Časopis Myslivost

Abychom mohli charakterizovat poslání a význam myslivosti v kulturní kraji, je v prvé řadě nutné charakterizovat tzv. kulturní krajinu. Obecně je za kulturní krajinu chápáno oku lahodící venkovské prostředí, které naplňuje naše potřeby materiální i duševní a to vše v rámci přiměřeného pohodlí s minimálním rizikem vzniku škod všeho typu. Idealizovaná kulturní krajina byla vytvořena dlouhodobým působením člověka, který byl sice v prvopočátcích součástí přírodní krajiny, ale díky rozvoji svého intelektu ji začal ovlivňovat podle svých potřeb. Postupně se přírodní krajina změnila v krajinu obhospodařovanou, ve které její obyvatelé v podstatě extenzivně využívali produkční potenciál původních druhů rostlin i živočichů. Dalším a zároveň současným krajinným typem je obdělávaná krajina ve které se mísí intenzivně obdělávané plochy na kterých jsou pěstovány a chovány v hojné míře též nepůvodní rostliny a živočichové s obhospodařovanými ekosystémy, což jsou v současnosti zejména některé oblasti severských a tropických lesů a sporadickými, vzácnými zbytky přírodních ekosystémů. Pro naši dobu je typickou krajinnou formou též příměstská krajina, tvořící přechod k městské krajině. Průvodním jevem vývoje krajinných typů je narušení cyklu minerálních živin a potlačení malého koloběhu vody. S důsledky narušení tzv. toku energie v krajině se setkáváme téměř každý den. Dalším velmi závažným důsledkem vývoje lidské kultury je u mnoha obyvatel planety ztráta vztahu k přírodě, vedoucí často k úplnému odcizení. Tato v podstatě vývojová porucha, se projevuje především ve dvou oblastech. Jednak je to nadřazení ekonomických ukazatelů nad přírodní pochody, vazby a zákony a dále ve zcela zkresleném chápání přírody, jejích jednotlivých složek a zejména zmíněných vazeb. To se v plné míře projevuje v přístupu ke zvěři žijící v naší tzv. kulturní krajině a v souvislosti se zvěří i v přístupu k myslivosti jako středoevropské formě hospodaření se zvěří.

Laická a bohužel i většina odborně vzdělané veřejnosti není dosud ochotná připustit naší plnou odpovědnost za existenci zvěře a zajištění řádného hospodaření s ní. Tato odpovědnost však jednoznačně vyplývá z pradávného rozhodnutí obdělávat krajinu k našemu prospěchu a jednoznačně leží na bedrech vlastníků honebních pozemků. Ti totiž vstupují při obdělávání zemědělské a lesní půdy do koloběhu živin s dodatkovou energií, znásobují produkci biomasy a vnáší do životního prostředí cizorodé látky a prvky. Jsou to jednoznačně vlastníci pozemků, kteří změnili charakter krajiny a v důsledku jejichž hospodaření byla řada živočišných druhů vyhubena, nebo naopak byly pro mnohé druhy vytvořeny podmínky k jejich rozmnožení. Takže přiznání si této odpovědnosti je pouze otázka slušnosti a potlačení obecně zavrhovaných povahových rysů jako je chamtivost a arogance vůči ostatním živočišným druhům.

Při diskusích okolo tvorby zákona o myslivosti se ozývaly hlasy z úst poslanců i v tom smyslu, že myslivost je zbytečná a že se bez ní obejdeme. Zkusme si tedy představit, co by se stalo, kdybychom zcela zrušili myslivecké hospodaření se zvěří, přestali o ni pečovat a lovit ji.

Drobná zvěř by zřejmě přežívala v oblastech s ekologickým zemědělstvím, pakliže by ji nezlikvidovaly lišky a kuny skalní, jejichž stavy by nebyly regulované. V oblastech s černou zvěří, by však drobná zvěř nepřežila zaručeně. Jestliže by se přestala lovit černá zvěř, tak by došlo k nepředstavitelnému nárůstu jejích početních stavů a vzniku obrovských škod. Zkusme odhadnou, k jakému nárůstu početních stavů by během krátké doby došlo. V posledních letech jsou odhadovány jarní kmenové stavy černé zvěře zhruba ve výši 42 - 45.000 kusů. Kdybychom kalkulovali s průměrným přírůstem 3,5 selat na bachyni, tak by tomuto JKS odpovídal přírůst 58 - 60.000 selat. To by měl být odstřel. Evidované odstřely se pohybují okolo 70.000 kusů, což odpovídá naší sociálně narušené struktuře stavů černé zvěře. Jakmile bychom přestali černou lovit, tak by příští JKS narostly na přibližně 110.000 kusů a tomu by odpovídal přírůst 120 - 150.000 selat. V dalším roce by JKS dosáhl zřejmě 250.000 a tomu by odpovídal přírůst přes 300.000 selat. Dříve nebo později by se pochopitelně rozšířil mor prasat, který by tuto přemnoženou populaci utlumil, zároveň s tím by nastal kolaps též u chovatelů domácích prasat a z veterinárních důvodů by byly pravděpodobně uzavřeny veškeré hraniční přechody. K likvidaci této katastrofy by muselo nastoupit vojsko a policie a státní pokladna by se třásla v samých základech. Je to realita, nebo sci-fi?

K podobnému, i když ne tak rychlému vývoji by došlo u jelenovitých, vyjma teritoriálních druhů. Za této situace by všichni kritikové myslivosti viděli, jak je hospodaření se zvěří náročné po odborné i po finanční stránce.

V úvodu jsem hovořil o odtržení určité části, zejména městské populace lidí od přírody a zkresleném vnímání situace a spojování některých negativních jevů při výkonu práva myslivosti, zejména trestuhodného chováním některých myslivců s podstatou oboru samotného. Zcela analogicky, bychom mohli požadovat zrušení policie, protože tu policista zastřelí při výkonu služby ženu, jiný se opije a střílí, další vydírají a kradou a tak dále.

Každý soudný člověk pochopí, že tato úvaha je nesmyslná a že myslivost je obor lidské činnosti, který prošel dlouhým vývojem od extenzivního lovu, přes pochopení nutnosti ochrany zvěře a péče o ni, až po odborně náročnou činnost v oblasti záchrany ohrožených druhů zvěře a regulace početních stavů těch druhů zvěře, které nalézají v naší současné krajině vhodné reprodukční podmínky. Tuto činnost však musí provádět vlastníci honebních pozemků, tak jak jim, bohužel ne příliš jasně, ukládá zákon o myslivosti. Většina vlastníků honebních pozemků si však tuto povinnost nechce připustit a rádi by se vrátili do dob extenzivního lovu zvěře bez jakékoliv odpovědnosti za ni. Navíc se setkáváme se zcela nesmyslným tvrzením, že jestliže myslivci chtějí zvěř v honitbě mít, tak ať za to zaplatí. To je odborně i eticky zcela zvrácené. Zvěř je součástí ekosystému a vlastníci honebních pozemků mají povinnost ji zachovat pro další generace ve smyslu principu trvale udržitelného žití.

Proto považuji za velmi nešťastné vytvoření neexistujícího problému, zvaného "narovnání vztahu mezi myslivci a vlastníky honebních pozemků". Tento problém se "vylíhl" v hlavách problému neznalých poslanců a frustrovaných pseudodborníků hledajících uznání. Bohužel se stal nosnou myšlenkou při tvorbě nového zákona o myslivosti a znemožnil vytvoření moderního zákona vytvářejícího seriozní rámec hospodaření se zvěří v krajině.

Jsme v období velmi bouřlivého vývoje a čeká nás mnoho zásadních změn. Se zvěří budeme muset, ať chceme nebo ne, hospodařit i nadále a jinou formu než organizovanou myslivost vykonávanou v honitbách nelze v našich podmínkách akceptovat. Z hlediska veřejnosti hovoří pro naši tradiční myslivost mimo jiné i otázka zajištění bezpečnosti obyvatel, vždyť u nás je na 1 km2 více obyvatel než v Číně.

Dále stále nedoceňujeme obrovský pracovní potenciál těch myslivců, pro které je myslivost celoživotním koníčkem a při dobrém vedení dokáží odvést dobrou práci bez nároku na odměnu. Pochopitelně, že ne všichni z přibližně 96 tisíc držitelů loveckých lístků, kteří vykonávají v našich honitbách myslivost jsou odpovědní myslivci. Tito "také" myslivci do budoucna v souvislosti se stoupajícími nároky na výkon práva myslivosti ztratí půdu pod nohama a postupně se vytratí. Stejně tak se z odborného výkonu práva myslivosti vyčlení sváteční lovci, kteří však budou velmi významnými sponzory mysliveckého hospodaření.

Myslivci mají před sebou velmi významné období ve kterém budou muset svým vystupováním a působením na veřejnost dosáhnou změny obecného názoru, že myslivost není pouze hobby činnost určité skupiny občanů, ale významnou součástí hospodaření v krajině.

V České republice je v současné době přibližně 6,7 milionu ha honební plochy ze které pouze 0,8 mil. ha obhospodařují v rámci 545 honiteb vlastníci honebních pozemků ve vlastní režii. Ostatních 5,8 milionu ha (4836 honiteb) je pronajato, neboť jejich držitelé nemají zájem, nebo ani nejsou schopni v nich myslivecky hospodařit. Dále se zejména u společenstevních honiteb vytvořených z mnoha vlastníků menších pozemků setkáváme s tím, že tito vlastníci ignorují povinnosti vyplývající z nového zákona o myslivosti a spoléhají zcela na myslivce, kterým pronajali honitbu. Ti tak mnohde poskytují těmto vlastníkům honebních pozemků bezplatný servis.

V souvislosti s vývojem situace a přístupu k obhospodařování krajiny se myslivci dostávají do velmi významné pozice, neboť jako jedna z mála skupin osob mají odbornou kvalifikaci pro zajišťování jedné z velmi náročných činností v rámci péče o krajinu, zejména o část její živočišné složky zařazenou mezi zvěř. Jsou totiž jako jediní schopni poskytovat službu (díky svému osobnímu zájmu i bezplatnou) vlastníkům honebních pozemků.

Pro to, aby byla tato služba kvalitní je nutné učinit ještě mnoho práce. Zejména působit na vědomí vlastníků honebních pozemků a držitelů honiteb, ale i všech občanů v tom smyslu, že již dávno skončila doba hojnosti zvěře a lukrativnosti myslivosti. Že jsou to právě oni, kteří jsou odpovědni za zachování všech živočišných druhů a hospodaření s nimi, k čemuž je zavazuje Listina základních práv a svobod. A nikdo dosud nevymyslel pro naše geografické podmínky lepší formu, než je tradiční myslivost.

Samozřejmě je nezbytné působit i na myslivce, organizovat jejich další vzdělávání, kategoricky se zříci těch, kteří vidí v myslivosti pouze materiální prospěch a naopak motivovat ty, kteří jsou ochotni na vysoké odborné úrovni poskytovat nejen vlastníkům honebních pozemků, ale vlastně i celé společnosti službu.