ePrivacy and GPDR Cookie Consent by TermsFeed Generator

Časopis Myslivost

O koroptvích, ale horolezeckých

Jan RYS
O koroptvích, ale horolezeckých
V posledních letech se snaží myslivci v naší přírodě obohatit chudnoucí stavy pernaté lovné zvěře o nové druhy a snad také z touhy po deficitu dřívějších honů na koroptve.
Uskutečňují to mnohdy nekonvenčními způsoby, protože přímá aklimatizace druhu do volné přírody nebývá vždy úspěšná. Osvědčila se už cesta rozmnožování zvěře umělým odchovem a teprve před loveckou sezonou vypouštěním do revírů. Po dlouholetých zkušenostech s voliérovým chovem bažantů se ukázaly vhodné pro podobný postup farmového množení atraktivně zbarvené orebice, připomínající koroptve. A tak se staly brzy zajímavou lovnou zvěří, která je magnetem i pro západoevropské nimrody. Hony na orebice nejsou vůbec snadnou záležitostí, jak se zdá; létají rychle a prudce, takže dosažení úlovku vyžaduje značné střelecké umění. Do našich revírů se už dříve snažili myslivci neúspěšně aklimatizovat tři druhy orebic, ze stávajících sedmi. Orebici rudou (Alectoris rufa), orebici horskou (Alectoris graeca), a orebici čukar (Alectoris chukar). Dovezena k nám nebyla orebice černohlavá (Alectoris melanocephala), žijící na jihu a západě Arabského poloostrova, orebice pouštní (Alectoris barbara) ze Sardinie nebo Severní Afriky, orebice Převalského (Alectoris magna) ze severozápadní Číny a orebice Phylbyova (Alectoris phylbyi) z jihovýchodní části Arabského poloostrova). Orebice rudá má domovinu v pahorkatině jižní Francie, Korziky, Španělska a horní Itálie. Na jih Británie byla kdysi úspěšně aklimatizována. Chudá půda jižních svahů se sporou vegetací sem tam porostlých křovinami a rozsáhlejším vřesovištěm nebo travnatou stepí, ale i vyprahlé vinice bývají místa jejího výskytu. Na podzim v rodinných hejnkách; na jaře v době rozmnožování pak v párech. Už od konce února si kohoutek bděle střeží vyhlédnutou slepičku i hnízdní okrsek před "celibátníky". Rajon označuje častým voláním, které vzniká z řady rytmických zrychlujících se tónů. V hraničním území dvou sousedů se nejednou odehrávají divoké půtky. V hustším porostu si slepička hledá od května do července skryté místo, ve kterém si upravuje hnízdo, do něhož snáší 8 až 13 rudě skvrnitých vajíček. Orebice rudá je nejplodnější ze svých soukmenovkyň a tak není zvláštností, že slepička někdy dělí početnou snůšku do dvou hnízd. Starost o první přenechá kohoutkovi a o druhé pečuje sama. Tím se brzy ztrácí kontakt mezi partnery a každý odděleně opatruje část rodiny. Vylíhnutá kuřátka odbíhají z hnízda hned druhý den a ve čtvrtém už popoletují. V ohrožení se umí rozprchnout na všechny strany a ukrýt. Teprve vábivé volání rodiče je vrátí do houfku. Po měsíci jsou zcela dospělá, ale zůstávají pohromadě v rodinném hejnku. Často se pak několik takových rodin spojuje až do počtu 30 ptáků. Orebičí potravou jsou čerstvé rostlinné výhonky a hmyz, při níž si vystačí bez vody. Největší podíl na úhynu mladých jedinců mívá špatné počasí a hojní predátoři; za oběť jim jich připadne asi 30 až 50 %.

Orebice horská žije na slunných svazích hor východní Evropy od Alp, Apenin, Karpat a Balkánu přes Sinajský poloostrov a Asii až po Mongolsko. Velmi dobře se umí skrývat v kamenitých sutích a chudé zeleni; s obdivuhodnou rychlostí tu dokáže unikat bludištěm skulin a tunelů před nebezpečím. Pár si v krajině vymezí své teritorium a pečlivě si ho hlídá před ostatními. Kohoutci vynikají neobyčejnou agresivitou a dokáží spolu vzrušeně soupeřit až do úplného vyčerpání. Tádžikové a Uzbeci si na této jejich vášni založili skoro národní soutěže. Chytají je do ok z koňských žíní nebo pomocí sokolnických dravců a uvykají je na stálý kontakt s člověkem. V arénách k tomu zvlášť postavených je pak proti sobě pouští a sází na vítěze. Silný a vhodně připravený rváč pak v zápasech svému majiteli dokáže vydělat velké peníze a je značně vysoko ceněn při prodeji. Život těchto orebic v přírodě se podobá existenci orebic rudých. Tam kde se areál v rozhraní pahorkatiny a hor obou druhů stýká se často mezi sebou kříží. Potomkům říkají "horolezecké koroptve". Rajony orebic horských se obeznávají na poměrně velkou dálku; za úsvitu a soumraku si kohoutci své okrsky vyznačují "zpěvem", jak říkají horalé jejich hlubokému přerývanému volání, doprovázenému řadou chrčení.

Na témže území Asie podobná orebici horské se vyskytuje také orebice čukar. Nemá však potřebu životního prostředí tak úzce vázánu na hory. Žije i v nížinách bušovitého charakteru, zásadně ale vždy v plané kamenité či písčité krajině. Šedohnědá barva povrchu jejího hábitu výborně splývá s terénem a je v něm obtížně postřehnutelná. Zradí ji tu jen časté táhlé "kvak - kvak"; hlas, kterým se dorozumívá ve skupinové společnosti. Od 70 let minulého století byla dovážena a vypouštěna do přírody některých evropských zemí, např. Francie a Švýcarska pro lovecké účely, přestože tam nebyla vedena mezi lovnou zvěří. Její chov i křížení s orebicí rudou je zakázán, ale bohužel se všeobecně nerespektuje.

U nás byly se všemi třemi druhy orebic prováděny také dlouholeté pokusy s introdukcí do volné přírody, ale vždy končily neúspěšně. S ohledem k těmto zkušenostem se naše myslivost uchýlila pro lovecké účely k farmářskému odchovu orebic. Vejce vesměs "horolezeckých koroptví" se na jaře nakupují ve Franci a Španělsku z voliérových chovů. Jedna slepička tu dokáže snést v sezoně až přes 50 vajec. V našich líhních se z nich líhnou kuřata, chovají se ve voliérách až do dospělosti a před lovem teprve vypouštějí do revírů. Zkušenost ukázala, že vypouštěné orebice nerady dlouho setrvávají v dané lokalitě a brzy se roztoulají do dalekého okolí. Neslovení ptáci se na jaře příštího roku ale nikde neukáží a úplně zmizí. Důvod je asi ten, že nemalou měrou k úspěšnému přežití zimy přispívá zatížení nízké plachosti a pak také nenajdou v naší zkulturněné přírodě vhodnost životního prostředí.
Zpracování dat...