Časopis Myslivost

Jak bylo uvedeno v minulém příspěvku, vlci se začali u nás pravidelně objevovat po roce 1994 v Beskydech (možné že přicházeli nepozorovaně i dříve). Jednalo se převážně o mladé jedince migrující ze Slovenska, případně z Polska. Jak jsme reagovali na návrat tohoto kriticky ohroženého živočicha na naše území? Vedle spontánního nadšení přátel přírody se rozběhla, zvláště na regionální úrovni, neuvěřitelná mediální kampaň na jeho likvidaci. Články typu "Na dopadení nebezpečných vlků vypsána odměna 55 tisíc korun!!!" (1995) nebo "Vlčí hody v Beskydech neberou stále konce" (1996) nebyly zvláštností. Lidé (např. v obci Staré Hamry) sepisovali petici k povolení odstřelu vlků za účelem ochrany obyvatel a k urychlenému řešení náhrad škod. Snad vrcholem bylo vystoupení a akce jednoho ředitele lesnického učiliště, který v tisku prezentovaný jako uznávaný odborník, namnožil letáky, citující napadení a konzumaci dvou dětí vlky v minulosti, a tyto vyvěšoval na autobusových zastávkách a "varoval" tak rodiče v okolí před hrozícím nebezpečím. Jen jaksi pozapomněl uvést, že se jednalo o událost v Německu a v l6. století. Tato atmosféra jen prohlubovala negativní vztah místních obyvatel k vlkům.

Vlci skutečně v posledních letech upřednostňovali, zejména ve vegetačním období, ovce jakožto lehce získatelnou kořist a tak napáchali značné škody. Nutno však problém posuzovat nezaujatě ve všech souvislostech a ne pouze dogmaticky obviňovat vlky z  mizení ovcí z beskydských pastvin. Je skutečností, že chov ovcí se stal u nás v devadesátých letech nerentabilní, v Beskydech došlo k vybití až 90 % stád, zanikly vybudované velkokapacitní ovčíny, i soukromníci podstatně snížili stavy ovcí. Ovce se tak stává na většině zvláště horských pastvin téměř vzácností. Majitelům několika ovcí se přitom bez dotací nemůže vyplatit jejich dostatečné zabezpečení např. pomocí nákladných elektrických ohradníků či drahých silných cvičených ovčáckých psů, ale ani vybudování vysoké a pevné ohrady. Lehkou kořistí vlků se tak stávají ovce uvázané u kůlů, volně ponechané v ohradách s nízkými ohradníky (vlk lehce přeskočí 150 cm vysoký plot) nebo během vegetačního období volně pobíhající na pastvinách v údolích.

V letech 1994 až 1996 se výraznou měrou podíleli na značných škodách na ovcích zdivočelí a zejména toulaví psi. Je znám nespočet případů, kdy víkendoví návštěvníci chalup dávají svým mnohdy silným a velkým psům i vícedenní volno, neboť "oni se přece většinou před odjezdem vrátí". Zdivočelých psů nebo v přírodě křížených psů s vlky, schopných nezávisle na člověku trvale žít v přírodě, zřejmě zde ale mnoho nebude. Takový pes se většinou stane kořistí vlka. Páření vlka se psem je možné jen v době říje vlků a v té době se psi v přírodě prakticky nevyskytují. Volně se pohybující hladovějící psi a to zejména umělí kříženci vlků a psů nezodpovědně vypuštění do  přírody nebo kteří utekli svým majitelům, mohou být, zejména pro svoje nevyzpytatelné chování, ale vážným nebezpečím nejen pro zvěř a ovce, ale za určitých situací i pro člověka. Podíl psů na škodách byl však často záměrně opomíjen, i když některé důkazy byly jednoznačné.

Již desátý rok, zřejmě každoročně, k nám migruje ze Slovenska (možná i z Polska) několik vlků. Kde jsou tito vlci? Záhadně mizí. Ochránci přírody se domnívají, že jsou nelegálně stříleni mylivci jak na naší, tak i na slovenské straně. Vlastníci zbraní, myslivci a chovatelé hospodářských zvířat tato obvinění odmítají. Tvrzení proti tvrzení. Prakticky žádné jednoznačné důkazy.

Jak za této patové situace dále?

Domnívám se, že jsou dvě základní možnosti řešení. Optimální spočívá v tom, že Ministerstvo životního prostředí (dále jen MŽP) v souladu s ustanovením § 52 zákona č. 114/1992 Sb., o ochraně přírody a krajiny, v platném znění, a v souladu s akčním plánem na ochranu vlků v Evropě, přijatým na zasedání Stálého výboru Bernské úmluvy v roce 1998, zajistí zpracování záchranného programu tohoto kriticky ohroženého živočišného druhu nebo lépe řízeného plánu péče (zjednodušeně řečeno ten na rozdíl od záchranného programu neuvažuje s reintrodukcí, s umělou manipulací jedinců, ale je zaměřen hlavně na vytvoření a celkové zlepšení podmínek biotopu, osvětu, atd.), který by řešil problematiku komplexně a ve všech souvislostech pro celé území ČR. Dá se předpokládat, že území republiky bude rozděleno do zón ochrany vlka, obdobně jako u rysa ostrovida. Přitom jistě nebude plánováno rozšíření vlků do všech našich oblastí, kde by byl zřejmě schopen v budoucnu žít, ale bude přihlíženo k minimalizaci možnosti vznikání zbytečných, případně neřešitelných konfliktů (např. možnost dostupné potravy během roku a zájmy myslivců a chovatelů hospodářských zvířat). V nejexponovanější oblasti (oblastech?) bude žádoucí stanovit zónu absolutního klidu a ochrany s tím, že by bylo možné v budoucnu v jejím okolí případně přijmout určitá regulační opatření. Významná bude identifikace vhodného propojení (koridoru) takové oblasti na další oblasti, bez ohledu na hranice státu. Jistě bude stanoveno i území, kde bude přítomnost vlků nežádoucí. Nelze opomenout závěry praxe, že populaci vlků, která opětovně osídlila území (souvislé území okolo 200 tisíc ha), možno považovat za stabilizovanou jen tehdy, kdy její počet dosáhne trvale minimálně 100 jedinců (zhruba 10 až 12 rodičovských párů). V případě, že se podaří zajistit včas dostatečné prostředky, mohl by se takový plán péče (zřejmě společně pro všechny velké šelmy) začít realizovat co nejdříve, snad do tří let. Již nyní je nanejvýš pravděpodobné, že prvním krokem ve prospěch velkých šelem, tedy i vlků, bude směřování hlavních aktivit do oblasti Beskyd jako jediného možného potenciálního nástupiště pro jejich šíření na území ČR.

Druhou možnost řešení vidím v neodkladném nasměrování současného úsilí všech zainteresovaných na podporu vlků u nás do oblasti Beskyd. Jsem totiž přesvědčen, že otázka stabilizace populace vlků u nás je v příštích několika desetiletích alespoň částečně nadějná pouze v Chráněné krajinné oblasti Beskydy. Při její celkové výměře 116 tisíc ha, vysoké lesnatosti 71 % a celkem dobré potravní nabídce zde vlci tolerují i některé negativní jevy jako je hustá síť cest, silný turistický tlak a množství individuálních rekreačních zařízení i v těch nejodlehlejších místech. Nadějným signálem je zejména vyvedení mláďat a postupně se zvětšující areál výskytu; teritorium si však zřejmě ještě nevytvořili (neměli možnost vytvořit). Stav vlků u nás je závislý na situaci na Slovensku. Při současném celkovém počtu 250 až 300 vlků a velikosti jimi obsazeného území 1,7 milionu hektarů je prakticky jistá jejich expanze na západ, tedy hlavně do ČR. Tento trend by neměl být ovlivněn ani případnou realizací návrhu doc. Hella na snížení počtu vlků na únosný jarní kmenový stav 180 - 220 jedinců.

Co významného bylo doposud pro vlky u nás uděláno?

Na úseku legislativy byla dořešena úplná ochrana vlků, sankce za její porušení a náhrada jimi způsobených škod.

Vlci jsou zařazeni do skupiny zvláště chráněných druhů živočichů kriticky ohrožených (vyhláška MŽP č. 395/1992 Sb.) a mají tak zvláštní režim ochrany; výjimky povoluje MŽP (zákon č. 114/1992 Sb., o ochraně přírody a krajiny, v platném znění). Orgán ochrany přírody uloží pokutu až do výše 50 tisíc Kč fyzické osobě, která se dopustí přestupku tím, že  usmrtí vlka nebo způsobí jeho úhyn nedovoleným zásahem do jeho životního prostředí nebo pokutu až do výše 1 milionu Kč právnické osobě nebo fyzické osobě při výkonu podnikatelské činnosti, která se dopustí protiprávního jednání se stejnými následky, jak je uvedeno u přestupku.

Jako zvěř jsou vlci zařazeni do skupiny zvěře, kterou u nás nelze lovit (zákon č. 449/2002 Sb., o myslivosti, v platném znění). Orgán státní správy myslivosti uloží pokutu až do výše 30 tisíc Kč, případně uloží zákaz činnosti a odebere lovecký lístek na dobu dvou let držiteli loveckého lístku, který se dopustil přestupku tím, že ulovil vlka, který je celoročně hájen nebo pokutu a až do výše 200 tisíc Kč uživateli honitby, který porušil povinnost nelovit celoročně hájeného vlka.

Poskytuje se náhrada škody způsobené vlky na prasatech, ovcích, kozách, skotu, koních, oslech a jejich křížencích, kteří v době vzniku škody byli umístěni v uzavřeném objektu nebo elektrickém ohradníku nebo mimo tato zařízení byli pod přímým dohledem fyzické osoby nebo pasteveckého psa, dále na hrabavé a vodní drůbeži, králících a kožešinových zvířatech umístěných v době vzniku škody v uzavřených objektech a na psech sloužících k hlídání vybraných domestikovaných zvířat a to ve výši obvyklé ceny (zákon č. 115/2000 Sb., v platném znění, vyhláška MŽP č. 360/2000 Sb.).

Jak již bylo řečeno, je základních předpokladem existence vlků u nás zabezpečení jejich bezproblémové migrace ze Slovenska. MŽP proto zorganizovalo se svým zahraničním resortním partnerem počátkem a koncem roku 2001 dvě pracovní setkání odborníků obou stran, jejichž hlavním cílem bylo prodiskutování dosavadních poznatků a zkušeností z ochrany velkých šelem, zejména vlků a nalezení cesty k prohloubení spolupráce při jejich ochraně. Zvláštní pozornost byla při těchto jednáních věnována koordinaci konkrétních aktivit, zejména monitoringu, sčítání, operativní výměně informací při mimořádných událostech, atd. v příhraniční oblasti mezi CHKO Beskydy a CHKO Kysuce. Za největší úspěch těchto jednání nutno považovat akceptování našeho požadavku na důslednější ochranu vlků v oblasti CHKO Kysuce a vytvoření tak předpokladů k trvalé migraci vlků k nám. Slovenská vyhláška č. 24/2003 Z. z., příloha č. 9 již obsahuje celoroční zákaz vlky chytat, zraňovat, usmrcovat a ničit jejich obydlí, zejména brlohy s mláďaty ve dvou oblastech Slovenska, jednou z nichž je právě Kysucko. Je to jeden z příkladů aktivní konkrétní mezinárodní spolupráce při ochraně velkých šelem v Evropě. Na ostatním území Slovenska platí tento zákaz od 16. ledna do 31. října.

Zcela zásadní kvalitativní posun v nadnárodním řešení problematiky ochrany vlků lze očekávat po ratifikaci "Rámcové úmluvy o ochraně a udržitelném rozvoji Karpat" smluvními stranami, mezi které patří i Česká a Slovenská republika. Potřebné podklady jsou již zpracovány (mimo jiné i návrh na vytvoření Karpatské sítě chráněných území) a je připravena konference zplnomocněných zástupců k přijeti tohoto významného dokumentu.

Mnoho práce bylo vykonáno na úseku osvěty, zvláště ze strany Správy CHKO Beskydy přímo v nejexponovanějším regionu. Výrazně jí přitom pomáhali aktivní členové Českého svazu ochránců přírody a řady nevládních organizací. Bylo to nejen vydávání poučných brožurek (např. Ochrana ovcí před velkými šelmami), různých letáků (např. Informace pro chovatele hospodářských zvířat), publikování bezpočtu článků, organizování desítek besed, ale i využívání netradičních přístupů, jako například pořádání výtvarné soutěže mezi mladými přáteli přírody. MŽP zabezpečilo několikeré mnohatisícové vydání praktické knížečky Velké šelmy v naší přírodě (Rozšíření, určování pobytových znaků, ochrana hospodářských zvířat), která byla rozšiřována bezplatně všem zájemcům.

Jsme tedy připraveni přijmout vlky zpět do naší přírody ?

Výše popisovaná patová situace dokladuje, že je před námi ještě dlouhá a složitá cesta, než budeme moci zodpovědně pozitivně odpovědět na nastolenou otázku.

Domnívám se, že relativně zachovalé přírodní prostředí Beskyd, dostatek životaschopné populace kopytníků a zajištěné podmínky pro migraci z východu jsou dobrým výchozím předpokladem k zajištění trvalé existence alespoň osmičlenné smečky vlků v této oblasti, a to v přijatelném časovém horizontu.

Základním předpokladem úspěšnosti navrácení vlků do naší přírody zůstává změna postojů a chování občanů k této krásné šelmě. Otázka zajištění úspěšného návratu vlků by se měla stát i prestižní politickou záležitostí. Kvalitní ekologickou propagační činnost je třeba propojit s politickými aktivitami. Relativně jednodušší je situace u městského obyvatelstva, kde převládají obecnější pohledy na věc a vzhledem k nepříznivému městskému stavu prostředí je nutnost ekologického cítění naléhavější. Rozhodující jsou ale postoje obyvatel venkova, zvláště občanů, kteří mají praktické zkušenosti s existencí velkých šelem. V případě, že u místních obyvatel Beskyd bude převládat negativní vztah k vlkům a většina bude proti jejich návratu do oblasti, tak se zde vlci asi těžko udrží. Vlci opět "záhadně" zmizí nebo by bylo nutné realizovat finančně náročný systém jejich ochrany s velmi problematickým efektem. Bez aktivní účasti vedoucích osobností samosprávy, myslivců, chovatelů domácího zvířectva či dalších zájmových skupin (kteří mají přirozenou autoritu a jejich názor je akceptovatelný většinou) průběžně na všech rozhodováních, zejména při stanovení únosné početnosti populace vlků, která zajistí jejich trvalou udržitelnou existenci v území, řešení výše, rozsahu škod a jejich náhrad, atd., nelze posunout řešení problematiky vpřed. Mimořádně významné je zajištění trvalé, operativní a objektivní vzájemné informovanosti propojené na veřejné, zejména regionální sdělovací prostředky.

Legislativně máme ošetřenou ochranu vlků i sankce za jejich porušení a náhradu škod způsobených vlky na hospodářských zvířatech (případně na životě nebo zdraví fyzické osoby). Při aplikaci zákona o poskytování náhrad škod do praxe se ale teprve ukáže, zda byl zvolen racionální systém a zda se zákon nebude muset novelizovat. Nejvážnějším problémem zůstává objektivní posouzení, zda škoda byla způsobena vlky nebo psy, neboť i závěry zkušeného odborníka (těch je zatím velmi málo a bude je nutné vyškolit) zpravidla nejsou zcela jednoznačné a lze je zpochybnit.

V této souvislosti by bylo proto i žádoucí co nejdříve ve spolupráci s ochránci zvířat vypracovat a realizovat systém eliminace toulavých psů zejména v exponovaných oblastech, a to jak pro snížení jimi způsobovaných škod, tak i pro snížení nebezpečí přenášení různých chorob. Nová právní úprava omezující možnost usmrcení toulavého psa v honitbě však situaci ještě zkomplikovala; vedle toho, že takový pes musí být ve vzdálenosti větší než 200 m od nejbližší nemovitosti sloužící bydlení a mimo vliv svého vedoucího, musí zvěř také jednoznačně pronásledovat a usmrcení může provést pouze myslivecká stráž a myslivecký hospodář. Je třeba provést i inventuru centrální evidence a zpřísnit kontrolu činnosti několika našich chovatelů vlků. Vzhledem k praktické nemožnosti rozeznat v přírodě vlka od křížence vlka se psem i k reálnému nebezpečí následků těchto experimentů pro člověka, by bylo žádoucí vyloučit množení a chov kříženců vlků se psy.

Zkušenosti ze Západní Evropy ukazují, že pouhé proplácení náhrad škod, které není vázáno na provedená preventivní opatření, není dostatečně účinné. Podstatně efektivnější je poskytování vyšších dotací na včasné zajištění dobrého preventivní systému. Jako nejúčinnější způsob ochrany hospodářských zvířat, zejména ovcí, se ukazuje kombinace přítomnosti silného dobře vycvičeného ovčáckého psa s elektrickými ohradníky nebo přítomnosti tohoto psa s pastevcem. Optimálním řešením je samozřejmě každodenní zavírání zvířat do chlévů nebo jinak uzavřených prostorů. Bylo by velmi žádoucí podmínit poskytování dotací na chov ovcí (podpůrný program Ministerstva zemědělství k chovu ovcí v méně příznivých oblastech, nepřímé dotace na zajištění spásání pastvin) přijetím dostatečně účinných ochranných opatření proti jejich napadení velkými šelmami. Pro lepší zajištění ochrany se jeví perspektivní i určité sdružování chovatelů menšího počtu ovcí.

Nejdůležitějším úkolem je získat pro podporu vlků, jako důležitých regulátorů rovnováhy v přírodě, zájmovou skupinu myslivců. Vztahy mezi ochránci přírody a myslivci se sice v posledních letech pomalu zlepšují, ale přesto, že obě strany sledují stejný cíl - zachování krás a rozmanitosti naší přírody - těžko je hodnotit jako všeobecně dobré. Velké rezervy jsou zvláště v těchto vztazích v konkrétních  místních podmínkách. Dostatečnou tolerantnost postrádám zejména u vedoucích mysliveckých funkcionářů na všech stupních jejich organizační struktury. Názory řady přednášejících v kurzech mysliveckých adeptů jsou na hony vzdálené modernímu ekologickému chápání myslivosti. Je zarážející a varující, jak řada začínajících myslivců již iniciativně přebírá nesprávné názory a návyky některých starších kolegů. Podezření, že myslivci nelegální střílí vlky, přestože nebyla prakticky prokázána, jsou velmi vážná a výrazně poškozují pověst myslivců mezi veřejností. Možno jen souhlasit se zkušeným slovenským mysliveckým odborníkem doc. Hellem, že "myslivost není pouze relaxace, trofej a kus dobré zvěřiny, ale v prvé řadě služba přírodě a významná ekologická činnost a že nemůžeme mezi sebou trpět takové myslivce, kteří nemají potřebné ekologické myšlení, nedovedou se zbavit tradiční nenávisti k predátorům, zabití chráněné zvěře považují jen za bezvýznamný kavalírský delikt nebo dokonce hrdinství, trpí snobistickou trofejománií nebo loví jen proto, aby si naplnili mrazničky".

Na druhé straně lze těžko souhlasit s iniciativou některých ochránců přírody, kteří většinou v dobré víře zlepšit situaci, vyvolávají opačné reakce. Vylepování letáků propagujících ochranu vlků na myslivecké kazatelny, likvidace založených újedišť, rušení při lovu apod., není zřejmě tou nejlepší cestou k nalezení rozumného kompromisu. I jednostranné odkazování na teoretické poučky, jako např. že příroda dosáhne biologické rovnováhy při nahrazení myslivců velkými šelmami sama, je v podmínkách silně urbanizovaného území značně problematické.

Bude nutné založit systematické výchovné programy pro myslivce, kdy budou např. i v rámci jiných mysliveckých akcí neformálně, na konkrétních příkladech, seznamováni nejen s pozitivním vlivem přítomnosti vlků na celé ekosystémy, ale i s jinými mysliveckými novinkami a zajímavostmi. Informace o sanitární funkci vlků v ekosystému, o prostorovém rozptýlení kořisti v jeho teritoriu s následným snižováním škod způsobovaných spárkatou zvěří na lese, o udržování dobrého zdravotního stavu populace kořisti, atd. nutno prezentovat poutavě s využitím moderní sdělovací techniky. Myslivci musí mít možnost se včas vyjádřit ke všem připravovaným a realizovaným aktivitách. Vzhledem k tomu, že se s vlky, obrazně řečeno, o úrodu dělí, mělo by být významné zejména jejich stanovisko k předpokládanému množství kořisti, kterou jsou ochotni tolerovat ve prospěch vlků.

Vedle osvěty se ale nesmí opomenout i hledání možností řešení ekonomických aspektů problematiky (např. úprava výše nájemného za pronájem honitby, finanční kompenzace ze speciálního k tomu účelu vytvořeného fondu při ČMMJ, dotovaného i ze státního rozpočtu apod.). Pokusil jsem se pouze orientačně a teoreticky posoudit ekonomické dopady na finanční hospodaření myslivců vyplývající z případné existence osmičlenné vlčí smečky na území bývalého okresu Frýdek Místek. Pro zjednodušení předpokládejme, že tito vlci budou žít na celém území okresu (ve skutečnosti je to v Beskydech zatím na asi 60 % území okresu Frýdek Místek a do 20 % na území bývalých okresů Nový Jičín a Vsetín). Za období 1995 až 2001 bylo ročně (při převážně vzestupné tendenci), v průměru uloveno 1885 kusů hlavní spárkaté zvěře (z toho 473 ks jelení, 1280 ks srnčí a 133 ks černé zvěře - nepočítáme 64 ks daňčí a 53 ks mufloní zvěře a 3 ks jelence), což představuje asi 40,4 tun zvěřiny. Při předpokládané roční spotřebě masa jednoho vlka na horní hranici uváděného rozpětí 800 kg, bez započítání možné konzumace několika hospodářských zvířat, drobných živočichů a rostlinné potravy, by vlci ubrali myslivcům z průměrné roční "úrody" 6,4 tun zvěřiny, což činí necelých 16 % celkem evidované "vyprodukované" vybrané zvěřiny a ve finančním vyjádření je to při dnešních výkupních cenách zvěřiny ztráta asi 320 tisíc Kč. Připočteme-li k tomu ještě konzumaci zvěře přítomným rysem (roční spotřeba masa asi 300 kg na jednoho rysa), dojdeme s určitou rezervou maximálně ke 20 %. Jste myslivci na okrese Frýdek Místek ochotni ročně tolerovat "ztrátu" do asi 20 % vybrané zvěřiny ve prospěch vlků? To je již konkrétní námět, i když s orientačními údaji, pro věcná jednání.

Situaci komplikuje i současný stav lesních honiteb a v nich prováděné myslivecké hospodaření. Stanovisko Lesů ČR, s.p., kteří jsou největšími držiteli lesních honiteb v exponované (- ných) oblastech je jednoznačně pozitivní - velké šelmy, včetně vlků, do naší přírody patří jako jeden z důležitých činitelů podílejících se na udržování přírodní rovnováhy. Praxe je však této ušlechtilé myšlence někdy značně vzdálená. Rozdrobení lesních honiteb, pronajímání honiteb, často až neuvěřitelná výše nájemného, systém sankcí - to vše pro snížení stavů spárkaté zvěře, snížení škod na lesních porostech a umožnění efektivního k přírodě blízkého hospodaření v lesích.

Z hlediska zájmů ochrany lesa je to v pořádku, z hlediska ochrany vlků je to zřejmě na deset let zakonzervovaný krok zpět. Nebylo by lepší např. vytvořit v Beskydech několik navzájem navazujících velkých honiteb v režii Lesů ČR, s.p., kde by bylo umožněno, třeba i formou experimentu, žít smečce vlků. Věřím, že při existenci dlouhodobé jasné koncepce by se našla (v budoucnu se jistě najdou) racionální řešení, navržená lesníky společně s ochránci přírody a myslivci.

Co říci na závěr. I přes veškerý optimismus se domnívám, že nejsme v současné době dostatečně zodpovědně připraveni přijmou vlky zpět do naší přírody. Na otázku, kam mizí několik do Beskyd každoročně migrujících vlků, nemám jednoznačně pravdivou odpověď. Jsem však pevně přesvědčen, že když všichni pracovně i zájmově zainteresovaní ještě zvýšíme dosavadní úsilí k záchraně vlků u nás, tak se dočkáme doby, kdy si budeme moci vyjet do Beskyd a poslechnout si daleko slyšitelné noční vytí "našich - českých" vlků. Buďme optimisté a buďme trpěliví. Staletí lidé vlky nenáviděli, jistě přijde i u nás doba, kdy tyto mimořádně inteligentní živočichy, kteří mají své místo v přírodě, budeme především obdivovat. Snad k tomu napomohou i tyto příspěvky.

Seznam použité literatury je založen u autora na MŽP.