Časopis Myslivost

Seděli tak spolu i Milan a Pavel, oba z vesnice, v jejíž "centrále" se právě sešli, kteří spolu chodili do školy, byli ve stejné době i na vojně, dokonce společně absolvovali i zkoušky uchazečů o první lovecký lístek. Ale pak se jejich cesty rozešly, protože Milan se přiženil o pár obcí dál. I když se mezitím zase rozvedl, bydlet tam už zůstal - a poté, co zůstal sám, se zase pomalu vracel k myslivosti, na kterou se jeho "bývalá" koukala skrz prsty. To Pavel, už několikátá generace z myslivecké rodiny, byl v lese, jak jen to šlo. Poctivě krmil, opravoval myslivecká zařízení a nová budoval, odpracoval toho nejvíc na stavbě klubovny mysliveckého sdružení, která se měla za pár týdnů otvírat, a vedl i kroužek mladých přátel myslivosti z místní školy. Kamarádi probírali, co nového u kterého z nich doma, co rodiče, jaké je potkaly v poslední době lovecké zážitky, a také si navzájem pochválili své zbraně - Milan přijel s novým kulobrokem, Pavel, který počítal s tím, že v zarostlém bývalém sadu, kde byla černá také obeznána a kde on měl krmelec a dobře terén znal, půjde s honci, se vybavil starou dobrou brokovou kozlicí.

Pak ale slunce už opravdu vykouklo, na leden i docela hřálo, a myslivecký hospodář zavelel k nástupu. Po něm asi třicet účastníků naháňky vyrazilo k blízkému kopci, spíše tedy kopečku, kterému se z neznámých důvodů říkalo Hulvát, i když na mapách by nikdo takový název nenašel. Po jeho úbočí se nad lánem, kde rok co rok rostla kukuřice, táhl pás mladých, ještě neprořezaných, hustě nasázených boroviček, ideální úkryt pro černou.

Kopec byl hned za vesnicí, a tak jen čtyři starší myslivci odjeli terénním vozem na představenou, ostatní tiše šlapali čerstvým sněhem po polní cestě. Když dorazili na úpatí kopce, hospodář začal hned posílat za závodčími střelce na křídla - levé nastupovalo na rozhraní pole a lesíka, pravé pak po vrstevnici nad borovicemi, kde byl vysoký les složený převážně z buků. Oba kamarádi ze školních let šli za sebou na pravém křídle - ale to už nic nepovídali, tiše zaujali místa, která jim závodčí přidělil, a čekali, až do leče nastoupí honci a střelci se psy. Leč nebyla dlouhá, a tak střelci od sebe stáli necelých padesát metrů.

A pak to začalo, jako už tolikrát - hluk honců a pobízení psů se pomalu blížily. Netrvalo dlouho a jeden jezevčík začal vydávat, další psi se přidali, štěkot se blížil. Pavel i Milan se soustředili, odjistili a napjatě, stejně jako jejich sousedé, hleděli do leče. Pak zahlédli v borovičkách pohyb - a první kusy černé prudce vyrazili právě mezi nimi. Pavel neváhal, první kus pustil, na druhý vystřelil. Ten značil zásah, ale z leče "vyjížděli" další a tak Pavel "tuploval" ještě na další kus - tentokrát ale minul, prasata běžela dál. "Proč nestřílíš?" volal na Milana, ale odpověď neslyšel.

Podíval se směrem k němu, ale ani jej neviděl. Kolem se ozývaly další rány, jak psi a honci vytlačili zbytek tlupy. Pavel se rozhlédl pozorněji, spatřil na sněhu asi třicet metrů od nástřelu černou hroudu - kus, na který střílel, tedy daleko nedošel. Ale kde je Milan? Přece by neopustil přidělené stanoviště! Otázka se mu honila hlavou, když v nastalém tichu znovu zavolal na starého kamaráda, ale podle pokynů zůstával na svém stanovišti, nešel ani zkontrolovat, jak zasáhl zhaslý kus.

Když signál hospodáře leč ukončil, šel se nejdříve podívat právě tam - byla to dobrá komorová rána, proto asi čtyřicetikilový lončák - kňourek stačil odběhnout jen kousek. Pak si řekl, že se přece jen podívá po Milanovi. Šel k jeho stanovišti - a pak už vše probíhalo jak ve zlém snu. Milan napůl seděl, napůl ležel zhroucený u kořene jednoho z buků, kulobrok ležel vedle něho, ve tváři byl bledý, oči zavřené - a pod rozepnutou bundou se po zelené košili na břiše rozlézala rostoucí krvavá skvrna. Pavla v první chvíli napadlo, že se pokusil o sebevraždu, nevypadal při ranní debatě příliš spokojeně. Začal ale volat ostatní, ti byli za chviličku kolem, jeden medik mezi nimi se pokoušel dávat první pomoc - zdálo se totiž, že Milan slabě dýchá. Poslal proto jednoho z honců za představenou, kde v autě byla lékárnička. Další volal mobilem záchranku a hned také policii. Hospodář samozřejmě ukončil hon a pomalu přicházeli jeho další účastníci. Všichni byli otřeseni a každý by rád nějak pomohl - nikdo ale neměl tušení, co se vlastně mohlo stát. I psi tiše polehávali, jakoby vycítili vážnost té chvíle.

Záchranka dorazila na to, jak těžký terén ji čekal, dost rychle a její osádka se hned skláněla nad Milanem. Myslivci kolem nich s napětím čekali na verdikt lékaře pohotovostní služby. Ten po, jak se zdálo, nekonečných minutách vstal, zavrtěl hlavou a sundal čepici.

Na přání policistů čekali všichni na jejich příjezd. Modro nad hlavou jim už dávno ztěžklo černým smutkem. To, o čem se každý občas dočte v novinách nebo doslechne v televizi, ale o čem je přesvědčen, že právě jeho a jeho sdružení nikdy nepotká, se pro ně náhle stalo skutečností - jeden z nich naháňku nepřežil. A Pavla začalo mrazit, jestli neštěstí nemá na svědomí právě on. Kam šla jeho druhá rána? Střílel sice ven z leče, ale možná se nechal strhnout a rána šla pod příliš malým úhlem, už si to přesně neuvědomoval. A ostatně - kde skončila ta první? Jako ve zlém snu sledoval práci kriminalistů. Přijeli se vším svým "nádobíčkem", měřili, fotografovali, vyslechli všechny, kdo mohli něco důležitého k vytváření obrazu neštěstí přidat, a pak je poslali domů. A všichni také rovnou domů mířili, nikdo neměl náladu na nějaké vysedávání a hodnocení jinak úspěšného lovu (střelili se tři kusy - dva zůstali u leče, třetí dohledal onen nejhlasitější jezevčík Borek). Domů šel i Pavel s pocitem, že se na něho všichni nějak divně dívají - a ani prášky na spaní mu nepomohly ke klidnému odpočinku.

********
A Pavlův zlý sen pokračoval. Policisté bezpečně zjistili podle střely, balistických stop i její dráhy, že se stalo přesně to, čeho se obával. Milana zasáhl do břicha S-bal, který se nešťastně odrazil dokonce od dvou stromů a nedal mu šanci přežít - a který byl vystřelen právě z jeho kozlice.

Je pravda, že jeho blízcí, rodina i přátelé z mysliveckého sdružení se jej snažili v těchto pro něj krutých chvílích "podržet", utěšit, pomoci mu, protože ho každý znal jako dobrého člověka a správného myslivce. "Byla to opravdu nešťastná náhoda", říkali - ale to nemohlo Milanovi vrátit život a Pavlovi zmenšit trápení.

A tak šel v onom zlém snu čas až do jednání před okresním soudem, kam ho přišla podpořit půlka vesnice, ostatně někteří z účastníků honu jako svědci. Vyslechli společně státního zástupce, obhájce, svědky i znalce, hodně se toho namluvilo, ale stejně bylo všechno od začátku jasné - vinen trestným činem ublížení na zdraví! Protože šlo o nejméně závažnou formu zavinění, nevědomou nedbalost, ke smrtelnému zranění došlo až po dvojnásobném odražení střely a také s přihlédnutím k dosavadní naprosté bezúhonnosti a kladnému hodnocení od více organizací, nejen od mysliveckého sdružení, byl ale trest vzhledem k následkům relativně mírný - devět měsíců podmíněně s odkladem na tři roky a pět let zákaz výkonu práva myslivosti.

Pavel přijal výrok se skloněnou hlavou a jen zašeptal ke svému obhájci.: "Pušky už se stejně nedotknu, ale tu myslivost mi brát neměli - co jiného mi teď zbývá?" A obhájce se odvolal.

********
Krajský soud potvrdil Pavlovi podmíněný trest odnětí svobody, ale změnil výrok soudu prvního stupně o zákazu činnosti, protože podle něj mířil i na činnosti, které se souzeným činem neměly žádnou spojitost. Právem myslivosti se myslel podle zákona platného v době projednávání případu souhrn práv a povinností zvěř chránit, cílevědomě chovat, lovit, přivlastňovat si ulovenou nebo zhaslou zvěř, sbírat shozy paroží, vejce zvěře pernaté a užívat k tomu v nezbytné míře honebních pozemků. Pavel porušil své povinnosti jen v zacházení se střelnou zbraní, což mělo souvislost pouze s lovem zvěře. V tomto směru také soud změnil výrok na zákaz držet, nosit a používat střelnou zbraň na dobu tří let.

A tak Pavel mohl zase do lesa, i když společným honům se vyhýbal - a také se vyhýbal kopci Hulvátu, kde osud vedl střelu z jeho pušky tak nešťastně. Časem také dokázal i posedět s přáteli a na chvíli pustit z hlavy ono modravé lednové ráno s černým koncem.

Na motivy skutečného judikátu, publikovaného v Orac Databance Judikatury (vydává Nakladatelství Orac, s. r. o., Praha) připravil Jaroslav Šprongl.