Připomenutí k průběrnému odstřelu
František JANKŮJ
V č. 11/2003 je zveřejněn fundovaný článek p. Dr. Vodňanského o významu průběrného odlovu srnčat. Z dlouholetých zkušeností mohu závěry zde uvedené jenom potvrdit. Ve své praxi jsem toto vždy důsledně uplatňoval, a navíc - v určitých situacích - neváhal slovit i mámu takových srnčátek. Měl jsem však někdy pocit, že kolegové myslivci - v případě, když se mi podařilo ulovit celou zjevně oslabenou srnčí rodinku - mi jaksi dávali najevo, že jsem až příliš otrlým lovcem... Ale posuďte sami:
Na pochůzkách revírem mne ráda provázela dcera Jana a byla věrohodnou svědkyní, že jsem k odlovu přistupoval se vší zodpovědností. Z mnoha zmíním zde jenom dva zážitky. Spolu čekáme na vysokém posedu v okraji lesa, sluníčko se klonilo k západu, když na louku vyběhla srnka. Zvedám triedr, neboť mne upoutává nezvyklé chování zvířete. Dcera lehkým dotekem se dožaduje dalekohledu, a zatímco jej předávám, tiše sděluji: Jani, musím ji střelit! S prosebným pohledem se přimlouvá - tatínku ale proč, vždyť je tak krásná! Musím zdůvodnit svoje rozhodnutí poukazem, jak srnka co chvíli zvedá od paše ušlechtilou hlavu a hlasitě větrníkem vyfrkává. To se s malými přestávkami opakuje a je zřejmé, že zvíře trpí. Šeptem sděluji, že příčinou jsou larvy střečků a tak můj výstřel je zde ranou z milosti. Však to dcera plně pochopila, až jsem ji potom ukázal ostnitou, asi 3 cm dlouhou střeččí larvu - hluboko ve větrníku jich měla několik!...
Nyní zpět ke zmíněnému zde odsudku radikálního průběrného odlovu. Javorina už zapadla sněhem, dcerou jsem tehdy vystoupali až pod Prales, Zlodějským chodníčkem, po kolena v prašanu, v dobrém větru šouláme k Jelenci, oba pozorně pátrajíce ve žlebech pod námi. V odd. 68, asi 100 kroků vzdáleny, tři kusy zaujatě se prohrabávají k zapadlému ostružiní, je to srna se srnčaty - obě jsou "holky". Mámě odhaduji 7 - 8 let, je slabá ve zvěřině a její dcerušky jsou ubožátka - těžko přečkají zdejší tuhou zimu - a jsem rozhodnut- Střílím na srnčátko nejvzdálenější od matky, zůstalo v ohni. Rána z mého trojáku se ozvěnou vrací z hlubokého údolí Sviňárského potoka, srna s druhým srnčetem jen zvedly hlavy a nijak neznepokojeny po chvilce začaly brát paši. To už mám přebito, a když srnče ze sněhu pozvedlo hlavu, se zdarem naň střílím - jen se zasunulo do prašanu. Srna teď poodběhla, ale po několika skocích zůstala stát a s nataženým krkem pátrala, kam zmizel její potomek. V tomto vyčkávacím postoji zabouřil můj třetí výstřel, po němž odskočila prudkým svahem asi 15 metrů, když ji přijala sněžná peřina...
Ohlížím se po dceři - schoulená do klubíčka všechno to počínání pozorovala - až teď vydechla: Tatínku! - Ač mnou lomcovala lovecká horečka, dobře jsem si povšiml, že je dojata... Po delší chvíli, již uklidněni, přicházíme k úlovkům, uspokojen konstatuji precizní zásahy a vkládám zvěři do svíráku poslední hryz. Za přední běhy táhneme srnčí hlubokým sněhem až k údolní cestě a teprve tady, poblíž potoka, kusy vyvrhuji. Znovu se přesvědčuji - i dcera si toho všímá, jak slabá je to zvěř (což se potvrdilo, když jsem je ve výkupně odevzdával: srna měla 12 kg, srnčata necelých 8 kg).
S úlevou a s obapolnou radostí přijímám od dcerušky v barvě smočený úlomek a vydáváme se k domovu. Z několika větví zhotovuji jednoduchý svlak, po prohrnuté cestě nám to krásně klouzá, a já zatím mohu ochotné pomocnici dopodrobna vysvětlovat, čeho byla vlastně svědkem: že myslivec musí kolikrát popřít svůj cit a zasáhnout, při uvážení, že v divočině by počin lovce nemilosrdně vykonal predátor, ať vlk či rys - ba u takto slabé zvěře i obyčejná zrzka-liška.
Snad jsem tímto dceru upokojil - od té doby byla se mnou na lovu ještě mnohokrát...