Časopis Myslivost

Únor / 2002

Lovil jsem v Americe

Z knihy Ladislava J. Haňky
Lovil jsem v Americe
LOVÍME KRÁLÍKY BEZ PUŠKY V sezóně 1995/96 bylo králíků hodně. Smí se lovit do 31. března, ale to je trochu přehnané, poněvadž koncem března dost samiček už je plných. Ale právě včera (25. března) byl po delší době krásný den. Nebe bez mráčku, bylo asi 15o a bezvětří. No, nedalo se doma vydržet, tož jsme s kámošem Ralphem a jeho dvěma bígly vyrazili. Ale pušky jsme si nevzali. Byli jsme venku asi tři hodiny a bylo to kouzelné. V malé kotlince, kde pravidelně zvěř najdeme, psi zachytili čerstvou stopu a s halasným štěkotem se po ní rozběhli. Králík se choval přesně podle "předpisů". Pomalu oběhnul kruh - snad asi půl kilometru a vrátil se odkud vyběhl. Přitom přiběhl asi na 5 m ode mne, zastavil se v louce a chvíli si mne zvědavě prohlížel. No - a pak pomalu zaběhl do veliké kupy roští. Psi ho dokonale sledovali, a to není často tak lehké, když není sníh. Nakonec chvíli obíhali tu hromadu roští, ale pak si dali říci a šli jsme dál.
Snad během deseti minut zvedli druhého králíka. Viděli jsme ho vyběhnout a psi vyrazili s nadšeným štěkotem. Ale krátce na to štěkot jako když utne. To pravidelně znamená, že králík zalezl do nory. A brzy na to oba psi přiběhli.

Třetího králíka našli za pár minut. A to byl králík zřejmě ve výborné náladě a s pejsky na své stopě se prostě bavil. Vedl je v kruhu pětkrát dokola a my jsme ho po každé viděli na pohodlný dostřel. Zřejmě tam byl doma, dobře to znal a vyloženě si s nimi hrál na honěnou. Trvalo to skoro hodinu. Pak jsme ale usoudili, že to už stačí. Pejsky jsme tedy (dost nesnadno) zastavili, chvíli si všichni lehli na sluníčko v suché trávě a pak jeli domů. A docela jsme si libovali, že "lovit" takto bez zbraní má zase docela jiné kouzlo a zkrátka nám bylo dobře.

DOVEDE PES UVAŽOVAT?


Myslím, že každý myslivec občas zažil se svým psem překvapení, kterým je těžko věřit a která ukazují na opravdu značnou schopnost "uvažovat".

Já jsem měl takový zajímavý zážitek asi před týdnem na lovu králíků.

Byli jsme čtyři. Z toho jeden - Rod - chová a cvičí speciálně psy pro lov králíků: bígly a bassety. A měl jich s sebou pět - na vystřídání. S ním byl jeden jeho parťák. A pak můj parťák Ralph, který má současně dvě fenky bíglů Lady (vyslov Lejdy) a Trixie.

S oběma jsem lovil už mnohokrát a také s jejich mámou. Jsou obě výborné v poli, mají dobrý nos, ale jako každý bígl střeleného králíka najdou, ale nepřinesou.

Vyrazili jsme asi v 9.30 ráno. Byl nádherný den. V lesích leželo asi 10 cm sněhu, slunce svítilo a mírně mrzlo. Honili jsme v lese s keřovým podrostem. Několikrát za sebou psi zvedli králíka, ale po pár metrech zřejmě stopu ztratili. To je dost běžné když je povrch sněhu umrzlý. Tak jsme se vrátili k autům a rozhodli se asi hodinu raději počkat až sluníčko povrch sněhu trochu rozehřeje. Trochu kávy z termosky a pár loveckých historek nám zkrátilo čas a vyrazili jsme pak na to s pěti psy.

Brzy bylo jasné, že lov už bude lepší. Šli jsme řadou a já byl asi 80 metrů od Ralpha. A tu Ralph vystřelil. Na můj dotaz mi odpověděl, že králíka chybil. Krátce na to psi chytili jeho stopu a začali vydávat. To trvalo ale jen krátce a pak jako když utne. Usoudili jsme, že králík asi zalezl do nějaké nory a začli jsme postupovat. Tu ale vidím, že z roští přede mnou postupně vyšli dva Rodovi psi. Prošli kus ode mne a šli dál - asi k pánovi.

A tu se za nimi objevila Lady. Šla pomalu ke mně. Tak jsem na ni promluvil. Přišla si mne očuchat. Já jsem ji pohladil a asi byla spokojená, že se známe. Tu ale slyším vydávat bígly někde kus za námi. Odešel jsem kousek zpět a našel si příhodné místo. Ale štěkot brzy přestal. Tak jsem se otočil a vracím se. Ale teď vidím, že Lady ke mně jde stejnou cestou kudy přišla před chvílí, ale nese mi velkého králíka. Na malého pejska to byl pořádný kus, ale dotáhla ho statečně až ke mně a dala mi ho. To bylo tedy opravdu překvapení. Zavolal jsem Ralpha a snažili jsme se to zvláštní chování "dát pro figury".

Ralph střílel na nezvyklou dálku. Králík asi dostal pár broků dovnitř. Vypadal ale jako chybený a běžel dále. Ale asi krvácel dovnitř a daleko nedoběhl a zhasnul.

Lady ho našla a nějak si srovnala ve své psí hlavičce, že je to daleko od pána. Druzí psi o mrtvého králíka zájem neměli a tak ho sebrala a šla ho odevzdat.

Když uviděla mne, věděla, že to není pán. Tak si zřejmě králíka schovala a jakoby nic přišla se na mne podívat. Když ale čichem zjistila, že se známe, vrátila se a králíka mi přinesla.

Musím říci, že jsme na to oba s Ralphem koukali s úžasem. To přece je doopravdy na psa pozoruhodný výkon. Hlavně Ralph na ni byl doopravdy pyšný - a právem! Později jsem sám toho králíka čistil a skutečně jsem zjistil, že se jednalo o vnitřní poranění a břišní dutina byla plná barvy.

Každopádně se Lady ten den vyznamenala! Tak jsem ji i s její sestrou a pánem vyfotil a uvidíte je na obrázku. Lady je ta světlá a nalevo jak si očuchává králíka.

SNĚŽNÝ KRÁLÍK


Trvalo mi to řadu let než jsem poprvé sněžného králíka uviděl. Ve státě Iowa nebyli a v jižním Michiganu také nejsou. Když jsem ale slyšel, že žijí v severním Michiganu, hned se mi vybavily vzpomínky na knihu "Vlčák kazan", kterou jsem s velkým zájmem přečetl v mládí. A o tom, jak vlci v Kanadě rádi loví sněžné králíky, kterých je tam prý hodně.

Tak on ten sněžný králík (Lepus americanus) vlastně vůbec není králík, nýbrž zajíc. Totéž platí pro toho velkého hlodavce, který žije v západních státech a kterému zde říkají "jack rabbit". To je také druh zajíce.

Sněžný králík se začne prvně vyskytovat asi tak 200 km od nás na sever a v horním poloostrově je jich hodně. Je to typická zvěř cedrových lesů a bažin. A ovšem dále na sever v Kanadě je jich všude dost a jsou opravdu důležitou potravou pro větší šelmy.

Jeho anglické jméno je "snowshoe rabbit" - tedy přesně přeloženo králík se sněžnicemi. A on má opravdu zejména ty zadní tlapky skoro jako malé sněžnice a když hopkuje na hlubokém sněhu, drží se celkem na povrchu.

Já jsem se prvně dostal k jejich lovu v roce 1964, když jsem začal jezdit (vždy 15.11.) na jeleny k Hankovi do horního poloostrova. Po několik let za sebou tehdy měli už sníh když jsme tam přijeli. Pokud není sníh, je sněžný králík velice nenápadně zbarven - hnědošedý. Ale když spadne sníh, neuvěřitelně rychle zbělá - snad za 1 až 2 dny. Takže je dokonale kamuflážován. A jediné, co z něho uvidíte, jsou jeho tmavé oči. Jenže často se stalo, že právě začátkem jelení sezóny sníh zmizel. Ale z nějakého důvodu se ti králíci zpátky už nepřebarví - anebo jen částečně. Jsou tedy docela dobře v lese vidět. A to mně právě umožnilo poprvé tu zvěř uvidět. Bylo to pár dní po začátku lovecké sezóny v roce 1964. Nastala obleva a sníh roztál. Vím, že jsem se někdy dopoledne vracel z ranního lovu jelenů. A jak tak jedu lesem od svého posedu, uviděl jsem nějaké bílé zvíře sedět nehnutě snad dva metry od chodníčku. No - poznal jsem ho a šel jsem pomalu dál. Přešel jsem ho a ani se nehnul. Zřejmě si byl jistý dokonalou kamufláží - jenže to byla pravda před třemi dny - dnes už ne! Teprve když jsem se zastavil a začal se k němu vracet, vyskočil a docela pomalu hopkoval řídkým roštím. Zastavil se asi 8 metrů dále, panáčkoval a díval se co dělám. Inu - šel jsem pryč, poněvadž jsem nechtěl střílet kulovnicí.

Řekl jsem o tom pak Hankovi. Ten se jen chechtal a řekl mi, že oni ty králíky neloví, ale jestli chci, že v cedrové bažině, hned za jeho srubem je jich spousty. A že mi na to půjčí nějakou lehkou pušku. A taky mi ji večer přinesl. Byla to malá kozlice - nahoře 6 mm malorážka a dole 410 - ta nejmenší broková hlaveň.

Několik příštích dní jsem tedy po skončení ranního lovu chodil do toho cedrového lesa s malou flintičkou na sněžné králíky. Je to opravdu svérázný lov. Oni se dovedou pohybovat jako duchové - úplně neslyšně. Ale poněvadž je to les s hustým podrostem a opravdu mokrý, oni mne vidí a slyší a tak většinou člověk uvidí jenom jak se něco bílého mihne lesem. Ale občas některý si nechá člověka dojít na dostřel. Většinou to dopadá tak, že člověk za tím králíkem prostě pomalu jde, protože on nikdy neodběhne příliš daleko. No, a nakonec ho třeba dostane.

Teď ale je pravidelně otázka: A kudy ven a domů? Zprvu jsem si myslil - no to je přece jasné! Brzy jsem ale poznal, že v té cedrové bažině to vypadá všude stejně. A zejména pokud nesvítí slunce, je to skoro nemožné se orientovat. A tak je nutné spoléhat na kompas. Většinou jsem střelil jen jednoho, nejvýše dva.

Připravili jsme to pak jako se dělá zajíc: na smetaně s knedlíkem. Ale v zimě oni rádi okusují mladé cedrové keříky a maso má po nich příchuť. Takže bych řekl, že polní zajíc a králík jsou chutnější.

Zdejší myslivci o sněžné králíky moc nestojí. Občas je někteří chodí lovit se psy - bígly. Ale to vlastně jen pro ten zajímavý zážitek, když je psi přiženou velkým kruhem zpět k vám. A to třeba i dvakrát až třikrát. Ale málokdo je střílí, protože mají k jídlu jinou, lepší zvěř.

Chci se zmínit v té souvislosti o jednom. V jazyku našich končin existuje výraz "rabbit death"; v této souvislosti bych to snad přeložil jako "smrt z králíků". Jsou totiž známy případy, že v minulosti občas lidi uvázli nějakou smůlou v severní divočině a chytila se příliš časná zima. Měli tam srub a dříví, ale nikoliv potřebné zásoby jídla na zimu. A tak se občas stalo, že musili přežívat na masu těchto sněžných králíků. Ty je totiž možno nejen střelit, ale i chytit do ok. A to prý na delší čas nejde a tito lidé zemřeli prý hlavně proto, že jim úplně chyběl v jídle tuk, protože tento králík je docela libový.

Toto uvádím jen tak na okraj pro zajímavost, protože nevím, co všechno jiného takovému člověku chybělo v jeho stravě. Ale zase si při psaní těchto řádků uvědomuji, jak často se vracím k tomuto motivu: přežití v divočině. Tedy něco, co pro českého myslivce normálně nebezpečí nepředstavovalo. Ale zde by mohlo.

 

Ukázka z nově vyšlé knihy Ladislava J. Haňky
Lovil jsem v Americe. Autor, český myslivec a rybář, žijící od roku 1953 v ve státě Michigan v USA své myslivecké a rybářské zážitky sdělil českým čtenářům už ve své prvotině S puškou a udicí Severní Amerikou, která vyšla v roce 1995. Na sklonku roku 2001 vyšla v nakladatelství Moraviapress Břeclav druhá kniha Lovil jsem v Americe. Ve více než třech desítkách kapitol se může čtenář s autorem dostat do mnoha míst amerického kontinentu, na své si v povídkách přijdou jak myslivci, tak i rybáři. Povídky jsou často doplňovány mnoha faktografickými údaji a popisem pro nás Evropany nezvyklých způsobů lovu. Příběhy jsou doplněny řadou autentických barevných fotografií z rodinného archívu autora.

Knihu v pevné šité vazbě formátu 150x230 mm zdobí 213 stran kvalitního papíru a prvotřídní polygrafická úroveň, proto jistě nebude popelkou v řadách mysliveckých a rybářských knih v knihovničkách našich čtenářů. Knihu je možno za cenu 229 Kč koupit nebo objednat na dobírku v Knihkupectví Myslivost, Seifertova 81, 130 00 Praha 3


vychází v 7:47 a zapadá v 15:58 vychází v 15:10 a zapadá v 5:27 Nákupní košík 0
 
Zpracování dat...