ePrivacy and GPDR Cookie Consent by TermsFeed Generator

Časopis Myslivost

Nožíř Milan Lauro Paret

8. 9. 1966 – 9. 5. 2004  Pavel KLOZÍK
Poznal jsem jej na letošním jarním setkámí nožířů v Brně. Porozuměli jsme si takřka okamžitě a začali spřádat společné plány. Měli jsme si o čem povídat a Milan byl přístupný připravit se mnou zajímavé články. Snad proto jsem nože, které do Brna přivezl nevyfotil a v reportáži jej nezmínil. Ani ve snu mě nenapadlo, jak rychle a definitivně se za měsíc vše změní…
Milan, přezdívaný Indian, měl výraznou tvář na pohled neslovanských rysů. Jeho praděd zřejmě pocházel z Francie a na Slovensko přišel během vojenského tažení. Milan se narodil a pokud necestoval, žil v Rimavských Zalužanech u Rimavské Baně. Miloval přírodu a byl nadšeným lovcem. Kromě jiného dva roky pásl huculské koně ve slovenských horách. Přitom samozřejmě tvořil. Základní rytecké nářadí a dláta, která si sám vyrobil, nosil vždy s sebou. Tvořil sám, ale toužil po společnosti lidí. Měl velký výtvarný a literární talent a toužil je rozvíjet. Dokázal vydlabat sochu z kusu dřeva, pak se nějaký čas věnovat rytí kovů, po té třeba vyzdobit pažbu nebo zámkovou desku pušky loveckými motivy a následně vyrobit prosté selské dřevěné nádobí.
Považoval se za studenta výtvarných a literárních umění. Spoluorganizoval různé akce, natáčel film se slovenským televizním štábem, psal knihu a také měl rád kovboje a indiany a styl country. Neodmyslitelnou součástí jeho dílny je kovářská výheň. Koval, brousil a zdobil pracovní zálesácké a lovecké nože, a nevyhýbal se ani historickým motivům. Poznával a seznamoval lidi a v Irské republice chtěl založit pobočku Matice slovenské. Neměl důvod dělat jednu věc, věděl-li, že dobře a v pohodě zvládne několik činností současně. Zkrátka bohém jakých se mnoho nerodí.
Po svém otci zdědil lovecké pušky a díky lásce k indiánům a kovbojům si ve druhé polovině devadesátých let koupil ještě typickou americkou loveckou karabinu Marlin 366 W ráže 30-30 Winchester, se závěrem ovládaným spodní nabíjecí pákou, kterou jsem čtenářům Myslivosti nedávno představil.
Postupem času zjistil a vyzkoušel několik druhů nábojů a Marlinovku s oblibou bral na lov. Těšil jsem se na jeho zkušenosti a článek, který na základě jeho slov připravím. "Až prideš ku nám, Pavel, pojdeme do hory na poľovačku," povídal při našich setkáních v Praze, kam odjel po skončení výstavy nožů na návštěvu své sestry. Milan potřeboval odjet zpátky na Slovensko, kde na něj čekala práce. Brzy se však chtěl opět podívat do Prahy a kromě jiného plánoval návštěvu několika českých nožířů, kteří jej zaujali. Rozloučil se, ale za několik hodin jsem v telefonu opět slyšel jeho hlas: "Čo robíš Pavel, pojdeme nekde sadnúť." Tohle se opakovalo několik dnů, protože vždy těsně před odjezdem v Praze něco nového objevil nebo někoho zajímavého poznal. Zapisoval si co mu kdo řekl zajímavého a měl stále připravený malý fotoaparát. Žil životem.
Nakonec odjel, netuše, že se nikdy nevrátí. Zprávu o jeho náhlé tragické smrti, která zapůsobila jako úder blesku, mi sdělila jeho sestra. Pochopil jsem proč se najednou neozýval a zároveň jsem si uvědomil, že poslední textovou zprávu mi na telefon odeslal nedlouho před začátkem svého nebytí.
Někdy se říká, že člověk odchází, když dokončil co na Zemi začal a měl udělat. Milan dokončil film, dopsal doslov ke své knize a dokončil denník, který si psal. Stačil seznámit spoustu lidí, kteří dál ponesou jeho odkaz. Přesto si myslím, že 38. let, kterých by se letos dožil, bylo na začátek jeho dlouhé cesty na věčnost poněkud předčasných. Zvládl by ještě mnoho. V době, kdy píšu tento nekrolog, začíná Milanova rodina mapovat jeho rozsáhlé dílo.
Jestli jsou na Onom světě hory a lesy, Milan Lauro Paret, se po nich určitě prochází, aby tu a tam zavítal do nebezké krčmy. A když o tom uvažuji, mnohde se setká s pohříchu skvělými dušemi. Kéž ho následujeme co nejpozději.
Zpracování dat...