POSTŘELENÝ
Oldřich KOUDELKA
Na lov černé jsem se vždy vypravil rád, a tak jsem ani chvilku nezaváhal, když se ve schránce na dopisy objevilo pozvání od mého dávného spolužáka. Kraj v podhůří Jeseníků, kde jsme spolu lovili již několikrát, má své zvláštnosti. Projevilo se to i tentokrát. Zatímco v údolí bylo celkem mírné počasí, nahoře v lesích jsme byli v zajetí tuhé zimy se vším, co k ní náleží. Její krása si nezadala s Ladovými obrázky. Těšil jsem se, neboť jsem znal krásné lesní partie této honitby, husté porosty a koláče pasek, ideální místa pro setkání s mými oblíbenými černými rytíři.
Zamiloval jsem si lesní čekanou a myslím, že jsou i nejhezčí. Proto jsem za spolužákem cestoval s nadějí, že svůj myslivecký život obohatím o další neopakovatelné zážitky. Asi po třech hodinách jízdy jsem dorazil do myslivecké chaty, kde mne přivítal jak on, tak i jeho přátelé. Zábava byla v plném proudu. Ohřáli jsme se u rozpáleného krbu, posilnili uzeným z divočáka a malou štamprličkou a připravili se na podvečerní čekanou. Při družné zábavě minuty rychle ubíhaly a než jsme se nadáli, byl čas opustit pohodu srubu a jít do terénu. Někteří to vzdali, neboť začalo velmi hustě sněžit. V krátkém čase byly všechny stopy zaváté, ale mne to neodradilo.
Šel jsem s přítelem a o další hosty se podělil myslivecký hospodář a předseda místního sdružení. Celkem se na čekanou vydaly čtyři dvojice lovců, samozřejmě každá na jinou stranu, do hodně vzdálených míst, aby byla zajištěna odpovídající bezpečnost při nočním lovu. Pomalu se stmívalo. Nemluvili jsme, jen jsme se snažili rozhlížet a dobře v terénu orientovat. Moc daleko vidět pro husté sněžení nebylo. Sníh nám zalepoval oči a padal za krk, ale v takových chvílích se na to příliš nemyslí. Myšlenky jsou soustředěny na příští lov.
Lesní průsek směřoval laťákem na západní stranu honitby, kde jsem ještě nikdy nebyl. Cizí les! Na někoho má zvláštní vliv, zvláště v takovém zimním nečase. Připadá smutný, nepřístupný, stísňující. Ale mně se takový nezdál, snad proto, že rád chodím lesem, se kterým se teprve musím seznamovat. Teď mne nejvíce zajímalo, zda skutečně přijde černá.
Ušli jsem asi jeden a půl kilometru od srubu. Před námi se tyčila několikametrová skála černající se proti terénu obzoru. Naše cesta vedla podélní k dlouhé straně paseky, která tvořila velký obdélník. Sněžení ještě více zesílilo, jako by kdosi neviditelný v oblacích roztrhl duchnu. V duchu jsem usoudil, že v takovém nečase bude čekaná jen dalšími promrzlými hodinami v mém dosavadním mysliveckém bytí. Ale myslivci jsou v jádru optimisté a já nejsem výjimkou.
Kryti kamenným valem jsme zůstali stát na dolním konci paseky poblíž nízkého porostu vzdáleného od nás několik desítek metrů. Úplně se setmělo. Kdyby však vyšli divočáci, jejich silueta by se jistě odrazila od bílé záplavy a na kratší vzdálenost by se rozhodně dalo střílet.
Po více než hodinovém čekání nás čekalo první překvapení. Vítr skučel ve větvích stromů, když se odkudsi zjevila kmotřička liška. Vítr, který ve víru hnal před sebou záplavy sněhu, odnášel i náš pach, a tak nás nenavětřila. Přišla tak blízko, že jsme si na ni skoro mohli sáhnout. Otočila se proti větru a větřila. Nás vůbec nebrala na vědomí. Seděli jsme za kamennou hradbou na kládách jako přikovaní a překvapeni neobvyklou bezprostředností setkání. Bylo sice moji mysliveckou povinností odstřelit škodnou, ale situace to nedovolovala. Pardonoval jsem její krásu, připadala mi jako zimní královna. Po chvilce odešla poněkud více do paseky, postála a zase poodešla. Myslím, že byla hodně hladová, když v takové fujavici vylezla z teplého brlohu.
Čas ubíhal po dlouhých minutách. Kdesi v dálce padla rána. Ale u nás byl klid. Liška se ztratila kdesi v bílých závějích.
Najednou se kdesi z lesa provázeny lomozem praskajících větví objevily dva kusy divočáků. Jen těžko se dalo rozeznat jejich pohlavím, ale i v temnotě bylo proti bělobě pokrývající les vidět, že vedoucí kus je těžce postřelený! Klopýtal, zastavoval se a jeho funění se mísilo s chrčivým chrapotem. Oba kusy stály šikmo naostro a bylo mi v mžiku jasné, že není jiné východisko, než dostřelná rána. Zaklesl jsem rychle pažbu kulovnice do ramene a vystřelil. V tu chvíli jsem si byl téměř jist, že zvíře je kňourek. Po výstřelu zůstal chvíli nehnutě stát. Pak ale nabral neuvěřitelnou rychlost a vyrazil přímo k našemu stanovišti. Ještě štěstí, že jsme byli kryti kamennou záštitou, protože nás jen těsně minul a zmizel s bolestným kvičením a zuřivým chrochtáním ve tmě. Druhé zvíře zmizelo na opačnou stranu. Můj přítel střílet nemohl, protože jako správný průvodce byl beze zbraně.
Najednou byl v lese klid. Bolestivě postřelení lončáci bývají nebezpeční svým nenadálým výpadem. A tento byl podle všeho kulí zasažen hned dvakrát. Jak se ukázalo za několik desítek minut později, když jsme se se silnou baterkou vydali po jeho stopách silně zkrápěných barvou, neodběhl daleko. Ležel na pravém boku asi sedmdesát kroků od místa svého posledního životního útoku a byl zhaslý. Lončák to byl statný a než jsme se s ním hlubokým sněhem a tmou dostali ke srubu, pořádně jsme se zapotili.
Teprve na světle a po příchodu ostatních lovců jsme mohli zmapovat události této noci. Poprvé když jsme zaslechli vzdálený výstřel, mířil na černého rytíře další z loveckých hostů, ale zasáhl zvíře naměkko, byt smrtelně. Přesto divočák dokázal k nám urazit ještě více než kilometr a tam, po mojí ráně do blízkosti komory, naposledy prokázat svou srdnatost a nebývalou vitalitu.
Po právu jsme mu vzdali mysliveckou poctu. Vůkol vonělo jehličí a my si ani nestačili všimnout, že přestalo sněžit. Tu noc už jsme nešli spát...