asi ve 20 letech minulého století byl vysazen do volnosti v evropské části Ruska, právě kvůli přepychové kožce. Velmi brzo tam zdomácněl a s bohatou plodností se začal šířit na západ, až se někteří jedinci objevili u nás, Polsku a Německu.

Psík mývalovitý je tvor ryze noční. Zahlédnout ho při aktivitě dost obtížné, protože jeho černošedohnědý hábit i při měsíčním svitu dokonale splývá s okolím. Ke všemu ještě v pohybu není rychlý. K úkrytu přes den mu slouží opuštěné nory jiných savců nebo si ji vyhrabe sám pod vývratem či strženým břehem řeky. Okolí vodních toků voli vždy za svůj nejčastější revír. Živí se v něm vším co najde a pomalejšího chytne - hlodavce, žábu plaza, měkkýše, plody stromů i mršinu. V zimě, protože nespí, přežívá na koříncích a odpadcích u smetišť.

Krátké slechy a huňatá tvář charakterizují psíka mývalovitého (nahoře), zatímco mývala severnho výrazná maska přes oči a příčně pruhovaný ocas (dole)

Sotva v roce 1952 utichl vzruch kolem psíka, nová dramatická vlna rozbouřila hlavně myslivce. V povodí Roušarky na Sušicku pozorovali brouzdat se ve vodě zvíře, o kterém se zprvu domnívali, že je to psík mývalovitý. Brzy zvíře ale ukázalo zcela jinou kresbu obličeje, úzký protáhlý čenich a pruhovaný ocas. Zoologové přesně identifikovali mývala severního, vodomilného severoamerického domorodce. Všichni byli přesvědčení, že se jedná o uprchlíka ze zoologické zahrady nebo kožešinové farmy. Když se ale za čas objevil mýval opět na Javorné a zanedlouho na Javoří Pile, zbystřili. Začalo velké pátrání, které se pomalu vyjasňovalo. V Evropě u severohesenských jezer byli vysazeni v roce 1934 dva páry mývalů. Příroda jim svědčila a začali hned s množením. Následující léta se k nim připojovali zběhové z okolních kožešinových farem a za několik desítek roků čítala populace kolem 5000 příslušníků. Samozřejmě se rozšiřovali se do okolní přírody všemi směry a muselo se přistoupit k regulaci jejich počtu. V roce 1975 jich bylo uloveno už 2000 kusů a přesto se mývalí rozmach nezastavoval a jeho špičky zasahují až k nám, do jižních částí země.

Mývala živí hlavně rostlinná potrava, žaludy, bukvice, všechny plody; obratně vyhrabe brambory i vyleze za kukuřičnými klasy. Kromě toho loví drobné savce, žáby, raky, vodní šneky, vybere ptákům vejce a mláďata, umí totiž dobře šplhat po stromech. Povahou je noční samotář, páry se vyhledávají k říji jen koncem zimy. Den prospí někde v dutině stromu nebo skály, ale drze zabrousí i do opuštěných stavení.

Dezertér, který přiběhl k našim řekám a rybníkům už nepřekvapil. Norek americký nebo také mink, lasicovitá šelmička byla hojně chovaná u nás na kožešinových farmách. Tam se rozvinul jeho mimořádný talent k nalezení cesty na svobodu. Stačilo přehlédnutí sebemenší příležitosti a uniklo jich několik desítek. První kusé zprávy o je ho pozorování v naší krajině začaly v počátku roku 1960, a to hned z několika míst. Uplynulo pár roků a už se psalo o stálých místech rozmnožování na řekách v Polabí, Povltaví i dolním Poberounčí. Voda v krajině je jeho živel. Přizpůsobí se každé, jen když u ní najde potravu. Dobře plave i se potápí. Usnadňují mu to částečné plovací blány mezi prsty. Tam kde je klid, slídí kolem řeky ve dne i v noci. Za noc dokáže za kořistí propátrat i několikakilometrový úsek. Chytá vodní ptáky, ryby, raky a hmyz. Nezůstanou bez povšimnutí ani vejce a mláďata. S vášnivou obratností se pídí po ondatrách a kolem hospodářských usedlostí po potkanech. Mink je zvířátko plodné a po jaru může překvapit samička až s deseti potomky. Noru mívá v břehu u řeky, vždy s jednou únikovou chodbou pod vodu.

Tchoři tmavému (nahoře) vždy prosvítá v bocích světlá podsada a v obličeji tmavá maska. Mink - norek americký (dole) se od tchoře tmavého liší jednobarevnou srstí a útlejší nezbarvenou hlavou. Norku evropskému (dole) bělostí svítí horní i spodní ret

V minulosti žil v naší zemi norek evropský, byl subtilnější než dnešní mink a lišil se od něho bílou skvrnou jak na horním, tak i spodním rtu. Norek americký buď ji nemá vůbec, nebo jen na bradě. Poslední český norek evropský byl uloven na Jindřichohradecku v roce 1896 a moravský u Hranic v roce 1898. Dnes žije jen ostrůvkovitě ve Španělsku, Francii, Rusku a snad také v Rumunsku. Jeho vymizení z evropské přírody je stále zahaleno hádankou, proč se tak stalo.



Zpracování dat...