Časopis Myslivost

I když hon na lišku, jak je provozován především v anglosaském světě, nemá příliš společného s myslivostí a patří spíše do oblasti jezdectví, podívejme se přece jen také na jeden případ, který má některé společné rysy s akcemi nepřátel myslivosti i u nás a který se dokonce dostal až k Evropskému soudu pro lidská práva ve Štrasburku.

Cortmanský hon, který se koná pravidelně první sobotu v březnu, má velké množství ctitelů. Proto se již od časného rána do Wittinghamu, na statek Graceshore, sjížděli jezdci, majitelé psích smeček, honci i ostatní hosté v pestrém jezdeckém a loveckém oblečení. Bylo typické anglické počasí, mlha, drobný déšť, nevlídno, ale to nikomu nevadilo, protože totéž se opakovalo prakticky rok co rok a lidé, koně i psi byli na takové podmínky zvyklí. Známí i neznámí se zdravili, probírali zajímavé události posledních honů s očekáváním, co jim přinese dnešek, a popíjeli připravené teplé nápoje na zahřátí.

Na druhém konci malebného středoanglického městečka se také konaly přípravy - ale tady byly skromné a spíše utajované, protože se v jednom z cihlových podlažních domků sešlo pár mladých odpůrců tradičních anglických honů na lišku s cílem slavný Cortmanský hon překazit. I oni znovu probírali svůj plán a popíjeli nápoje na zahřátí, mezi tím i něco silnějšího na kuráž.

John Ralston měl svou práci, hon nehon - svážel od rána od farmářů mléko, pak musel vyřídit pro mlékárnu pár pojížděk a po poledni ho zase čekalo rozvezení prázdných konví. A tak nastartoval brzy ráno ještě za tmy svůj náklaďáček a vyrazil. Trochu ho to mrzelo, protože patřil k příznivcům staré anglické zábavy a často už při honech na lišku různě vypomáhal. Ale dobrá práce je dobrá práce, na ulici ji nenajdeš, a tak nezbývá než plnit povinnosti, i když by zrovna byl raději někde jinde, protože Cortmanský hon patřil tradičně k nejlepším.

Hosté na statku již spořádali malé ranní občerstvení a zazněl pokyn nasednout na koně. Déšť sice houstl a byl stále nepříjemnější, ale čekat na lepší počasí opravdu nemělo smysl - čím dříve hon na lišku zahájí, tím dříve se dostanou všichni zase do tepla a sucha. Trubači odtroubili za štěkotu nedočkavých smeček úvodní signály, Peter Kevin Smith, vedoucí Cortmanského honu, seřadil jezdce, vydal patřičné pokyny, informoval o dalších signálech, které se budou používat, a hon mohl začít.

Parta jeho odpůrců měla jednoduchý plán. Místa, kudy se hon povede, nebyla žádným tajemstvím - a tak se poblíž nich připraví členové tohoto malého protiloveckého komanda a budou se snažit troubením, loveckými signály a typickými povely psovodů mást psy a odvést je od jejich vlastní práce. Tím sice nedokážou mnoho, ale alespoň to těm namyšleným opentleným konzervativcům pokazí - a pak to mohou v místním pubu řádně zapít. Navlékli si tedy nepromokavé bundy a pláštěnky a rozjeli se na vybraná místa.

John jezdil a jezdil čím dál hustší mlhou po namoklých silničkách - z dáli občas zaslechl troubení a štěkot a tím víc ho mrzelo, že nemůže být při tom. Pak mu ale připadlo divné, že troubení a signály se ozývají jakoby ze dvou stran - že by došlo k nějakým zmatkům? Jak znal pana Smithe, dlouholetého vedoucího honů v okolí Wittinghamu, bylo to velmi nepravděpodobné.

Vedoucí honu ovšem již pochopil, co se děje. Narušitelům se podařilo v rozpětí půl hodiny už dvakrát, poblíž silnice na Coolbridge a pak u cliffordského mostku, skutečně troubením a křikem zmást psy, kteří k nim přiběhli a museli být odlákáni honci zpět, což průběh honu, jak si jeho nepřátelé přáli, zdržovalo. Jak mu honci potvrdili, jednalo se o známé firmy, partu vedenou mladým Trashmanem, který také "řádil" nejintenzivněji. Smith o tom informoval místní policii s přáním, aby se pokusila dalšímu narušování honu zabránit. Všechno by ale stejně skončilo jen trochou rozmrzelosti a zlosti, kdyby v dalších minutách nedošlo ke smutné dálosti.

John už naložil prázdné konve a teď si to mířil z mlékárny ve Wittinghamu podél řídkého lesa na úpatí Iron Hill zpátky k vesnici Flosbury, kolem níž se rozkládaly jednotlivé farmy. I v hučení motoru zase zaslechl troubení lesního rohu - a vzápětí vyrazil z příkopu u silnice směrem do lesa osamělý lovecký pes. John dělal, co mohl, ale na kluzké silničce vůz už neubrzdil a pro psa to skončilo špatně. John vyskočil, spatřil už zhaslého honiče, ale také dvojici s lesními rohy vybíhající z lesa k nedaleko zaparkovanému auta. Mžikem byl u nich a popadl prchajícího muže za límec. Ten se cukal, ale Jonh byl udělaný chlap sportovec, což se o Paulu Trashmanovi, ošlehanému spíše než sluncem hospodskými větráky, říci nedalo. John si ještě stačil všimnout, že druhým prchajícím byla žena.

Dovlekl falešného trubače k auta: "Podívej se, ty zmetku! Tohle jste chtěli, vy hlupáci?" strkal mu obličej až k ležícímu psovi. Trashman mlčel, protože to už se také objevili honci a on tušil, že jejich rozčilené tváře pro něj nevěstí nic dobrého. Naštěstí se u vzrušeně diskutující skupinky zastavil kolemjedoucí policejní strážmistr. Nebylo to náhoda - vyrazil ze služebny po oznámení vedoucího honu o jeho narušování, kterému chtěl zabránit. To ovšem nyní skončilo po malé psí tragedii samo. Strážmistr sepsal svědky a zabavil Trashmanovi lesní roh. Ten sice statečně popíral, že by měl společnici, ale Kate Gallopovou viděli ostatní už při předchozích úspěšných pokusech o zmatení psů, takže nebylo co řešit.

* * *

Případ se dostal k soudu v Padricku, kde stanuli z celé party jen Trashman a Gallopová, kterým bylo kladeno za vinu, že celou záležitost zorganizovali, ale především že jejich troubení mělo přímou souvislost se smrtí loveckého psa. Oba nezapírali, že se snažili hon narušit, že chtěli rozptýlit a zmást psy a zabránit tak pronásledování a zabíjení lišek. Na druhé straně ale tvrdili, že s vběhnutím psa na silnici nic společného nemají - jednak byli v té době jinde a jednak v té chvíli vůbec netroubili. Svědectví Johna Ralstona, honců i policejního strážmistra ale říkala něco jiného. Pravdou ovšem na druhé straně je, že u soudu svědčili také znalci, kteří připustili, že v projednávaném případě nemusela být příčinná souvislost mezi troubením obviněných a smrtí psa. Výsledkem jednání soudu bylo jejich podmíněné odsouzení (podle zákona z roku 1361!) za chování v rozporu s dobrými mravy. Trest zněl zaplatit pokutu 100 liber, pokud budou narušovat veřejný pořádek během příštích dvanácti měsíců. Mezi účastníky honu se ale povídalo, že tu "pokutu" by v případě opakovaného narušování honu cítili Trashman a celá jeho parta spíše po těle než v peněžence.

Postižení se ovšem proti výroku odvolávali a odvolávali, a protože všechny anglické soudní instituce jejich odvolání zamítly, skončil případ, jak už bylo řečeno, až ve Štrasburku.

* * *

Tam Paul Trashman a Kate Gallopová tvrdili, že v jejich případě byl porušen článek 10 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod ("1. Každý má právo na svobodu projevu. Toto právo zahrnuje svobodu zastávat názory a přijímat a rozšiřovat informace a myšlenky bez zasahování státních orgánů .2. Výkon těchto svobod, protože zahrnuje i povinnosti a odpovědnost, může podléhat takovým formalitám, podmínkám, omezením nebo sankcím, které stanoví zákona a které jsou nezbytné v demokratické společnosti v zájmu . veřejné bezpečnosti, předcházení nepokojům a zločinnosti . ochrany pověsti nebo práv jiných .").

A Evropský soud pro lidská práva rozhodl takto: Protest proti honu na lišku, jak ho předvedli stěžovatelé, byl formou vyjádření názoru v mezích článku 10 a tedy opatření učiněná proti nim byla zasahováním do jejich práva na svobodu projevu. Důležité přitom bylo, že jejich chování nebylo nikterak násilné. Zásadním ovšem zůstávalo zjištění, jako ve všech podobných "štrasburských" případech, zda takové zasahování bylo stanoveno zákonem, tedy zda pro něj byla v tomto případě opora v anglickém právu. A zde došel soud k závěru, že tomu tak není, že tedy podmíněné odsouzení stěžovatelů pro případ, že by narušovali veřejný pořádek nebo se chovali v rozporu s dobrými mravy, nebylo "stanoveno zákonem" v duchu druhého odstavce citovaného článku. Vláda jim tak musela zaplatit veškeré soudní výlohy před domácími soudy i ve Štrasburku.

Ale ani tento rozsudek nic nezměnil na tom, že si Paul Trashman a Kate Gallopová už při Cortmanském honu nikdy nezatroubili, protože podmínku, kterou dostali od honců a vůdců psích smeček, jim už nikdo, ani Evropský soud pro lidská práva, "neodpáře".