ePrivacy and GPDR Cookie Consent by TermsFeed Generator

Časopis Myslivost

SMRT LESMISTRA BÖMA

  Ukázka z nově vyšlé publikace povídek Pytláci v Zadních horách
SMRT LESMISTRA BÖMA
Po událostech kolem Blažka se poměry opět přitvrdily.
Brzy se však ukázalo, že to byl právě on, který byl překážkou pytláků v jejich činnosti. Všem bylo známo, že se pohybuje ve více revírech a je v lese ve dne v noci. Ve střetu s nimi nevybíral metod. Nikdy je však neudával. Věděl dobře, že každý pytlák by ujídal z jeho krajíce a oni to zřejmě vzali na vědomí.

Za nějaký čas padlo zase několik ran ve Smrku a v Kněhyni. Tam byla ještě nějaká zvěř.

Lesmistr Böm zavedl opět dvoučlenné hlídky a nedělní služby.

Zdokonalovali se i pytláci. Do lesů pronikali organizovaně a každou akci pečlivě připravovali. Poznali, že jednotlivec nemá šanci.

Vytipovali a domluvili si předem místo srazu na které přicházeli jednotlivě z různých stran. Po vzájemné domluvě se opět minimálně po dvojicích rozcházeli.

Když někdo z nich vystřelil, obezřetně se přibližovali do místa odkud padla rána. Jedni se pak zabývali uloveným kusem a ostatní hlídali.

Na to často zapomínal personál, což se ve velké většině stávalo osudným.

Lesní a hajní také narazili často na pytláky při běžném výkonu služby, kdy byli v lese osamoceni a čest jim nedala se střetu s nimi vyhnout. Byli i takoví, kteří vidouc, že jsou sami a ještě k tomu v nevýhodě, raději se jim vyhnuli.

Bylo krásné podzimní odpoledne a schylovalo se k večeru. Na obloze se ukázal měsíc. V revíru už pomalu utichlo troubení jelenů. Někteří se však ještě nostalgicky drželi tlup holé. Unaveni po říji s potěšením sledovali tlupu, jakoby jim dámská společnost dělala dobře. Ve skutečnosti využívali obezřetnosti vedoucí laně a také její schopnosti nacházet čerstvou a vydatnou paši. Netrvalo to však dlouho. Když si odpočinuli a doplnili žaludky, definitivně opouštěli tlupy holé a vytvořili si zase tradiční pánskou společnost.

Něco ho potáhlo do lesa.

Vzal klobouk, pušku, hůl a hubertus. Doma oznámil, že se půjde projít do Kněhyně. Jeho Cockeršpaniel šel s ním. Kráčel pomalu cestou napřed skoro po rovině. Pak, když přestala sledovat koryto potoka, začala pomalu stoupat.

Stmívalo se. Pozoroval v prosvětlenějších místech smrkové a jedlové velikány, jak jejich korunami proniká světlo dohasínajícího dne.

Nestanovil si cíl cesty. Chtělo se mu prostě užít si toho podzimního večera, který se může už příštího dne změnit.

Z vtroušených buků rapidně padalo listí za neustálého šelestu, jak jeden na druhý narážel, než definitivně přistál na zemi.

V polovině svahu, jakoby uslyšel lidské zakašlání. Pak uvolněný kámen o nějž někdo zakopnul.

Zůstal stát a poslouchal.

V šeru se objevila mužská postava. Chlap něco těžkého nesl na zádech. Zdálo se mu, jakoby za ním šel ještě někdo.

Vzápětí se stalo něco neočekávaného.

Když muž s břemenem byl sotva dvě desítky metrů před lesmistrem, který stál přitisknutý v náletu smrčků při horním okraji cesty, pes náhle vyrazil s prudkým štěkotem proti němu.

Už se nedalo nic dělat. I on vystoupil z úkrytu za ním na cestu a zvolal: "Stůj, kdo jsi".

Chlap zůstal stát, jako přibitý.

"Sundej ruksak,co v něm neseš". Zeptal se důrazně.

Připadal mu povědomý a stále mlčel. Jen automaticky s pohledem upřeným na lesmistra, sundával pomalu ruksak. Měl ho napěchovaný, až po sám vrch. Aniž by byl vyzván, dal ruce nad hlavu.

Lesmistr ho poslal několik kroků stranou a sklonil se nad břemenem. Pes se postavil mezi něho a toho chlapa a s vyceněnými zuby vrčel, jakoby hlídal každý pohyb toho cizího muže.

Obsah batohu byl patrný na první pohled.

Stačilo jen prostrčit prsty mezi přezkami, kterými byl obepnutý.

Když se napřímil, uslyšel výstřel. Ještě si uvědomil, že padl velmi blízko. Pak se s ním zatočil svět. V očích se mu rozjasnil svit měsíce a pak pomalu tmavnul.

Ze zastíněného ohbí cesty vystoupila tmavá postava s puškou v ruce. Pes se zase s prudkým štěkotem vrhnul proti ní. Kdyby byl v lese ještě někdo, uslyšel by bolestivé zavytí psa.

První z mužů si pak naložil na záda své těžké břemeno a oba zmizeli ve svahu smrkového lesa.

Pes se doplazil ke svému pánovi, který zůstal ležet na cestě. Zpod něho pomalu vytékala teplá krev.

Na konci Trojanovic je samota. Louka, kus pole a osamocené stavení. Z  ní se toho odpoledne tiše vykradli do lesa dva chlapi. Obešli Zmrzlý vrch a vydali se kopaným chodníkem do stráně Kněhyně. Znali tu každý kámen.

Ještě před deseti dny se ozývalo od Čertova mlýna troubení silného jelena. Měl u sebe početný harém laní, neboť po celou noc několik dnů po sobě odháněl soky.

V tu dobu sem nemohli. O jeho ulovení usilovali muži v zeleném. Nedostali ho však. V kritickém okamžiku si ho vždy zradili.

Ti dva chlapi věděli, že tlupa holé tu určitě zůstala a možná, že u ní bude ještě i ten silný jelen. Budou li mít štěstí, mohli by ho dostat.

Zasedli na pokraji hrubého lesa. Pomalu se stmívalo. Po nimi byla nevelká houština a prudký svah. A z ní se vylomilo několik kusů holé. Podívali se na sebe. Když jeden z nich zvedl pušku k líci a zamířil na některou z laní, druhý ho zarazil. Na pokraji houštiny zahlédl parohy.

Ten silný jelen to nebyl. S hlavou vystrčenou z nízkých smrčků stál, jakoby se bál vystoupit. Když už poslední kus holé vstoupil do hrubého lesa, popošel a ukázal komoru.

V tom okamžiku padla rána. Jelen po ní odskočil po tom prudkém svahu dolů.

Chvíli postáli. Ránu bylo určitě daleko slyšet. Dlouho však nemohli čekat. Ve vysoké buření bylo znát dobře, jak se jelen válel dolů.

Tu uválenou dráhu už sledoval pouze muž bez pušky. Druhý postupoval opatrně za ním. Podle silně pobarvené trávy věděli, že ho bezpečně najdou.

Nepospíchali, měli smluvený signál. Ten druhý mu musel po celou dobu krýt záda a být v doslechu, kdyby mu někdo ze zelených vlezl do cesty.

Pod lesem bylo zelené patro starčeku, maliníku a kopřiv. V něm bylo dobře znát únikovou cestu jelena, jak se převracel po tom prudkém svahu.

Ležel zaklesnutý mezi kořenovými náběhy dvou starých jedlí.

Chlap, který postupoval první, uvolnil jelena a převrátil ho na hřbet. Jen letmo zavadil pohledem o jeho paroží. Zatím měl jiné starosti. Pokud to jen trochu šlo, zapíchl hroty paroží do prudkého svahu. Stejně rychle se v jeho rukou objevil krátký zavírák, kterým rázem rozpáral jelenovi břicho a vyhodil z jeho útrob báchor a trávník. Pak se narovnal a rozhlédl kolem sebe. Kousek pod ním byla prohlubeň po vyvráceném stromu, už skoro zarostlá náletovými smrčky, které se ze semene uchytily v čerstvé hlíně.

Tam zanesl a pečlivě přikryl vývrh jelena.

Pak už to šlo ráz, na ráz. Dlouhými řezy naříznul kůži na obou bězích, přes hrudník, krk, až po bradu jelena. Za půl hodiny se bělelo jeho stažené tělo v šeru večera.

Teprve teď se k němu přiblížil jeho společník. Doba, která uběhla od výstřelu, dávala jakous-takous jistotu, že není nikdo nepovolaný na blízku. Ani teď však neodložil svoji zbraň, jenom si ji přehodil přes záda. I v jeho ruce se objevil nůž.

Na obzor se pomalu tlačil úplněk měsíce. Jeden z nich se podíval na oblohu a něco zamumlal. Oba pak na kůži potáhli jelena po svahu do stínu, kde zcela splynuli se siluetami stromů a dokončili rychle jeho rušení.

Věděli, že najednou ho určitě neodnesou. Přesto se o to pokusili. Byli si vědomi toho, že tady na místě zůstane uválená tráva, také plno barvy, chlupy a mnoho jiných znaků, které budou na první pohled vidět a svědkem toho, co se zde dělo a někdo z lesního personálu tu může přijít zítra hledat, pokud zaslechl výstřel.

Oba si naložili do ruksaku po jedné kýtě, půlce hřbetu a přední plecko. Na zemi zůstala žebra, krk a hlava s parožím. Žebra vzal do ruky ten s puškou. Nožem prořízl mezi žebry otvor a pevně je svázal motouzem k sobě.

Takto svázané je vzal do pravé ruky a s puškou zavěšenou na krku, sestupoval pomalu po svahu. Levou rukou se přidržoval země a vzrostlých smrčků.

Ten bez pušky si ještě na ruksak naložil hlavu s parožím a krk rovněž vzal za proříznutý otvor do své pravé ruky. Kůže smotaná do svitku zůstala tam, kde dali vývrh.

Takto obtěžkáni pomalu sestupovali hrubým lesem, až se dostali na úzký horizontální chodník. Zde si poprvé odpočinuli. Na jejich čela vyrazily krůpěje potu. Jen tak s ruksaky na zádech zasedli a břemena si opřeli o horní svahovou hranu chodníku.

Teď si už byli jistí, že jejich pytlácký čin nikdo nezaregistroval. Přesto mezi sebou hovořili pouze tlumeně a málo. Oba byli spolu dobře sehráni. Nebyla to jejich první pytlácká akce. Byli si vědomi toho, že stát se může cokoliv na každém úseku cesty. Věděli také dobře o všech opatřeních, která jsou zavedena a dokud nebyli mezi zdmi vlastního domu, nemohli mít jistotu. Ba ani tam ne.

Jejich odpočinek byl jenom krátký a zase v bezpečném rozestupu pokračovali po chodníku. První šel vždy ten bez pušky. Po několika stech metrech se chodník točil a začal mírně klesat. Věděli, že ústí na široké lesní cestě. Po té by měli projít snad dvě stě, či tři sta metrů a pak znovu na úzký chodník, který už zaručoval značné bezpečí.

Před vstupem na koňskou cestu znovu zasedli. Jednak je do ramen řezaly popruhy jejich ruksaků a jednak se potřebovali chvíli zaposlouchat do ticha noci, zda je cesta bezpečná. Nejednou i v noci po ní přejela bryčka lesmistrova, ať už s ním nebo s uloveným jelenem. Šlápoty koně a drnčení kol, bylo sice daleko slyšet a schovat se by byl čas, ale mohl také někdo čekat u cesty.

Právě prostor Kněhyně byl ostře sledovaný a nejednou se stalo, že po ráně dole na cestách hlídal personál.

Ten kousek vozové cesty bylo riziko. Vystoupat však s takovými břemeny do protisvahu, bylo nad lidské síly.

Aby mohli rychle projít cestou, rozhodli se ponechat hlavu jelena, krk a žebra u chodníku a cestu pak projít čím jak nerychleji s oběma rukama volnýma a pro ten zbytek se vrátit, až budou už mimo cestu na chodníku. Vrátit se mohl také už jenom jeden z nich.

Na cestě byl klid a tak se první zvedl a vstoupil na vozovou cestu. Až byl z dohledu, vystoupil ten druhý s puškou.

Cesta byla místy zcela ozářená měsícem, místy jenom z poloviny a některý krátký úsek byl pohroužen do tmy.

Rychle se cestou projít nedalo. Bylo se třeba dívat pod nohy a také využívat zastíněnějších částí. Přesto nemohl zabránit tomu, aby mu pod nohou neodskočil kámen nebo nepraskla drobná suchá větev.

Když se první z nich blížil k ohbí cesty, ozvalo se do noci prudké zaštěkání psa a vzápětí hromové "stůj, kdo jsi". Štěkot psa byl stále zuřivější a v zápětí byl téměř před ním.

Zapůsobilo to na něho jako blesk z čistého nebe. Jeho prvním úmyslem bylo zbavit se toho břemene a skočit třeba po hlavě pod tu koňskou cestu. Za několik okamžiků však byl u něho lesmistr. Bezpečně ho poznal a také se mu zdálo,že vyřkl jeho jméno. Pak se ještě zeptal, co nese v tom ruksaku.

Nebyl schopen říci slovo. Pak mu přikázal, aby uhnul několik kroků. Měl přitom stále na něho namířenou pušku. Teď už utíkat nemělo smysl. Lesmistr ho evidentně poznal a také ten jeho pes byl stále ve střehu a zle vrčel. Pokročil k jeho ruksaku a sklonil se nad ním, nespouštěje z něho oči.

Muž v zadu ve stínu měsíce se zarazil. Všechno slyšel, ale nic neviděl. Shodil ze zad těžký ruksak a pomalu se blížil po cestě k místu, odkud se ozýval štěkot a vrčení psa. Nabitou pušku třímal pevně v rukou.

Potřeboval ještě deset metrů, aby se srovnal s ohbím cesty.

Teď to všechno viděl.

Asi tři desítky metrů se zády k němu shýbal k břemenu urostlý lesník s puškou namířenou na jeho komplice, který stál kousek dál s rukama nad hlavou. Zřejmě ho uviděl. Když se skloněný lesník napřímil, poznal v něm podle charakteristické postavy lesmistra Böma.

S ním nebylo možno vyjednávat. Přiložil pušku k líci a třeskla rána.

Lesmistr se prohnul a klesl k zemi.

"Ber ruksak a běž"! Zvolal na toho prvního. V tom okamžiku se na něho vrhnul lesmistrův pes. Prudce a bezohledně ho odkopl těžkou botou pod cestu. Lesem se ještě ozvalo bolestné zavytí psa.

Za okamžik kolem ležícího lesmistra proběhl s ruksakem na zádech a s puškou v ruce pytlák - vrah.

Chroptícímu lesmistrovi nevěnoval ani pohled.

K jeho tělu se doplazil jeho věrný pes a do rána se lesem ozývalo jeho táhlé vytí, které se střídalo s hlasitým štěkáním.

Když se rozednilo, bylo tělo lesmistrovo už chladné. Jeho pes se ještě za tmy vydal na cestu domů.

Přede dveřmi lesovny si opětným zavytím a zaštěkáním vynutil pozornost. Na první pohled bylo na něm vidět, že v lese se jeho pánovi přihodilo něco zlého. Na všechny strany se rozdrnčely telefony. Narychlo byly sestaveny skupiny mužů vedeny hajnými a lesními.

A na té cestě ho našli.

Někdo přiběhl pro bryčku do které nakladli jedlové větve a tak ho přivezli na lesovnu.

Když pak v kruzích všichni prohledávali okolí, našli žebra, krk a hlavu mladého jelena desateráka.

Vrah zůstal neobjasněn.

Jen pamětníci slyšeli vyslovit to jméno od těch, kteří to věděli.

Ukázka z nově vyšlé publikace povídek Pytláci v Zadních horách. Je to další v pořadí úspěšných publikací oblíbeného a osvědčeného autora Vladislava Kropa. V této publikaci autor zúročil svoji erudici kronikáře a dlouhá léta strávená procházením starých archívů a listin. Výsledkem je poutavá kniha příběhů z oblasti Zadních hor na moravsko-slovenském pomezí v období před a po I. světové válce. Jsou to příběhy prostých lidí i lesníků, kteří jako správci arcibiskupských lesů namnoze položili život při ochraně zvěře před pytláky. Zústaly po nich jen zapomenuté pomníčky uprostřed lesů připomínající tragickou událost. Právě tyto mnohdy napínavé příběhy se snaží zúročit ve své knize Vladislav Krop. Jednotlivé příběhy jsou doprovázeny perokresbami akad. mal. Rosvity Mikulové a Josefa Novického. Celkem 184 stran, formát 145x205 mm, pevná šitá vazba s barevnou laminovanou obálkou, vydáno vlastním nákladem autora v Českém Těšíně, kat.č. 1/292, cena 130 Kč. Ke koupi i k objednání na dobírku v Knihkupectví Myslivost, Seifertova 81, 130 00 Praha 3, www.myslivost.cz




Zpracování dat...