Časopis Myslivost

Prosím proto laskavé čtenáře o shovívavost a porozumění pro následující druhou část tohoto příspěvku. Jsem si vědom, že pro nezainteresovaného čtenáře bude tato druhá část nezajímavá, avšak jiní, s určitou úrovní poznatků o výživě přežvýkavců, ji snad přijmou jako zdroj prohlubující jejich odborné vědomosti. Myslím, že řada čtenářů uvitá oživení některých odborných termínů v krmivářské praxi a odkaz na některé termíny nové.

V hodnocení výživy domácích přežvýkavců došlo k určité změně ve stanovování potřeby živin. S určitými korekcemi je tato nová metoda použitelná i pro přežvýkavce žijící ve volnosti. Je samozřejmé, že se respektuje skutečnost, že řada živin je volně žijícími přežvýkavci o 15 - 20 % hůře využitelná. Přesné stanovení živin a krmných dávek pro volně žijící přežvýkavou zvěř je však zatíženo poměrně značnou chybou. Ta vyplývá z toho, že na rozdíl od domácích přežvýkavců, u kterých je možné podle skladby živin vypočítat a kompletovat krmnou dávku podle typu užitkovost (výkrm, laktace, jedinci určení k reprodukci), a podle tytu této užitkovosti tak zajistit spravedlivé využiti živin každým jedincem skupiny. To není u volně žijících zvířat realizovatelné proto, neboť k předloženému krmivu má přístup veškerá zvěř bez rozdílu věku, hmotnosti, pohlaví, snad s výjimkou mláďat, pro která byla zřízena ohrazená krmeliště. Je však pravda, že v experimentálních podmínkách je možné u každého jedince stanovit potřebu živin podle jeho individuality.

Volně žijící přežvýkavci se však často ocitají během svého života v nevyzpytatelných existenčních podmínkách (změny klimatu, zdrojů potravy, náhlá degradace prostředí apod.), že potřeba živin se mnohdy dramaticky mění, většinou k horšímu. To všechno může výživu zvěře podstatně měnit, proto stanovování potřeby živin pro zvěř je neoddiskutovatelně potřebné.

Současná krmivářská praxe pokládá zatím za nejúčelnější rozdělení živin do třech skupin:

Zdroje energie

Molekuly živin obsažených v krmivech jsou k sobě poutány určitou potenciální (skrytou) energií. V procesu trávení (rozkladu, štěpení) specifickými látkami (fermenty neboli enzymy) se toto pouto uvolňuje, uvolňuje se energie. Množství uvolněné energie je rozdílné podle druhu živin v krmivu. Největší je energie tuků, pak sacharidů (neboli cukrů neboli uhlovodanů), nejmenší bílkovin. U přežvýkavců jsou však zdrojem energie především sacharidy, zejména celulóza. Z těchto sacharidů vznikají fermentativní činnosti mikroorganizmů, sídlících v bachoru, těkavé mastné kyseliny. U přežvýkavců žijících ve volnosti jsou tyto těkavé mastné kyseliny ze 40-60 % (přežvýkavců domácích z 60-70 %) zdrojem energie. Bakterie a nálevníci, kteří se v bachoru pomnožili využitím živin uvolněných jinými mikroorganizmy se přes slez dostávají do tenkého střeva, kde jsou stráveni a z 10-20 % využiti jako zdroj další energie. Tím je krytá energie potřebná pro život přežvýkavců až z 80 %. Na rozdíl od zvířat s jednoduchým žaludkem (včetně člověka) je tento způsob získávání energie mimořádnou předností přežvýkavců.

Potenciální energie se v průběhu látkového metabolizmu (látkové přeměny) mění na tzv. energii kinetickou. Podle aktuelní situace a potřeby organizmu může kinetická energie přecházet v energii mechanickou, tepelnou, velmi málo v energii elektrickou nebo zářivou. Velká většina kinetické energie se nakonec mění v energii tepelnou, jen velmi malá část pak zpět v energii potenciální (v duchu zákona o zachování hmoty a energie).

Ve vyjadřování množství tepelné energie se již upustilo od termínu "kalorie" (cal). Protože to byla jednotka malá, byl zaveden pojem "kilokalorie" (kcal) - kcal = 1000 cal. Kilokalorie již byla jednotka v praxi dobře použitelná. Byla definována jako množství tepelné energie potřebné pro zvýšení teploty vody z 14,5ş C na 15,5ş C. V moderní fyziologii se však přešlo na jednotku lépe využitelnou a přesnější - joule (džaul - J). Použití i této jednotky bylo nepraktické, a tak se stala používanější jednotka větší "kilojoule" (kJ) - 1 kJ = 1000 J. Tato jednotka tepelně energie v mnoha případech také nestačila, a tak do energetického slovníku byl zaveden termín "megajoule" - (MJ) - 1 MJ = 1000 kJ - 1000000 J.

Údaje o množství tepelné energie používané ve starší odborné literatuře jako "cal" je nutné někdy převést pro srovnání s jednotkami moderními. To platí: 1 kcal = 4,184 kJ; 1 J = 0,239 kcal.

Další starší jednotkou dosud někdy používanou k vyjádření množství tepelné energie je "škrobová jednotka" (ŠJ) - 1 ŠJ = 2,36 kcal.

Veškerá energie uložená v potravě je nazývána bruttoenergie (BE). Z té se využívá 5060 % jako tzv. energie metabolizovatelná (ME) neboli využitelná; zbytek BE (40-50 %) přichází vniveč výkaly, močí a plyny. Z metabolizovatelné energie (ME) unikne do prostředí okolo 65 %, zbytek z ME se využije jako tzv. nettoenergie (NE) neboli energie produkční.

V přesném stanovování potřeby energie se neobejdeme bez dalších pojmů. V experimentálních podmínkách je velmi důležitý výraz bazální (základní) metabolizmus. Bazálním metabolizmem se rozumí množství potřebné energie k udržení života pokusného zvířete nebo člověka ležícího a nalézajícího se v tzv. termoneutrální zóně, 14-16 hodin po příjmu nebílkovinné potravy.

U velkých zvířat je neproveditelné dodržet tyto podmínky, a proto se zavedl termín metabolizmus standardní nebo klidový. Pro hospodářská zvířata a pro lovnou zvěř jsou ještě velmi důležité pojmy: metabolizmus záchovný a metabolizmus produkční.

Znalost bazálního metabolizmu je nutná k určení tzv. metabolické velikostí. Tento technický termín vychází ze skutečnosti, že množství energie potřebné k zachování života není závislé jen na hmotnosti jedince, ale zároveň na velikosti povrchu těla. KLEIBER stanovil pro výpočet metabolické velikosti rovnici, která se bohužel musí logaritmovat.

E - 70xG0,75 což znamená (množství kcal/24 h = konstanta 70 x hmotnost kg0,75)

(Pro hloubavého chovatele rovnice pro zvíře hmotnosti 12 kg:)

1 a/g E = 1 g 70 + 0, 75 x 1 g 12

1 a/g E = 1, 8451 + 0, 75 x 1, 0792 = 2,6545

množství bazální energie E = 451,3 kcal/24 h

množství bazální energie E = 451,3 kcal x 4,186 kJ

množství bazální energie E = 1889 kJ = 1,88 MJ

Z této rovnice vyplývá, že se zvětšující se hmotností se relativně zmenšuje velikost povrchu těla, takže množství potřebné energie se zmenšuje.

Pro zvíře o hmotnosti 12 kg je metabolická velikost 6,440,75 kg, pro laň o hmotnosti 120 kg je metabolická velikost 36,260,75 kg. Proto není správné a ani přesné stanovovat energetickou potřebu např. jelena o živé hmotnosti 200 kg dvojnásobkem energie potřebné pro jelena ž. h. 100 kg: platí to nejen pro bazální metabolizmus.

V současné krmivářské praxi se nejběžněji používá pro stanovení energie nettoenergie. To je množství energie potřebné pro produkci mléka nebo pro přírůstky hmotnosti. Produkce mléka a přírůstků se od sebe liší různou výší potřeby této energie. Produkce mléka sice vyžaduje energie více než produkce masa, avšak rozdíl není především pro volně žijící zvěř nijak významný; u dospělých hospodářských zvířat činí tento rozdíl několik desetin MJ, což není nijak významný rozdíl.

Dostatek disponibilní energie v potravě je jedním z klíčových faktorů nezbytných k odchovu silné zvěře. Silné zvěře se však nemůžeme dochovat, nepostavíme-li pilíř chovu na silných laních. Ty jsou svým biologickým vybavením zárukou, že se s úspěchem zhostí svého nezastupitelného poslání dát život silným kolouchům, jako pokračovatelům své cenné individuality.

Tato role laní je však z hlediska potřeby energie mimořádně náročná. Zvlášť náročná období v jejich životě jsou období laktace; např. laň o živé hmotnosti 150 kg vyprodukuje za laktační období denně průměrně 4 kg mléka, na které nezbytně potřebuje 53,80 MJ nettoenergie; to je stejné množství, které je potřeba pro jelena o 100 kg větší hmotnosti uprostřed doby nasazování paroží. Poskytnutí tohoto množství energie oběma kategoriím zvěře současně má své velké ale. Laně potřebují k úhradě energie v období laktace především bílkoviny, jeleni potřebují bílkoviny v době nasazování paroží. Z hlediska ekonomického má tato skutečnost ještě jednu chybu: dospívající a mladá zvěř dostane k dispozici více energie než potřebuje, a to musíme oželet, i když to z hlediska vývoje zvěře není na škodu.

Eventuelně zvýšená dotace bílkovin samičí zvěři v laktaci, která se časově shoduje s vegetačním období a která by byla zcela jistě využita i jeleny, by měla positivní vliv i na intenzitu říje. Stále tradovaný názor, že jeleni mají přicházet do říje dobře zabělení je překonán. Zabělení způsobené nerozumným podáváním glycidového jadrného krmiva zatěžuje játra v podobě tukové degenerace důsledku metabolizování tukových dep.

Potřeba dusíkatých látek

Podle dřívější terminologie byly sloučeniny obsahující dusík (N-nitrogenium) nazývány jako hrubý protein (N látky, NL). Do této skupiny živin patří nejdůležitější látky pro výživu - bílkoviny. V mnoha odborných sděleních i některých monografiích o spárkaté zvěři byl hrubý protein dělen na tzv. stravitelné bílkoviny a nestravitelné bílkoviny. U těchto tzv. nestravitelných bílkovin šlo zřejmě o mylný překlad tzv. nebílkovinného dusíku (NPN non protein nitrogenium). Z těchto NPN látek je v současnosti nejdůležitější a nejznámější močovina (urea).

Později začal být používán pro hodnocení a potřebu dusíkatých látek termín stravitelně dusíkaté látky (SNL). Výzkumy v oblasti výživy přežvýkavců zejména ve Francii však upřesnily potřebu dusíkatých látek a v roce 1978 bylo v západní Evropě zavedeno hodnocení využitelnosti bílkovin přes stěnu tenkého střeva. I u nás přibližně před 10 lety byl zaveden pojem PDI (protein digestible in intestin). Tímto PDI se vyjadřuje množství bílkovin v gramech, které unikly fermentativnímu rozkladu (degradaci) v bachoru a byly využity vstřebáváním v tenkém střevu. Bílkoviny potravy, které byly degradovány v bachoru až na aminokyseliny jsou často přestavěny až ze 100 % na bílkoviny těl bachorových mikroorganizmů. Malá část nedegradovaných bílkovin je pak v tenkém střevu rozložena trávicími šťávami produkovanými do dutiny tenkého střeva nebo šťávami vylučovanými stěnou střeva. Bílkoviny, jimiž je tvořeno tělo mikroorganizmů, vznikají také ze čpavku, který zbývá při odštěpení aminokyselin z rostlinných bílkovin. Bílkoviny těl mikroorganizmů jsou vlastně totéž pro přežvýkavce jako živočišné bílkoviny ("maso") pro živočichy s jednoduchým žaludkem.

Nettoenergie a dusíkaté látky tvoří nejzákladnější skupinu živin pro přežvýkavce. Druhou skupinu živin, které jsou považovány za doplňkové, i když však mnohdy limitující úroveň výživy, je sušina a vláknina.

Vláknina (celulóza) a sušina

Vláknina patří ke složitým cukrům a je nejdůležitějším sacharidem ve výživě přežvýkavců, neboť rozložena patří k hlavním zdrojům energie v podobě tzv. těkavých mastných kyselin. Obsah vlákniny v potravě pod 50 % vyvolává v prostředí bachoru zvýšení kyselosti (pH pod 6), což je prostředí krajně nepříznivé pro činnost a existenci bachorových mikroorganizmů.

Sušina v potravě je velmi důležitou informací o obsahu živin v krmivu, neboť obsah živin a energie v potravě se zvyšuje se zvyšujícím se obsahem sušiny.

Minerální výživa

Mezi základní minerály ovlivňující hodnotu krmiva patří vápník (calcium - Ca), fosfor (P), sodík (natrium - Na) a draslík (kalium - K). Tyto prvky vytvářejí dvě dvojice vzájemně se doplňující ve své účinku a zároveň po porušení vzájemného poměru se v účinku potlačující. Optimální poměr vápníku ku fosforu je 2 : 1 ve prospěch vápníku, u sodíku a draslíku 1 : 2 ve prospěch draslíku.

Obsah vápníku a fosforu v rostlinách se mění v závislosti na sezóně a počasí. Povšechně lze konstatovat, že vápníku je v rostlinách čerstvých i zelených více než fosforu. Během růstu se obsah obou prvků v rostlinách nemění, avšak na jaře a na podzim je jich v rostlinách více. Vstřebávání obou klesá úměrně s věkem zvířete.

Vstřebávání vápníku je závislé na obsahu fosforu v krmivu. Je-li obsah vápníku v potravě větší (3 - 4 : 1) než odpovídá poměru k fosforu, vápník se ve střevech vstřebává méně a více se vylučuje ledvinami. Vápník vylučovaný močí strhává s sebou fosfor, takže deficit fosforu se prohlubuje. Přidání krmiva obsahující více fosforu (oves, ječmen apod.), jak tomu bývá ke konci zimy a na jaře, se vzájemný poměr optimalizuje. A obráceně tomu bývá při zkrmování nadbytku krmiva bohatého na fosfor a chudého na vápník. Fosfor se méně vstřebává a více ledvinami vylučuje; fosfor vylučovaný ledvinami strhává s sebou pro změnu vápník, jak tomu bývá opět v zimě při nadbytku obilovin bohatých na fosfor a nedostatku objemové píce bohaté na vápník.

Nejčastěji a nejvíce bývá v krmivu narušen poměr sodíku a draslíku, neboť zelené rostlinstvo, zejména bulevniny, kapusta apod. mají nadbytek draslíku nad jeho potřebou (3 - 5x), což představuje jeho obsah v sušině 20 - 35 g/kg sušiny. I když organizmus má nemalé schopnosti regulovat tento poměr, dlouhodobá převaha draslíku zatěžuje homeostatické mechanizmy (ledviny).

Proto je nezbytná kompenzace vlivu draslíku přidáváním kuchyňské soli do krmiva.

Deficit sodíku se napravuje nevhodněji a nejjednodušeji předkládáním lizů a dostatečným obsahem kuchyňské soli, Nedostatek fosforu lze kompenzovat hnojením kulturních rostlin sloužících jako krmivo fosforečnanem vápenatým. Je třeba se však vyvarovat hnojení fosforečnanovými hnojivy ze severní Afriky, neboť ty obsahují toxické kadmium a další nepříznivě působící látky.

Disbalance v obsahu minerálních látek v krmivu je bohužel chovateli opomíjena a podceňována. Deficit minerálů působí diskrétně, většinou dlouhodoběji a bez chemického vyšetření krmiva na obsah minerálů není odhalitelný; eventuelní neúspěchy v chovu se pak přisuzují jiným nepříznivým vlivům.

Chovatel jelení zvěře, který usiluje o povznesení chovu a zamýšlející se nad tím, jak chov racionalizovat a zlevnit, nemusí pro sestavování krmných dávek pracně vypočítávat obsah živin v krmivech. Má k dispozici nejen tabulky s údaji o obsahu živin v jednotlivých krmivech, ale také normy těchto živin pro skot. S určitým benevolentním pohledem a respektováním fyziologických specifik jelení zvěře jsou tyto normy dostatečně informativní i pro jelení zvěř, neboť přesné rozděleni krmných dávek pro jednotlivé kategorie zvěře (hmotnostní, věkové, parožení jelenů, laktace u laní) jsou iluzorní vzhledem k volnému přístupu zvěře ke krmivu.

Na závěr svého příspěvku pokládám za potřebné ještě jednou zopakovat a vysvětlit motivy, které mě vedly k napsání tohoto článku, který nemusí být všemi čtenáři přijat pozitivně nebo alespoň shovívavě. Vím, že řada myšlenek Franze Vogta bývá přijata buď s rezervou anebo se snahou přejímat jeho krmivářské metody bez uvědomění si podstaty jeho postupů. Ze své osvětové činnosti vím také, že značná část chovatelů jelení zvěře si dost dobře neuvědomuje nebezpečí, které jelení zvěři hrozí ze stále se zhoršujících podmínek pro její existenci. Proto jsem se snažil co nejvíce a co nejvýstižněji popsat Vogtovy chovatelské praktiky (průběrný odstřel, chovatelská kriteria), neboť to bylo v přímé souvislosti s výživou zvěře. Proto jsem pokládal za nezbytné seznámit čtenáře co nejstručněji se základními současnými poznatky a výživě skotu, pro kterého je výživa nejpropracovanější a který je jelení zvěři nejbližší svým tělesným uspořádáním a svou fyziologií. Měl jsem obavy, ze bez tohoto pojetí článku by rozbor Vogtovy chovatelské práce nebyl pro chovatele dostatečně přínosný.

Z Vogtovy knihy je zřejmé, že cílem jeho práce bylo dosáhnout co nejsilnějších jeleních trofejí. Statnost zvěře byla pro něho jen prostředkem k dosažení tohoto cíle. S použitím svých chovatelských zkušeností a svou blízkostí k chemii chtěl dosáhnout tohoto cíle usměrněnou výživou. Bylo by nespravedlivé podezírat Vogta z úmyslu ekonomicky zužitkovat své eventuelní chovatelské úspěchy už i jenom proto, že to nepotřeboval. Z jeho opakovaně zdůrazňovaných úspěchů v chovu zvěře a z jeho pozdějších dalších literárních sdělení je možné pozorovat zanícenost pro chovatelsko práci a snad i trochu prestiže. Svými experimenty chtěl možná dát i podnět k následování své práce dalšími chovateli. Ke konci své experimentátorské práce došel k závěru, že dostatečnou a kvalitní výživou lze kapitální trofeje "ukrmit". Několik desetiletí po zveřejnění Vogtových chovatelských úspěchů došlo v některých západoevropských zemích k oprášeni Vogtovy myšlenky o pozitivním vlivu abundantní výživy na sílu jelení trofeje, takže bylo vybudováno několik pseudomysliveckých zařízení nazývaných výmluvným názvem "Jagdgarten" nebo "Jagdpark".

Nutriční podmínky pro jelení zvěř nejen v děčínské oboře, ale v celém evropském prostoru s výjimkou snad Alp a Karpat pokládal Vogt za naprosto nedostačující jednak pra poskytnutí dostatku bílkovin k odchovu silné zvěře se silnou trofejí, ale především pro krytí vysoké potřeby minerálů v nejdynamičtějším životním údobí v životě zvěře, kdy dochází k dokončováni vývoje plodů plných laní a později kojení a nasazováni paroží jelenů, tj. od února do července. Tato jeho myšlenka kontrastuje s názorem některých výzkumníků, že ve vegetačním období není potřeba ani v oborách zvěř nijak významně přikrmovat, neboť potřebu energie, bílkovin a minerálů kryje paše.

Když po tříletém postupném zvyšování dávek zejména sezamových pokrutin poznal, že to jsou sezamové pokrutiny, které jako krmivo splňují jeho předpoklady, založil výživu zvěře především na nich, aniž by nerespektoval význam ostatních živin v potravě. Propočetl, že 2 kg sezamových pokrutin stačí samy o sobě krýt potřebu minerálů pro úspěšné nasazení silné trofeje. Dokumentoval to na několika případech silných jelenů, kterým předkládal od jejich pátého roku jako jádro jen sezamové pokrutiny kromě adlibitního objemových krmiv. Podle jeho chemických analýz obsahují sezamové pokrutiny stejný obsah minerálů, jaký udávají naše krmivářské tabulky, a to 7x více vápníku než zelený luční porost a téměř 4x více než zrno obilovin, a přibližně 2 - 4x více fosforu než uvedený luční porost a přibližně 2 - 3x více fosforu než zrno obilovin.

Mimořádnou cenu ve výživě přežvýkavců mají sezamové pokrutiny nejen svým obsahem bílkovin, ale pro svou vysokou stravitelnost 70 %, jaké nedoznává žádné z jadrných krmiv. U silných jelenů propočítal, že jelen potřebuje obnovit ztráty na tělesných bílkovinách vzniklé během říje ve výši 600 g denně mimo potřebnou záchovnou dávku a to do nástupu zimy. A totéž množství bílkovin přisuzuje jelenům v období ronění parohů od února do května. Porovnáme-li krmnou dávku předkládanou zvěři na obsah PDI v únoru až květnu, musíme konstatovat, že Vogtova krmná dávka až v nadbytku kryje toto potřebné množství. A naopak krmná dávka předkládané v tento čas jelení zvěři v našich oborních podmínkách i ve volnosti a doporučovaná v našem písemnictví (Lochman, Hell, Bubeník) ji pokrývá jen asi z jedné třetiny až poloviny. zatím co Vogt trval na adlibitním poskytnutí objemové píce v každých klimatických podmínkách, tedy i vegetačním období; u nás tomu tak nebývá. V některých našich monografiích o spárkaté zvěři jsou nedůslednosti v doporučování krmných dávek pro zvěř. Na jedné straně se sice uvede potřeba základních živin (sušina, bílkoviny, energie), avšak po propočtu živin v doporučené krmné dávce jsou údaje značně rozdílné.

Jadrné krmivo bylo zakládáno zvěři vždy pravidelně a to v létě v 5 hodin odpoledne a v zimě ve 2 hodiny. Krmivo bylo běžně posypáváno kuchyňskou solí pro zatraktivnění jeho příjmu. Tato praxe však přináší velké riziko poškození sliznice předžaludků pozřením většího krystalu soli, který může poleptat sliznici zejména bachoru. Pokud zvěř jadrné krmivo brala, zdržela se u krmeliště 1 /2 až 1 hodinu; avšak stávalo se, že zvěř se sice ke krmivu dostavila, ale krmiva se ani nedotkla. Tento nezájem o krmivo nemá jiné vysvětlení než že byla nasycena. Při tomto abundantním předkládání sezamových pokrutin jako krmiva vysloveně bílkovinného je obtížně pochopitelná skutečnost, že autor nereferuje o metabolických krizích, které se dostavují při přebytku bílkovin v potravě. K vysvětlení se nabízí výklad, že zvěř byla dostatečně dotována minerálními látkami jednak z potravy, jednak přístupem k lizu mohla vyrovnávat výchylky ve vzájemné poměru zásad a kyselin v organizmu (acidobazickou rovnováhu) a konzumem glycidové potravy (vlákniny) posílit glycidový metabolizmus jako zdroj disponibilní energie a zabránit tím vzniku acidos (překyselení organizmu) v důsledku nižšího obratu energie krmné dávky.

Pozoruhodné je zastoupení medailových jelenů u Vogta a v našich podmínkách. U Vogta jsou téměř všichni jeleni medailoví ještě daleko před dosažením věku, kdy vrcholí síla paroží, v našich oborních podmínkách jsou medailoví jeleni v relaci počtu ostatních jelenů přece jen vzácnější. Avšak je třeba přiznat, že oborní zvěř i u nás jde v síle trofejí pomalu nahoru, jak o tom svědči poslední kapitální trofej z Hluboké nad Vltavou a řada hlubockých dobrých shozů. Nadějná je situace i v některých dalších oborách; u zvěře z volnosti je výskyt medailových trofejí mnohem kolísavější.

Na síle dospívající zvěře se nesporně podílela tělesná vyspělost kolouchů. Zásadně to kladně ovlivnilo budování oplocených krmelců v blízkostí stávanišť dospělé zvěře, neboť kolouši mohli brát objemovou píci spolu s jadrným krmivem a podle své potřeby si "odskočit" několikrát denně se dosytit. Kombinace nejjakostnějšího objemového krmiva s nejkvalitnějším jadrným krmivem, kterým sezamové pokrutiny nesporně jsou, působila jako startér ke kapacitnímu rozvoji předžaludků asi tak, jak působí předkládání ovesného nebo ječného šrotu s 20 - 25 % hrubě řezaného sena na telata ve fázi přechodu z mléčné na rostlinnou výživu.

Ve Vogtově hodnocení příčin pozitivních výsledků v chovu zvěře a zejména v tvorbě paroží není dost zdůrazněn význam bílkovin v krmivu. V postupně se zvyšujícím tělesném vývinu samčí zvěře upozorňuje na postupné zvětšování mohutnosti kostry včetně hlavy. K mohutnění kostry včetně hlavy je vhodné poukázat na metabolickou podstatu vývoje kostry jako orgánu.

Principielním základem kostry jsou bílkoviny, vývoj osové kostry a kostí hlavy se od sebe liší. Zatím co kostra končetin a páteře se vyvíjí z vaziva přes chrupavku, která pak nakonec zkostnatí, kosti hlavy neprodělávají fázi chrupavky; jejich vazivový základ prodělá přímo osifikační proces. Tvorba vazivového základu kostí hlavy je zvlášť náročná na přísun bílkovin. Dostatečně silné pučnice jako fundament pro paroží se mohou vyvinout pouze na silné čelní kosti. Dostatečně rozměrná plocha pučnice poskytuje prostor pro ukládání bílkovin shora na pučnicovou základnu a to z lýčí, které vyrůstá z obvodu pučnic a později z růží. Bílkoviny se mění na vazivo, které se postupně přeměňuje na vazivovou chrupavku, která pak přísunem minerálních látek prodělá od zdola nahoru osifikační proces. Je tedy mohutnost paroží podmíněna vznikem vazivově-chrupavčitého základu, který je následně mineralizován. Hmotnost trofeje, kterou si Vogt zvlášť cení, je samozřejmě závislá i na množství minerálních látek uložených do bílkovinného základu. Proto Vogt dával v pozdějších svých sděleních přednost Nadlerově metodě v hodnocení trofejí, neboť hmotnosti trofeje přiznávala více bodů.

Podle nových výzkumů o mineralizaci parožní hmoty se ustálil názor, že minerální látky ukládané do ronícího paroží nepocházejí přímo z přijaté potravy, ale z minerálních depozit v kostech. Radioaktivně značeným vápníkem a fosforem bylo prokázáno řídnutí celé řady kostí těla během tvorby paroží a obnovení jejich hutnosti po vytlučení paroží. Jistěže část minerálních látek kolujících ve tkáních z přijaté potravy přichází do paroží přímo, avšak dosud se neví kolik. Protože nové poznatky o mechanizmu mineralizace parožní hmoty se objevily až později po uzavření Vogtových krmivářských experimentů, Vogt nespatřoval v silné kostře zásobárnu minerálních látek pro osifikaci parožní hmoty, ale v síle kostry viděl sílu příští trofeje.

Svým pohledem na depotní běl u říjných jelenů potvrdil nepřímo poznatky starých chovatelů jelení zvěře a nové poznatky o roli tukových látek uložených v podkoží a v dutině břišní. Vogt pozoroval, že silní jeleni téměř nepřijímali během říje potravu po dobu 2 - 3 týdnů, ti nejsilnější až měsíc, při čemž se zhubli o 30 - 60 kg a ti nejbojovnější i více (v našich podmínkách od 15 do 35 kg). Zhubnutí připisoval ztrátě především podkožního tuku a při extrémním hladovění ztrátě svalové hmoty; čím byl jelen tučnější, tím bylo zhubnutí větší, Přílišné zabělení kladl do souvislosti - jak už bylo vpředu uvedeno - do nadměrného předkládání kukuřice. Menši zhubnutí po vypuštění kukuřice a přechodu na sezamové pokrutiny bylo zhubnuti viditelně menší, což pokládal za dobrý jev. U jelenů, kteří nebyli v říji a neměli laně, zhubnutí nepozoroval.

Staří chovatelé jelení zvěře měli zkušenosti, že jeleni v žírné tělesné kondici měli vlažnější říji, a rádi komentovali malou halasnost jejich projevu sloganem "dobrý kohout není tlustý".

Histologickým vyšetřením (mikroskopickým vyšetřením tkáně) jater řady jelenů jsem nalezl, podobně jako řada dalších autorů tukovou degeneraci (tukovou dystrofii, steatózu) jaterních buněk. Pozoroval jsem, že steatóza byla rozsáhlejším, čím byl jelen zabělenější. Na rozdíl od dřívějších literárních sdělení, kdy bylo ukládání tuku do jater hodnoceno jako energetická rezerva pro náročné období říje, mám za to, že tento názor není věcně správný. Protože je tento proces reverzibilní (vratný), byl pokládán za fyziologický; ojedinělé uhynutí jelena při říji anebo po ní bylo spojováno s jinými příčinami. U říjných daňků je však steatóza jater mnohem závažnější, neboť vede daleko častěji k uhynutí daňků; za nejčastější příčinu bylo považováno přílišné fyzické vyčerpání vedoucí ke zhroucení organizmu. U jelenů, kteří nebyli v říji, jsem steatózu nenalezl.

Z hlediska patofyziologického nelze žádnou steatózu pokládat za banální záležitost. Na organizmus působí vždy méně nebo více nepříznivě. Steatóza přežvýkavců může mít řadu příčin (od dlouhodobého hladovění po nadměrné předkládání energeticky bohatého krmiva, otravu cizorodými látkami - pesticidy apod. ). V důsledku 2-4týdenního hladovění během říje se kryje energetická potřeba využíváním tukových dep především z podkoží, později z útrob. Protože játra mají řídící vliv na hladinu mastných kyselin uvolněných do krve z tuku, a protože těchto kyselin je organizmu k dispozici více než stačí využit, jsou tyto energeticky bohaté látky ukládány do jater. V malém rozsahu steatózy sice není funkce jater nijak příliš poškozena, avšak v průběhu rozsáhlejší steatózy mohou játra nezvládnout obvyklé zátěže doprovázející fyzické vypětí (souboje, odhánění soků, shánění tlupy laní, psychické vypětí a pod). a zhroutí se v důsledku neschopnosti "detoxikovat" nadměrné množství odpadních látek vzniklých při štěpení energetických zdrojů. Selhání detoxikační činnosti jakož i neschopnost vracet štěpné metabolity z látkové přeměny k opětovnému využití pro organizmus je vždy vážným ohrožením života postiženého jedince, tak často nazývaným smrtí z vyčerpání říjí.

Komentářem o Vogtově stanovisku o významu dostatečného zabělení jelenů před říjí je možné uzavřít pojednání o Vogtově knize. A je také na místě zaujmout stanovisko k významu závěrů a myšlenek prezentovaných v knize pro myslivecké písemnictví. Podle odezvy v odborných kruzích je kniha nesporně přínosným dílem provokujícím k zvýšení zájmu o problematiku a důležitost výživy pro přežvýkavou zvěř. Vacův článek citovaný v úvodu tohoto příspěvku je toho přímým důkazem, jakož i zvýšená frekvence článků s tématem výživy zvěře objevující se na stránkách i tohoto časopisu.

Z předkládaného příspěvku vyplývá, že i přes nevelké rozdíly v látkovém a energetickém metabolizmu jelení zvěře od skotu lze oprávněně akceptovat, že energii pro "provoz" organizmu (činnost srdce, cév, mozku, svalstva, tvorbu paroží, laktaci atd. ) zajišťuji organizmu jeleni zvěře z 50 - 60 % těkavé mastné kyseliny vzniklé štěpením především celulózy fermentativním rozkladem mikroorganizmy bachoru; dalších 10 - 20 % se získává stravováním těl mikroorganizmů přišlých z bachorů do slezu a střev. Znamená to, že až 80 % potřebné energie má svůj původ v činnosti mikroorganizmů a zužitkování jejich těl. Jen 10 - 15 % energie dostane k dispozici organizmus zvířete rozštěpením (degradací) živin ve střevě pokud již nebyly zužitkovány v předžaludcích.

Základní "stavební materiál" pro svalovou hmotu, orgány atd. pochází z rostlinných bílkovin a některých nebílkovinných dusíkatých látek. Tyto dvě skupiny živin jsou ve střevech rozloženy trávícími šťávami vylučovanými do dutiny střevní (žaludkem, játry, stěnou střevní) a z takto vzniklých chemicky jednodušších štěpů a mikrobielní hmoty si organizmus vybuduje vlastní fyzickou podstatu; až z 90 % jsou využity na stavbu tělesné hmoty tyto dusíkaté živiny. Přesto přibližně 10 - 20 % bílkovin a nebílkovinných látek unikne z bachoru nedegradováno a je stráveno až ve střevech.

Z vyjmenovaných poznatků vyplývá, že plnohodnotná objemová krmiva ať již v čerstvém nebo konzervovaném stavu jsou schopna pokrýt bez jakýchkoliv dalších krmiv až z 95 % veškerou energetickou i "stavební" potřebu přežvýkané zvěře. Musí k tomu však být splněna základní podmínka - plná mnohotvárnost rostlinného pokryvu. Čím je životní prostředí vzdálenější od tohoto ideálního stavu, tím je naléhavější a potřebnější zajistit výživu zvěře náhradními krmivy, kterými jadrná krmiva nesporně jsou. A tím je také chov jelení zvěře ekonomicky nákladnější nejen z hlediska nákladů za krmiva, ale také za škody, které zvěř na přírodě přivodí, když hledá, co jí patří.

Porovnávací tabulka obsahu živin v jednotlivých krmných dávkách F. Vogta - viz tabulka v prilozenem souboru.

Shozy a trofej nejsilnějšího jelena děčínské obory
rok	věk	hmotnost paroží	prům.délka lodyh	prům.obvod růží	bodová hodnota
1928	3	3,5 kg	90,5 cm	20,2 cm	152,5 Nadler
1935	10	14,05 kg	114,4 cm	32,4 cm	242,4 Nadler

Literatura:
Franz Vogt: Neue Wege der Hege. Nakl. J. Neumann - Neudamm 1936, 165 s. , 89 foto, 24 tab.
Franz Vogt: Obora na Sněžníku roku 1937. Stráž myslivosti, č. roč. XVI, r. 1938.
David Vaca: Vogtova obora na Děčínském Sněžníku. Myslivost, č. 3, roč. 1999, s. 14-15. Zdeněk Kolář: Redakční poznámka - tamtéž .