Časopis Myslivost

Motolice velká není původním evropským parazitem a je typickým příkladem zavlečení parazita společně s hostitelem do nových oblastí. Původními hostiteli této motolice jsou jeleni wapiti, jelenci běloocasí (viržinští) a sobi v Severní Americe. Do Evropy se tato motolice dostala při introdukci americké jelení zvěře. Předpokládá se, že byla poprvé dovezena do Evropy v 19. století s jeleny wapiti roku 1865 do Itálie. Tam byla také poprvé zjištěna a popsána jako nový druh parazita u importovaného jelena wapiti italským badatelem Bassim v roce 1875. V oblasti kolem Turína se motolice velká adaptovala na evropskou spárkatou zvěř a vyskytuje se u ní do současnosti. Do českých zemí byla motolice velká dovezena z Kanady buď s jelenci běloocasými nebo s jeleny wapiti. První jelenec běloocasý (Odocoileus virginianus) byl vysazen v Dobříši v roce 1853. Brzy následoval dovoz dalších kusů a za několik let byli jelenci z obory vypuštěni do oblasti Brd. V parazitologické literatuře se traduje, že motolice velká byla dovezena do Čech v roce 1910.

Ačkoliv je motolice velká rozšířeným parazitem jelení zvěře v Severní Americe, první americká zpráva o jejím výskytu pochází z roku 1887 a popisuje případy infekce motolicí velkou u skotu v americkém Kansasu. Další sdělení, pocházející především z druhé poloviny 20. století, již uvádějí hojný výskyt této motolice u severoamerické jelení zvěře a ojedinělé nálezy u domácích přežvýkavců v oblastech Velkých jezer na hranicích USA a Kanady, na severozápadě USA, v povodí řeky Mississippi, na jižním pobřeží Atlantského oceánu, v národních parcích Skalistých hor a u sobů v severních oblastech kanadského poloostrova Labrador.

Z první poloviny 20. století existují pouze sporadická sdělení o výskytu motolice velké v evropských zemích. Na počátku 30. let byla zjištěna u jelena u německého města Görlitz, ze stejné doby pocházejí tradované zprávy o výskytu této motolice u jelenů a daňků u Milevska. Další informace pocházejí z 50. let, kdy byla motolice velká zjištěna u jelena na hranici mezi Německem a Polskem a u jelení a daňčí zvěře v jižních a středních Čechách. Později byla motolice velká na území Čech také zachycena u srnčí zvěře, jelence běloocasého, daňka a jelena sika. Mimo spárkatou zvěř jsou v literatuře popsány také ojedinělé případy fascioloidózy u skotu a ovcí. V České republice byly již 60. letech minulého století stanoveny oblasti s výskytem motolice velké u spárkaté zvěře. První je oblast mezi Českými Budějovicemi a Třeboní, druhou oblastí jsou Novohradské hory, třetí je oblast mezi Pískem a Milevskem, další lokalitou je povodí Lužnice a poslední je pak oblast Brd a Hřebenů ve středních Čechách. V současnosti se můžeme setkat s motolicí velkou ve vyjmenovaných oblastech především u jelení a daňčí zvěře v oborách nebo farmových chovech. Ojedinělé jsou zprávy o výskytu u srnčí zvěře.

V posledním desetiletích se objevují zprávy o výskytu motolice velké také v okolních zemích. Na Slovensku byla poprvé motolice velká zjištěna v roce 1988 u jelena v okolí staveniště vodního díla Gabčíkovo. Počátkem 90. let minulého století byla motolice velká zjištěna u jelení zvěře v dunajských lužních lesích na pomezí Slovenska (okres Dunajská Streda) a Maďarska (okres Szigetköz). Tento areál se v současné době rozšiřuje proti toku Dunaje do Rakouska. Na podzim roku 2000 byla motolice velká poprvé zachycena na rakouském území. Z jater jelena odloveného poblíž města Fishamend bylo izolováno celkem 115 jedinců motolice velké. Přestože byla motolice velká diagnostikována v Rakousku již dříve, rakouští parazitologové předpokládají, že se motolice šíří na rakouské území z Maďarska, kde byla poprvé diagnostikována v roce 1994. Poslední zprávy z Rakouska hovoří o dalším rozšíření výskytu u jelenů směrem na jih od toku Dunaje až do oblasti hranic se Slovinskem.

Vývojový cyklus motolice velké je v podstatě shodný s vývojem motolice jaterní Fasciola hepatica. Hostitelé se nakazí pozřením stádia motolice, které se ve formě cysty, tzv. metacerkárie, nachází přichycené na rostlinách. Z metacerkárie se ve střevě uvolní mladá motolice, která proniká aktivně přes střevní stěnu do břišní dutiny a následně do jater. Nedospělá motolice může jaterní tkání migrovat řadu měsíců a čekat na setkání s jinou mladou motolicí. Po tomto setkání se dvojice mladých motolic opouzdří v cystě, ve které dospívají a začnou produkovat vajíčka. Cysty zpravidla komunikují se žlučovody a jsou vyplněny tmavozelenou tekutinou, ve které se nacházejí vajíčka motolic. Prostřednictvím žlučovodů se dostávají vajíčka do střeva a s trusem do vnějšího prostředí. Období od pozření metacerkárie po vylučování prvních vajíček trvá zpravidla tři až šest měsíců, ale může být i delší. Ve vlhkém prostředí se do jednoho měsíce vyvine ve vajíčcích obrvená larva zvaná miracidium, které se uvolní z vaječných obalů a aktivně vyhledává mezihostitele. Pokud ho nenajde do 12 až 15 hodin, tak uhyne. Mezihostitelem motolice velké jsou vodní plži plovatky malé. Obrvené miracidium aktivně proniká do těla plžů, ve kterých probíhá další část vývoje. V Americe probíhá vývoj motolice velké přes pět druhů vodních plžů, z nichž se však žádný nevyskytuje v Evropě. Je tedy zřejmé, že motolice velká se adaptovala na evropské druhy vodních plžů, ve kterých je schopna pokračovat ve vývoji. Hlavním evropským mezihostitelem motolice velké je plovatka malá Lymnea truncatula, která je také mezihostitelem motolice jaterní Fasciola hepatica. V laboratorních podmínkách pronikala miracidia motolice velké také do jiných druhů evropských vodních plžů, ale jejich vývoj v nich zpravidla nepokračoval. Přesto se dá předpokládat, že se motolice velká může adaptovat i na jiné druhy evropských vodních plžů.

V plžích trvá vývoj motolice velké 1,5 až 2,5 měsíce a následně motolice jako tzv. cerkárie opouštějí mezihostitele. Cerkárie plavou ve vodě a potom se přichytí na vegetaci, kde jejich opouzdřením vznikají kulovité metacerkárie, které zůstávají infekční pro hostitele po dobu dvou měsíců. Metacerkárie jsou však citlivé na vyschnutí a v dobře usušeném seně nepřežívají.

Samotné jméno motolice velké naznačuje, že se jedná o velkého parazita. Dospělci motolice velké, kteří byli zachyceni u spárkaté zvěře na území České republiky dosahovali maximální délky 75 mm a šířky 40 mm. Motolice velké z amerických jelenů wapiti dosahují délky až 100 mm. Barva motolice velké v jaterních cystách je šedožlutá nebo šedozelená v závislosti na množství tekutiny v cystách. Po vyjmutí z cyst se motolice vlnovitě pohybují a jsou na nich zřetelné dvě přísavky Přední přísavka slouží k příjmu potravy a druhá označovaná jako břišní umožňuje přichycení.

Patogenita motolice velké pro spárkatou zvěř se liší podle druhu hostitele a je závislá na počtu pozřených metacerkárií. Například experimentální infekce jelenců ušatých (Odocoileus hemionus) celkem 500 metacerkáriemi způsobila úhyn všech zvířat, zatímco experimentální infekce jelenců běloocasého (Odocoileus virgianianu) stejným počtem metacerkárií se neprojevila výraznými klinickými příznaky. Obdobná je situace u evropských hostitelů motolice velké. Přirozeně infikovaní jeleni evropští přežívají relativně silné infekce, při kterých bylo zjištěno až 115 dospělých motolic v játrech. Naproti tomu u srnčí zvěře docházelo v důsledku infekcí motolice velké k úhynům již při relativně malém počtu prokázaných motolic v játrech. Srnčí zvěř zpravidla uhyne již v průběhu migrace nedospělých motolic játry a pouze silnější jedinci přežívají a dokončí se u nich vývoj motolice spojený s vylučováním vajíček trusem.

Patologické změny způsobené motolicí velkou jsou u ulovených či uhynulých kusů spárkaté typické. Bez ohledu na druh hostitele jsou průvodní patologickou změnou výrazně zvětšená játra. Vzhled postižených jater je rozdílný u jednotlivých zástupců spárkaté zvěře. U srnčí zvěře na první pohled upoutají pozornost uzavřené dutiny o velikosti až 5 cm, které jsou vyplněné tmavou krví (tzv. hematomy). Játra s větším počtem hematomů vypadají jako mramorovaná. V těchto hematomech se nacházejí jednotlivé mladé motolice různé zralosti. U jelení a daňčí zvěře se můžeme setkat jednak s nezralými motolicemi, které migrují jaterní tkání nebo se zralými motolice v cystách. V případě migrujících motolic nalezneme typické hematomy a krevní sraženiny pod pouzdrem jater. Jaterní cysty jsou tvořeny silným bělavým fibrózním obalem, který neprostupuje do okolní jaterní tkáně. Bývá však propojen s okolními žlučovody, jejichž stěna bývá výrazně zbytnělá. U chronických infekcí může docházet k ukládání žlučových solí do stěn žlučovodů, popřípadě ke zvápenatění cyst. V jaterních cystách se nacházejí dospělé motolice ve dvojicích, někdy také po třech společně s tekutinou, která obsahuje velké množství vajíček.

Již od prvních případů fascioloidózy byla snaha léčit postižené kusy a zamezit šíření motolice velké mezi spárkatou zvěří. Úspěšnost terapie volně žijících přežvýkavců je podmíněna vhodným preparátem, který působí na motolice a také vhodnou lékovou formou preparátu. V případě spárkaté zvěře musí mít použitý preparát dostatečnou terapeutickou šíři, tj. rozmezí mezi terapeutickou a toxickou dávkou a musí být ochotně přijímán zvěří pří aplikaci do medikovaného krmiva. V našich podmínkách (Poněšická obora) je úspěšně používán preparát rafoxanid (Rafendazol premix, Biopharm) zamíchaný do melasy a podávaný po dobu dvou dnů. Takto připravené medikované krmivo bylo jelení zvěří přijímáno bez problémů a současně byla relativní možnost kontroly množství přijímaného preparátu. Působení rafoxanidu se projevovalo ve výrazném snížení počtu vylučovaných vajíček motolice velké v trusu sledovaných jelenů. Stejný preparát byl vyzkoušen u jelenů na Slovensku s tím, že byl zamíchán do kukuřičného šrotu a byl podáván jelení zvěří po dobu 4 dnů. Také v tomto případě se působení rafoxanidu projevilo menším počtem vylučovaných vajíček a kontrolní odstřely potvrdily snížení počtu motolic velkých v játrech jelenů. Velmi záleží na tom, jakým způsobem je rafoxanid předložen zvěři. Je znám případ, kdy byl rafoxanid předložen daňkům zamíchaný v obilném šrotu. Následně došlo zejména u samčích jedinců k přesycení medikovaným jadrným krmivem a následným zdravotním komplikacím, které se projevovaly acidózou a vedly až k úhynu daňků. Rozbor těchto případů prokázal, že se jednalo o výše uvedenou metabolickou poruchu bez negativního působení podaného léčiva. V Rakousku úspěšně vyzkoušeli triclabendazol ve specialitě Fasinex. Triclabendazol není v Evropě registrován, ale byla udělena výjimka na jeho import z USA. Triclabendazol byl podáván v medikovaném krmivu po dobu 5 až 7 dnů a výsledkem bylo výrazné snížení výskytu motolice velké u jelenů ve sledované oblasti.

Vedle cílené terapie je možno snížit riziko výskytu motolice velké u spárkaté zvěře v oborách nebo ve farmových chovech opatřeními, která spočívají v eradikaci mezihostitelů. Aplikaci moluskocidních přípravků nelze doporučit vzhledem k negativnímu vlivu na jiné druhy měkkýšů. Nejvíce se tedy osvědčují terénní úpravy, které omezí vhodné podmínky pro výskyt plovatek malých. Vzhledem k vazbě plovatek na vodní prostředí je možné snížit riziko infekcí motolicí velkou v endemických oblastech vysoušením a meliorací.

Na závěr našeho příspěvku si dovolujeme citovat z odpovědi ministra zemědělství, vnitra a financí na interpelaci 15 senátorů v Senátu Národního shromáždění České republiky ze dne 24. září 1927 v záležitosti "epidemických dobytčích nemocí v jižních Čechách" (tisk čís. 367/4): "Boj proti distomatose (motoličnatosti) jest bez náležitého porozumění a spolupráce chovatelů dobytka málo úspěšný. Lze se tudíž domnívati, že v důsledku tohoto poučení a na základě příznivých výsledků léčebných přihlásí se majitelé ohrožených chovů a dají léčiti svůj dobytek." Domníváme se, že výše citovaná slova lze aplikovat i na problematiku fascioloidózy spárkaté zvěře.