Časopis Myslivost

Možnost prohlásit honební pozemky za nehonební ze zájmu vlastníka není nic úplně nového. Byla i v našich historických právních předpisech, je obsažena i v právních předpisech sousedních zemích. Ovšem na rozdíl od prosté citace našeho zákona, v právních předpisech sousedních zemí, vždy toto ustanovení obsahuje některé další omezující podmínky. Např. podle dolnorakouského mysliveckého zákona musí vlastník honebních pozemků podat žádost o prohlášení svých pozemků za nehonební nejpozději šest týdnů před koncem mysliveckého období a musí doložit, že pozemky jsou oploceny proti vnikání spárkaté zvěře. Mohl bych uvést i další příklady, ale snad to není ani nutné.

Jednoduše formulovaným ustanovením, bez dalších omezujících podmínek, se bohužel často začaly řešit nejen oprávněné potřeby vlastníků honebních pozemků, ale také, a to zejména, spory v rámci honebních společenstev. Bohužel, některé orgány státní správy, a hlavně Ministerstvo zemědělství, jako odvolací orgán v těchto správních rozhodnutích podle mého názoru zatím postupují "docela zvláštním způsobem". Jejich názor lze krátce shrnout takto: "orgán státní správy nezkoumá důvod nebo zájem, nežádá jeho odůvodnění, ale rozhodnutí prostě vydá. Sdělí-li vlastník pozemku, že má zájem jej prohlásit za nehonební, je to posuzováno jako nárok a nelze návrh zamítnout." S takovým výkladem zákona a jeho praktickou aplikací při rozhodování orgánů státní správy nelze souhlasit. Tímto postupem - dovedeno ad absurdum- by mohlo postupně dojít k tomu, že by v České republice nezůstal jediný pozemek pozemkem honebním, pak by nebyly ani honitby, a ze zákona o myslivosti by bylo aplikovatelné jen ustanovení o lovu na nehonebních pozemcích.

Obecně platí, že orgány státní správy jakožto orgány výkonné a podzákonné, mohou činit jen to, co je zákony nařízeno. Tedy při vydání jakéhokoliv rozhodnutí musí být rozhodováno podle správního řádu, pokud zvláštní zákon nestanoví jinak. Vzhledem k tomu, že zákon o myslivosti nestanoví u řízení " prohlášení honebního pozemku za nehonební" zvláštní správní režim, musí orgány státní správy postupovat podle ustanovení správního řádu. Tedy nelze vystačit jen " ze zájmem vlastníka", poněvadž ten si nelze představit jako bezdůvodný. Zájem musí být řádně odůvodněn, např. důvody hospodářskými, bezpečnostními a podobně. Nelze přijmout jen obecný důvod " nechci, aby se na mém pozemku lovilo, nemám myslivce rád a podobně" (k tomu viz dále stanovisko Evropského soudního dvoru pro lidská práva).

Důvod, má- li být v řízení uznán, se musí vztahovat k provádění myslivosti. Důvodem nemůže být okolnost, že se s držitelem honitby nedohodl na finanční náhradě za omezení vzniklá prováděním myslivosti (jako člen honebního společenstva na podílu na výtěžku, popřípadě jako vlastník honebního pozemku přičleněného na náhradu za toto přičlenění) - jedná se o otázky občanskoprávní, které přísluší řešit soudu, popřípadě orgánu státní správy myslivosti. Pokud vlastník neuvede důvod, orgán státní správy myslivosti ho vyzve k doplnění žádosti podle § 19 odst. 3 správního řádu. Novela zákona o myslivosti provedená zákonem č. 49/2003 Sb. v § 17 novým odstavcem 3 doplnila zpětné prohlášení pozemku nehonebního za pozemek honební. Ustanovení uvedla slovy "Pominou- li důvody..". Tím zřetelně dala najevo, že k původnímu prohlášení muselo dojít z nějakého důvodu. Zpětné prohlášení může orgán státní správy myslivosti provést i z vlastního podnětu.

I když dikce zákona (§ 17 odst.2) "prohlásí" může vést k závěru, že prohlášení honebního pozemku za nehonební ze zájmu vlastníka není závislé na správním uvážení orgánu státní správy myslivosti, jsem toho názoru, že každý návrh je nutno posoudit v režimu správního řádu. Musí být oznámeno zahájení správního řízení všem známým účastníkům řízení atd. Orgán státní správy myslivosti by měl přizvat k řízení minimálně vlastníky sousedních pozemků, držitele honitby a koneckonců i uživatele honitby, pokud jsou honitby pronajaty. Měl by umožnit, aby všichni, kterých práva mohou být správním rozhodnutím dotčena, mohli vznášet své připomínky a návrhy. Pokud tak neučiní, jedná se evidentně o nesprávný úřední postup.

Jsem toho názoru, že součástí rozhodnutí o prohlášení honebních pozemků za nehonební by mělo být i rozhodnutí o změně uznané honitby podle ustanovení § 31 zákona o myslivosti. Prohlášením některých pozemků honebních za nehonební se mění výměra honitby, mohou se měnit normované a minimální stavy zvěře, počet mysliveckých stráží, počet loveckých psů apod. I když se v těchto případech jedná o řízení návrhová, neměly by být orgány státní správy nečinné a minimálně by měly vyvolat jednání ze zainteresovanými držiteli a nájemci dotčených honiteb.

K odůvodnění případného zamítavého rozhodnutí není na místě odkaz na čl. 11 odst. 3 základní listiny práv a svobod. Nejde totiž o újmu práv druhých, ale o újmu vlastní. Tvorba honiteb a na ní navazující provádění myslivosti je totiž výkonem vlastnického práva (nad 500 ha jednoho vlastníka, do 500 ha více vlastníků sdružených v honebním společenstvu). Teprve vlastník, který chce stát mimo tento proces, je stavěn do jiné pozice, a jeho pozemky jsou k honitbě přičleňovány. Pak jde o nucené omezení vlastnického práva ve smyslu čl. 11 odst. 4 listiny základních práv a svobod. Vlastníkovi z dopadu tohoto zákonného omezení by nemělo být umožněno rozhodnutím o prohlášení pozemku za nehonební uniknout.

Za několik měsíců se staneme členskou zemí EU. Právní řád členských zemí by měl odpovídat právním předpisům EU (směrnicím a rozhodnutím), ale také rozhodnutím Evropského soudního dvora. K řádně nezdůvodněným zájmům majitele honebních pozemků při prohlášení jeho pozemků za nehonební, tedy proti výkonu myslivosti na jeho pozemcích, lze odkázat na rozsudek Evropského soudního dvoru ve sporu Chassagnou a další proti Francii (Přehled rozsudků evropského soudu pro lidská práva, II. ročník č. 7-8/99), podle něhož vlastník může zabránit lovu na svém pozemku, tj. aby se jeho pozemek stal nehonebním, jen vybudováním trvalého nepropustného oplocení. Výhrady proti myslivosti a lovu zvěře tedy v Evropské Unii nebudou moci přicházet v úvahu jako "zájem vlastníka" pro prohlášení pozemku za nehonební.

Lov zvěře není vyloučen ani na nehonebním pozemku, nevychází z práva výkonu myslivosti držitele nebo nájemce honitby, ale je vázán na rozhodnutí orgánu státní správy myslivosti (viz § 41 zákona o myslivosti). Rozhodnutí o lovu na nehonebním pozemku může vydat orgán státní správy i z vlastního podnětu, bez předchozího souhlasu vlastníka pozemku. Je zřejmé, že, pokud jsou honební pozemky prohlášeny za nehonební bez řádného oplocení, musí či může na těchto pozemcích docházet k redukci nebo lovu zvěře.

Tedy řádně nezdůvodněnými rozhodnutími orgánů státní správy a bez zamezení přístupu zvěře na nehonební pozemky ve volné krajině mohou vznikat jakési "malé honitby", což zcela odporuje obsahu a filozofii zákona o myslivosti nejen v ČR, ale i v sousedních zemích. Co říci na závěr? Uvádění nového zákona do praxe není vždy jednoduchou věcí. Schází judikatura, bohužel i názory různých správních úředníků mohou být různé. Myslím si, že nejdůležitější je pochopit především filozofii jednotlivých ustanovení zákona v širších souvislostech nedělat jen prostou úřednickou práci. Tak by měly postupovat nejen soudy, ale i správní orgány.