Časopis Myslivost

V posledních letech jsme svědky pozvolného úpadku početních stavů drobné zvěře a s obavami sledujeme neustávající klesající křivku jejich populační dynamiky. Mezi nejvíce postižené patří i u nás kdysi nejhojněji zastoupený druh lovné zvěře - zajíc polní. Ekologická valence tohoto druhu rok od roku výrazně klesá, v důsledku ničení zvěři odpovídajících biotopů.

Zaječí populace jsou pod zvýšeným tlakem civilizačních, ale i živočišných predátorů. Nad touto skutečností se zamýšlelo a zamýšlí řada výzkumných pracovníků pověřených řešením výzkumných úkolů cílených právě do této oblasti.

V 70. a 80. letech minulého století byly za tím účelem zřízeny chovy zajíců v zajetí, a to u Výzkumného ústavu myslivosti ve Zbraslavi (asi l0 párů), v menším množství u Vysoké školy veterinární v Brně, posléze u Lesního závodu Litovel na polesí Troubky. Zde již byl chov zaveden ve větším rozsahu, v průměrném množství 55 až 60 párů, podle intenzity prováděných výzkumů. Na středisku v Troubkách se výzkumné práce zaměřily na možnou aplikaci získaných poznatků ve prospěch volně žijící zvěře. Souběžně se věnovala významná pozornost ověřování technologie umělého chovu zajíců (tzv. chov v kotcích) a následnému převodu odchovaných mláďat do krajinného prostředí. Zkoušely se nové možnosti léčení parazitóz, na něž je zaječí zvěř obzvláště citlivá. Byla vyvinuta potrava pro zajíce v zajetí - KSZ.

Řešené úkoly a mnoho dalších zde nevyjmenovaných prokázaly, že např. chov zajíců v zajetí (v kotcích) lze považovat za nejvhodnější pro daný účel, tj. pro získání jedinců vhodných pro zazvěřování uprázdněných nebo vyprazdňujících se zaječích biotopů. I když jsme v začátcích tohoto způsobu chovu používali kotce vyrobené podle francouzské dokumentace, v průběhu času se prokázalo, že nejsou zcela odpovídající představám o tom, jak mají být zabezpečeny podmínky pro zachování všech fyziologických funkcí zajíců a byla co možná nejdokonaleji zajištěna biologická potřebnost, tak, aby nedocházelo k poškození zdraví zvířete. Přitom ale musela být učiněna veškerá opatření proti případnému úniku chovaných jedinců. Proto v následujících obdobích byly původní kotce vylepšovány tak, aby v nich žijící dvojice se svými mláďaty do doby odstavu (28. den po narození) měly pokud možno co nejlepší podmínky komfortního způsobu života. Dlouholeté desetileté sledování životních projevů ustájených zajíců v nově konstruovaných kotcích potvrdilo účelnost uspořádání jednotlivých prostorů a to jak pro rodičovský pár, tak i pro jejich mláďata. Více a podrobněji se o tomto zmiňujeme v publikaci Zajíc v přírodě a chov v zajetí.

Jak již bylo zmíněno, zvláštní pozornost byla věnována vývinu krmné směsi. Její složení se osvědčilo. Autoři soudí, že tato krmná směs odpovídá fyziologické potřebě organizmu zajíce.

V předchozích letech, pod vlivem zpráv o nepříznivém stavu zaječích populací v krajinném prostředí, vzniklo u nás několik soukromých chovatelských středisek, založených na publikovaných poznatcích chovatelského střediska u LZ Litovel. Po uplynutí několika let od jejich založení lze konstatovat, že dosahované výsledky jsou dobré a že jsou odpovídající vynaložené lidské práci i finančním nákladům jednotlivých chovatelů. V současnosti dochází k zakládání dalších chovů a někteří myslivečtí ekologičtí nadšenci připravují založení dalších středisek.

Na základě uvedených skutečností vznikla potřeba založení určité formy občanského sdružení, které by činnost těchto chovatelů koordinovalo a mohlo být odbornou radou chovatelům v případě potřeby nápomocno.

Tak vzniklo občanské sdružení, které bylo dne l9. prosince 2003 na Ministerstvu vnitra ČR zaregistrováno pod názvem "Asociace chovatelů zajíců v Čechách a na Moravě (dále jen ACHZ).

Uvedené sdružení si ve svých Stanovách určilo, že bude věnovat stejnou pozornost, jak vlastnímu chovu zajíců v zajetí, tak připravenosti biotopu, na kterém má dojít k vysazování mláďat zajíců tak, aby odpovídal životním potřebám nově zasídlovaných skupin. To znamená, že bude věnována pozornost rostlinné skladbě biotopu, možnosti přístupu k vodnímu zdroji, dostatečným úkrytovým a únikovým možnostem ohrožených jedincům před nebezpečím. Za zvláště důležité při těchto aktivitách se jeví sledování možností navázání mezidruhových sociálních styků mezi jedinci vlastního druhu. Jsme přesvědčeni, že v honitbách, v nichž se ještě nachází určité množství místně usedlých zajíců, budou vysazovaní zajíci lépe odolávat migračním snahám. To znamená, že se místně usedlí zajíci po určitou dobu mohou stát "optimalizačním centrem" v koloběhu života mladých zajíčků.

Domníváme se, že v těch honebních částech, kde ještě zůstaly zachovány zbytky příznivých biotopů pro zvěř a kde je za dané situace v zemědělské výrobě relativně minimální predační tlak civilizace i přirozených predátorů, by mohlo do několika málo let dojít ke stabilizaci početních stavů místně usedlých populací zajíců.

Je poměrně dobře známou skutečností, že chov zajíců v zajetí se u nás nesetkává právě s velkým pochopením. Raději se mnohdy volí cesta nákupu zvěře v zahraničí nebo z oblastí poměrně vzdálených od místa vysazování. Při těchto dovozech vzniká nebezpečí dovozu jedinců, jímž naše životní prostředí nemusí vždy vyhovovat.

Na našem území žijící zajíci náleží k středoevropskému poddruhu (Lepus europaeus europaeus Pallas). Zajíci tohoto poddruhu osídlují skoro celou Evropu a pochopitelně s tak obrovským areálem výskytu souvisí i určitá individuální mnohotvárnost, vedoucí k vytváření různých zeměpisných forem.

Mezidruhové rozdíly jsou sice málo výrazné, projevují se převážně v oblasti velikostí, proporcí a barvě srsti. Semizorová, Švarc (1987) uvádějí, že mezi zajíci je relativně vysoká mezidruhová variabilita lebky a kožky. Doposud však nejsou známy žádné skutečnosti z této oblasti, které by mohly v případě křížení nějakým způsobem příznivě nebo méně příznivě ovlivnit z takovéhoto spojení vzniklou následnou generaci.

Závažnou skutečností, která by u importovaných jedinců měla být brána v úvahu, je ta, že nelze odpovědným způsobem určit věk dovezeného zajíce. V nejlepším případě poznáme pouze mládě do věku sedmi měsíců a starší. Výzkumy však prokázaly, že nejvitálnější složkou zaječí populace jsou jedinci dvouletí, již méně tříletí.

Dalším závažným faktorem hovořícím proti dovozům zajíců může být i potravinová nesnášenlivost. To znamená, že zajíc, dlouhodobě uvyklý na určitou skladbu rostlinné potravy bude pouze stěží uvykat na její nedostatek.

Domníváme se, že zde nastíněným problémům je možné se vyvarovat použijeme-li k zazvěřování uprázdněných biotopů zajíčků z domácí provenience, kteří budou před vypuštěním uvyklí na domácí zdroj potravy. Po celou dobu, tj. od narození po vypuštění jsou prakticky pod stálým veterinárním dohledem a před vlastním vypuštěním do krajinného prostředí musí být opětovně důkladně prověřena jeho fyzická kondice a pouze uzná-li veterinární lékař stav za odpovídající, otevře se mu cesta na svobodu.

Kontaktní adresy na ACHZ:
Oldřich Kučera - předseda Asociace, Žerotínova 579, Litovel 784 01, tel. 585 342 258
Jaroslav Horáček - místopředseda, Lhoty u Potštejna , tel: 603 l53 725