Sedím na posedu postaveném na břehu potoka a vytrvale pozoruji průzorem tu bílou záplavu kolem. Sněhové vločky jako dlaň s tichým šelestem dopadají k zemi a zvětšují už tak vysokou vrstvu napadaného sněhu. V protějším břehu zůstalo pár starých stromů, jedlí a smrků po těžbě, která se tu přehnala jako smršť. Haluze smrku, na který je posed připevněn, jsou svěšeny tíhou sněhu k zemi. Stromy okolo přikryté tlustou bílou peřinou trpí pod těžkým závažím. Ze zateplené boudy, která slouží k lovu lišek, se bílý zapadaný svět zdá romantický, ale zvěři je krušno. Svírám na kolenou položenou starou šestnáctku, jejíž komory jsou nabity hrubším brokem. Čekám už dobrou hodinu na lišky, které i přes nepřízeň počasí začaly konečně chodit dolů k újedišti. Ty bílé zapadané prohlubně jsou díry, které vyhrabaly, aby se dostaly k dobrotám, co jsem jim kolem poházel. Nadrobno nasekané ryby a tvarůžky jsou příčinou jejich zoufalého dobývání se k zamrzlé zemi. Byla tu liška a určitě ne jedna!
Více >