ePrivacy and GPDR Cookie Consent by TermsFeed Generator

Časopis Myslivost

Ke škodám zvěří na polních kulturách

Dr. Ing. Rudolf Novák
Ke škodám zvěří na polních kulturách
Na úvod je snad nutno zopakovat jednu důležitou věc. Odpovědnost k náhradám škod zvěří na polních kulturách je odpovědnost tzv. objektivní - za výsledek. Zákon na jedné straně stanoví povinnost uživateli honitby hradit škody zvěří, na druhé straně stanoví majitelům nebo uživatelům honebních pozemků učinit přiměřená opatření k zabránění škod. Tedy v případě řešení náhrady škod dohodou nebo u soudu by se neměla zkoumat a dokazovat příčina škod (tou je jednoznačně přítomnost zvěře v krajině), ale jen plnění zákonem daných povinností jednou či druhou stranou sporu.
Základním předpokladem řešení problematiky škod, vyhovující jak uživatelům honiteb, tak nájemcům či vlastníkům honebních pozemků by mělo být především především vzájemné pochopení problematiky a navázání dobré spolupráce. Pokud jsme přijali premisu, že chceme, aby v naší kulturní krajině byla zvěř ( ještě jsem se nesetkal s občanem, který by řekl něco jiného), tak se musíme smířit s tím, že zvěř bude poškozovat kulturní rostliny při braní potravy. Jinak by tak nečinila zcela určitě by zahynula hladem. S určitou mírou poškození kulturních rostlin se tedy musíme smířit

Co by tedy měli uživatelé honiteb a vlastníci honebních pozemků dělat, aby naplnili povinnosti uložené zákonem?

Uživatelé honiteb by měli především věnovat pozornost stavům zvěře, sledovat jejich vývoj a nepřipustit jejich zvyšování nad normované stavy. Po dohodě s držitelem honitby je možno stavy těch druhů zvěře, které se nejvíce podílejí na vzniku škod, snížit až na stavy minimální.

V honitbách, kde nejsou stanoveny pro některé druhy zvěře normované a minimální stavy důsledně využívat ust. § 36, odst. 4, tj. po vyjádření (nikoliv po povolení) orgánu státní správy lovit u těchto druhů zvěře samičí zvěř a samčí zvěř do věku dvou let bez vypracování plánu a bez omezení.

Výši škod také ovlivňuje rozmístění krmných zařízení a také zootechnika přikrmování zvěře. Krmná zařízení by se neměla zásadně umisťovat v blízkosti ohrožených kultur. Předkládáním atraktivních krmiv, i mimo dobu nouze, je možno zvěř "odlákat" od ohrožených kultur či ji dokonce udržet v té části honitby, pokud ji k tomu poskytneme ještě dostatek klidu, kde nemůže působit škody.

Vlastníci či uživatelé honebních pozemků by měli především zvážit, v rámci osevního plánu pěstování atraktivních plodin pro zvěř ( např. kukuřice, pelušky, ovsa a pod.) v těch lokalitách, kde hrozí škody zvěří. I když je to někdy problematické, při dobré vůli se vždy řešení najde.Takové sestavení osevního plánu se dá klasifikovat jako opatření proti škodám zvěří.

Velkým problémem škod, zejména černou zvěří jsou velké plochy řepky, kukuřice nebo i jiných obilovin s vysokým stéblem. Do těchto ploch se velice často stáhne černá zvěř, vyrušovaná v lese turisty a sběrem lesních plodin, přebývá v nich celé týdny a měsíce no a pochopitelně dělá škody. V tomto případě jsem toho názoru, že jedním z opatření ze strany majitelů a uživatelů honebních pozemků by mělo být tyto plochy oddělit zejména od lesních porostů pruhy nízkých plodin (např. ječmene, vojtěšky, řepy apod.( pruhem nejméně o šířce 200 m. Velké plochy např. kukuřice, rozdělit do menších ohraničených pruhů. Oddělující pruhy nejméně o šířce 100 m oset opět nízkými plodinami. Zvěř jednak tyto "volné" plochy nerada přechází a jednak na plochách osetých nízkými plodinami je možno zvěř pozorovat a lovit. Koneckonců na těchto plochách se dají umístit i mobilní myslivecká zařízení a uživatel honitby může mít takto pohyb zvěře "pod kontrolou".

Co se týká umisťování mysliveckých zařízení zejména v polních lokalitách. Velice často se stává, že majitel honebního pozemku stavbu mysliveckého zařízení uživateli honitby povolí, na druhé straně nájemce či uživatel s postavením zařízení nesouhlasí, protože stabilní myslivecké zařízení mu ztěžuje agrotechnické práce. Většinou to dopadne tak, že uživatel pozemku pohrozí majiteli pozemku vypovězením smlouvy o nájmu a ten nakonec ustoupí. Koneckonců dodnes je to v praxi takové, že řada majitelů zemědělských pozemků je ráda, že jim jejich pozemek někdo obdělává. V tomto případě je určitým řešením pořízení mobilních mysliveckých zařízení, ať již posedů nebo i kazatelen. Předpokládám, že s jejich umístěním budou menší problémy než se stavbou např. stabilní kazatelny uprostřed zemědělského pozemku. Pořízení mobilních mysliveckých zařízení ve specializovaných obchodech je sice drahé, ale vyplatí se. Koneckonců při známé kutilské dovednosti obyvatel České republiky by nemělo být až tak velkým problémem některý "typ" vyrobit i doma.

A nakonec snad ještě jednu poznámku. I když jsou již celá desetiletí známy technické prostředky pro plašení či zrazování zvěře od strašáků až po složitá světelná a zvuková zařízení, jejich používání se v posledních letech poněkud vytratilo. Velmi málo nebo vůbec se nepoužívají chemické odpuzovací prostředky či oplocení i když těchto prostředků je na trhu dostatek. I na používání těchto prostředků (a zejména na jejich úhradě) by se měli uživatelé honiteb a majitelé či nájemci honebních pozemků dohodnout.

Co dodat nakonec? Všichni víme, že problematika škod zvěří na polních kulturách existovala, existuje a bude existovat. Obě zainteresované strany si musí uvědomit, že nejlepším a zcela určitě nejlevnějším řešením je dohoda a vzájemná spolupráce. Pokud není dobrá vzájemná komunikace věci často končí u soudů a obě strany sporu to stojí hodně, podle mého názoru, zbytečného, času a peněz. Na "nekomunikaci" vydělají jen právní zástupci. Uživatelé honiteb by si na jedné straně měli uvědomit, že v kulturní krajině existují oprávněné zájmy zemědělců, na druhé straně zemědělci by si měli uvědomit, že hospodaření podniku moc nevylepší penězi za náhrady škod (o soudu již byla řeč). Lepší je mít plné sýpky ze sklizně málo nebo vůbec nepoškozených plodin.



Zpracování dat...