Časopis Myslivost

Únor / 2002

SRNČÍ ZVĚŘ A ŘEPKA OZIMÁ

Možnosti eliminace negativních dopadů   Jan PINTÍŘ, František HAVRÁNEK & Karel BUKOVJAN
SRNČÍ ZVĚŘ A ŘEPKA OZIMÁ
"Řepkový" problém staví myslivce do nezáviděníhodné situace. Na straně jedné stojí pěstování velmi per-spektivní plodiny, které je navíc rozšiřováno do většiny zemědělských výrobních typů, na straně druhé je ovšem ochrana zvěře, která má velmi omezené prostředky, jak některým negativním dopadům s pěstováním řepky spojeným úspěšně čelit. Je ovšem v zájmu zvěře, tedy i v zájmu myslivosti a myslivců samotných, aby existující problém řešili, vždyť jim to navíc ukládá zákon o myslivosti.
Cest k omezení analyzovaného působení řepky je několik. Navzájem se liší stupněm uskutečnitelnosti, nákladností a velmi významný je také čas, který je potřebný na zavedení takových opatření. Tyto možnosti lze rozdělit do dvou bloků opatření; na blok, který je velmi různorodý a nemá přímou souvislost s přikrmo-váním a druhý je blok týkající se výživy a přikrmování srnčí zvěře.

Jistě by nás mohlo napadnout radikální řešení, které by vedlo k silnému omezení pěstování řepky. O neuskutečnitelnosti takového požadavku není nutné se dále šířit, neboť si musíme uvědomit, že na honebních pozemcích se kromě mysliveckého hospodaření provozuje také zemědělská činnost a zemědělci mají spous-tu vlastních těžkostí, které jim právě řepka umožňuje zmírňovat a částečně i řešit. Zemědělci jsou našimi partnery a proto je s nimi nutno komunikovat. Právě v komunikaci spatřujeme jeden z klíčů řešení reálného problému, což se týká i ostatních druhů zvěře, které využívají zemědělskou krajinu. O složitosti takových jednání není pochyb, ovšem pokud nedojde k vzájemnému kompromisu, tím, kdo obvykle prohrává, je právě zvěř. Při jednání je vhodné navrhovat opatření, která současně doporučují naši špičkoví odborníci na pěsto-vání řepky (tedy nemyslivci) v rámci zmírnění negativního dopadu řepky na srnčí zvěř. Především je to vy-loučení nebo alespoň omezení pěstování řepky v lesních enklávách. Dalším opatřením je pěstovat v okolí honu řepky větší množství obilovin (ozimů) nebo ponechat podsev k přezimování. Zásadním opatřením je omezení bloků řepky na 20 - 40 hektarů. Toto opatření, stejně jako všechny ostatní, jistě narazí na ekono-mický problém, neboť zvyšuje počet přejezdů, což není při aktuální ceně nafty bezvýznamné. Při zlepšené organizaci je ovšem proveditelné. Velmi důležitou zásadou je stanovení maximální výměry pro osev bru-kvovitých, která by neměla přesáhnout 12,5 výměry orné půdy. Za velmi výhodné pro omezení ztrát na srnčí zvěři lze považovat pěstování řepky v blízkosti trvalých travních porostů. Posledním důležitým opatřením je vyloučení regeneračního hnojení N-hnojivy z únorových termínů a posunutí jejich aplikace až na měsíc bře-zen.

Do tohoto bloku možných cest lze zařadit samostatný soubor opatření vedoucích ke zvýšení kvality životního prostředí ve směru podpoření potravní nabídky a tudíž i kapacity prostředí, přičemž v myslivecké terminologii lze použít známý termín zvyšování úživnosti honitby. Při této nesmírně pozitivní činnosti, o které se současně domníváme, že jde o jeden z vůbec nejdůležitějších úkolů celé myslivosti, lze využívat a současně respektovat platné právní předpisy. Především je to zákon O myslivosti, zákon O ochraně přírody a krajiny a Lesní zákon. Dále lze využívat dotačních titulů, především Ministerstva životního prostředí a Mi-nisterstva zemědělství ČR i uvádění půdy do klidu (konzervace půdy, zakládání trvalých travních porostů atd.). Při plánování i realizaci lze úspěšně spolupracovat s orgány státní správy a samosprávy, státními sub-jekty, společenskými organizacemi a samozřejmě s vlastníky půdy. Tato činnost se týká rozdělení mnohde již zcela neúnosně velkých honů polí, což je navíc dále umocňováno blokovým způsobem obhospodařování ruku v ruce se změnou osevních postupů. Následné vytvoření přirozených (původních) hranic pozemků spo-lu se sítí polních cest, biokoridorů, biopásů aj. umožní podstatně zvýšit kvalitu zemědělské krajiny a rozvoj její rozmanitosti. V lesích se týká zvyšování podílů melioračních a zpevňujících dřevin, přechod k šetrnějším způsobům hospodaření (např. výběrné) atd. O těchto činnostech se hodně hovoří a píše, bohužel realizace většinou pokulhává.

Relativně nejsnadnějším a nejrychlejším opatřením je zavedení vhodného systému přikrmování srnčí zvěře. Předem však upozorňujeme, že výživa a přikrmování patří mezi velmi rozsáhlé a složité obory. Pro přikrmování ve volnosti to platí dvojnásobně, neboť i běžně využívané a osvědčené systémy přikrmování platné u hospodářských zvířat se ve volnosti ukáží jako nerealizovatelné. Také, bohužel, nelze tak složitou a komplexní oblast řešit jednoduchým způsobem a jedním receptem.

Při eliminaci negativního dopadu řepky na srnčí zvěř cestou přikrmování musíme respektovat především tyto základní faktory: biologické potřeby srnčí zvěře, anatomická, fyziologická a metabolická specifika, změny trávicího traktu a celkového metabolismu v závislosti na délce světelného dne, výběr krmiv a techni-ku a technologii přikrmování.

Domníváme se, že mezi prvními opatřeními z této oblasti by měl být pokus o odlákání srnčí zvěře a zamezení její koncentrace na plochách s řepkou. S tím je nutné začít již koncem srpna za pomoci chuťově atraktivních krmiv (např. oves, kukuřice, ovoce). V místech, kam je srnčí lákáno by měla být k dispozici jednak přirozená potravní nabídka (pozor však na škody působené touto zvěří!) a jednak kvalitní přikrmová-ní. Obáváme se však malé účinnosti tohoto opatření, navíc jej nelze aplikovat úplně ve všech honitbách. V druhé fázi je tedy možné se pokusit přikrmovat na ochozech k řepkovým polím a omezit tak následný příjem řepky, neboť srnčí zvěř pak vychází alespoň částečně nasycena a řepku bere pouze doplňkově. Pokud se předchozí opatření ukáží jako málo účinná a tlupy srnčí zvěře se zdržují výhradně na řepkových polích (tře-ba v jejich centru) a tato stanoviště prakticky neopouštějí není téměř jiné volby, než přikrmovat na okrajích těchto polí nebo přímo na nich, na počátku nejlépe v místech, kde se srnčí s oblibou soustřeďuje. Toto opat-ření však lze provést pouze po dohodě s zde hospodařícím zemědělským subjektem! Při přikrmování přímo na poli je však nutno v závislosti na počtu zvěře přikrmovací místo měnit, aby se zabránilo devastaci poros-tu. Přikrmování srnčí zvěře na okraji a přímo na řepkových polích rozhodně není optimální, je však výcho-diskem z nouze.

Stejně jako ve všech předchozích případech na otázku jakým způsobem přikrmovat nebude jednoduchá odpověď. Myšlenku označení veškeré srnčí zvěře obojky s identifikačními kódy a instalace krmných auto-matů, které by každému kusu přesně dávkovaly kompletní krmnou dávku v závislosti na jeho aktuálním výživném a zdravotním stavu lze zařadit do kategorie snů.

Za jedno z vhodných řešení lze považovat předkládání doplňkové krmné směsi (KS), která by obsahovala nejméně 20 % vlákniny a vybalancovaný poměr živin. Toto vybalancování by muselo být provedeno v závislosti na potřebách srnčí zvěře v jednotlivých obdobích, kdy je řepka přijímána, při současném kvalifi-kovaném odhadu příjmu živin z daného konkrétního prostředí. Zmíněná KS by ovšem musela být produko-vána ve formě briket, neboť nejméně 70 % vlákniny musí zvěř (obecně polygastři) přijmout ve formě pev-ných částic delších než 10 - 12 mm. Podle našich informací však není žádná briketovací linka v ČR v provo-zu, tedy lze nastíněné řešení zařadit do stejné kategorie jako předchozí.

Je zřejmé, že si musíme vystačit s dostupnými statkovými krmivy, které však musí mít potřebné množství vlákniny a zároveň být pro srnčí zvěř chuťově atraktivní, tedy je musí dobře přijímat, což je právě ten klíčo-vý problém. V úvahu přicházejí v podstatě pouze siláže (travní + kukuřičná), seno a letnina. Za perspektivní a zřejmě i nejvýznamnější, a to nejen z důvodu velmi dobrého příjmu, považujeme kvalitní zdravotně nezávadnou travní i kukuřičnou siláž. Ta ovšem musí být dobře výborně vyrobena, odebírána i předkládána, což jsou velmi častá úskalí těchto krmiv. Pokud tomu tak není, tak umocňují negativní dopady řepky a již popsané poruchy samy vyvolávají. Seno působí na zažívací onemocnění velmi blahodárně a výborně je upravuje. Značný problém je ovšem s jeho příjmem. Kvalitně připravená letnina je vynikající objemné krmi-vo. Příprava je ovšem značně náročná a namáhavá, tudíž je to krmivo velmi drahé a také se vyskytují obtíže s jejím příjmem, které jsou však, stejně jako sena, často způsobeny technologií přípravy, skladování, ale i předkládání.

Za vůbec nejdůležitější lze považovat již zmíněnou techniku a technologii přikrmování. Vzhledem k pastevním cyklům srnčí zvěře ve sledovaném období by bylo potřebné předložit 8 - 12x denně adekvátní množství vhodného, vždy čerstvého krmiva! To je samozřejmě zcela nereálné a vzhledem k excitabilnosti srnčí zvěře by to ani nebylo nejlepší. Za vhodné a již reálnější považujeme pravidelné (základní zásada) třídenní cykly (dvakrát týdně) předkládání krmiva. Jeho množství je nutno vybalancovat vzhledem k potřebám a počtu srnčí zvěře, která přikrmovací místo navštěvuje. Nespotřebované krmivo je nutno odstranit a předložit krmivo čerstvé! Dále je nezbytně nutné dodržovat zásadu, která je v zootechnické praxi známa pod pojmem dostatečného počtu krmných míst. To znamená, aby veškerá srnčí zvěř, která přijde na přikrmovací místo, mohla krmivo přijímat současně! To je nutné z důvodu existující vnitrodruhové kompetice a facilitace. Takový zásadní požadavek je možno zabezpečit právě u zmíněné siláže, kterou lze předkládat přímo na zemi. Je možno vytvořit takový počet navzájem prostorově izolovaných hromádek (3 - 5 m) tohoto krmiva, který je adekvátní maximálnímu počtu srnčí zvěře, která současně navštěvuje takové přikrmovací zařízení. U ostatních vyjmenovaných objemných krmiv již tuto zásadu prakticky dodržet nelze, neboť přikrmovat jimi na zemi je nevhodné.

Rádi bychom ještě upozornili na důležitou technologickou zásadu, která se skrývá pod pojmem navykací období při předkládání krmiv. Na začátku přikrmovacího období je nutné minimálně 14denní období, ve kterém dávky krmiva postupně zvyšujeme až na dávku optimální, kterou je vhodné v daném období a ve zvoleném cyklu, zpravidla třídenním, přikrmovat. Stejně postupujeme při zařazení nového krmiva.

Pokud se rozhodneme přikrmovat také senem a letninou, zřejmě využijeme klasické jesle. Přijímání těchto krmiv se při zavedení zmiňovaného přikrmovacího systému výrazně zvýší, navíc srnčí zvěři umožní takové alternativní krmeliště v lánu řepky rychleji nalézt, zvláště při jeho časté obměně.

Přikrmování jadrnými krmivy je velmi obsáhlý a spletitý problém, který je námětem na samostatnou analýzu. Nedostatek vlákniny v řepce však reálně těmito krmivy řešit nelze. Pouze dvěma větami je lze při přikrmování na řepkovém poli v zimním období označit za krmiva doplňková. Zde by měla plnit roli atraktantů ve smyslu lákání k hlavním krmivům. Pokud jde o ostatní druhy krmiv, také pro ně platí, že nemohou suplo-vat nedostatek vlákniny v řepce a zásadně snížit příjem tohoto krmiva. Jenom bychom se na okraj zmínili o významu dietetických krmiv, která pomáhají při úpravě zažívacích potíží. Podrobný rozbor je mimo rámec tohoto příspěvku.

V praxi bude vhodné se pokusit o co nejširší uplatnění výše nastíněných zásad, což jistě nepůjde snadno a hladce. Je zřejmé, že ani jejich aplikace není samospasitelná a nemohou řepkový problém zcela vyřešit, bezpochyby však značně omezit. Vynikající návratnost vložených investic, ale hlavně eliminace strádání a utrpení srnčí zvěře za jejich aplikaci rozhodně stojí.

Tento projekt je podporován Ministerstvem zemědělství ČR.


vychází v 7:45 a zapadá v 15:58 vychází v 14:24 a zapadá v 3:10 Nákupní košík 0
 
Zpracování dat...