Začátkem září se už dny rychle krátí, ale ten pátek přišel soumrak ještě mnohem dříve díky těžkým mračnům vyhrožujícím pořádným vodním přídělem. Očividná blízkost deště, který bylo už ve vzduchu přímo cítit, stejně jako nemožnost v houstnoucím šeru řádně obeznat mufloní zvěř, na kterou Bedřich čekal, ho přiměly rychle sestoupit z vysokého posedu umístěného mezi dvěma smrky a stejně rychle se vydat i s černobílým kokršpanělem, který čekal odložen u paty jednoho ze smrků, do nepříliš vzdálené lovecké chaty. No - chaty, byla to spíše taková boudička, ale skýtala pohodlí na přespání i pro několik lovců, a tak byla při jejich výpravách do této odlehlejší části rozlehlé soukromé honitby hojně využívána.
Než urazili ten kousek cesty, setmělo se úplně a Bedřich jako už tolikrát ocenil, že mu jeho pes "svítí na cestu" - vyhledává v nepřehledném terénu tu nejschůdnější trasu, pokud zrovna přímo nepronásleduje zvěř, a protože má navíc bílou barvu, nemusí si ani ve tmě pomáhat baterkou. To už dopadly první těžké kapky, a tak ještě víc přidal do kroku, aby byl co nejdříve pod střechou.
Na závoře přes dveře již dvakrát vykradené chaty visel masivní zámek. Bedřich naučeným pohybem sáhl na "tajné místo" pod stříškou, kde visel klíček - a vzápětí zjistil, že klíček do zámku nejde! Nepomohly ani opakované pokusy ve světle konečně použité baterky - někdo zámek vyměnil, ale klíček nechal původní. Svítil si i pod stříšku, ale tam už visel na dalším háčku jen vlastní klíč od dveří, nic jiného. To se již opravdu pořádně rozpršelo a ve světle prvního blesku nastávající bouřky se objevil na rohu chaty Bedřichův kolega Mirek, s nímž chtěli přečkat noc v chatě, aby už před svítáním zase seděli na těch správných místech s cílem ulovit nějakého muflona. Ti byli totiž v honitbě s převažující černou zvěří vzácní, ale vždycky se tu objevovali koncem léta - jako právě v těchto dnech.
Mirek mohl jen potvrdit, co Bedřich tušil - někdo opravdu vyměnil zámek. Bylo to k vzteku, ale žádné nářadí na případné násilné překonání téhle překážky po ruce neměli, tak se nedalo dělat nic jiného, než seběhnout lijákem, který už hnal po lesních cestách proudy vody a bahna, a bouřkou pěkný kus dolů k zaparkovanému autu a odjet domů uschnout. Jejich zklamání i zlost mohla zmírnit snad jen skutečnost, že celou noc i ráno lilo a lilo, takže by je svítání stejně na posedech v oné vzdálené části honitby nenašlo.
Mirek ovšem druhý den nelenil. Když mu překvapený myslivecký hospodář sdělil, že o nějaké výměně zámku nemá tušení, a telefonicky stejnou věc potvrdil i nájemce honitby a předseda Mysliveckého spolku Kňour Bacíkov - a když se kolem poledne počasí konečně trochu umoudřilo, sebral zámek, který našel ve své dílničce vedle garáže, kde se našlo opravdu všechno, a vyrazil k oné lovecké chatě do lokality nazývané místními Mezi smrky. Likvidace starého a instalace nového zámku (ostatně povolená a doporučená předsedou spolku) byla dílem okamžiku, nový klíček už zase visel pod stříškou, Mirek sňal klíč od vlastního zámku, odemkl, vešel - a zůstal stát téměř v šoku.
Uvnitř bylo všechno jinak! Nejdříve ho napadlo, že tu zase řádili zloději, ale pak všechny obrázky, trofeje, ubrusy s loveckými motivy a další předměty, které tvořily tu správnou mysliveckou výzdobu a zútulňovaly prostor, našel pečlivě srovnané v koutě. Na převážně holých zdech pak visel jen lesácký kalendář a nějaké mapy porostů. Nakoukl do lednice - i tam byla "myslivecká" železná zásoba do nepohody narovnána na jednu stranu a na druhé byla podobná "dávka první pomoci" kohosi jiného!
Zatímco Mirek přemýšlel, jestli uvést věci do původního stavu, vrátit trofeje na stěny a podobně, nebo naopak vše nechat jako důkaz podivuhodného vpádu do mysliveckého soukromí a co nejrychleji vše ohlásit hospodářovi a předsedovi, sestupoval hustou travou zarostlou lesní cestou k chatě Tonda zvaný Pruďas. Byl jedním ze zaměstnanců Obecních lesů Bacíkov, s. r. o., firmy, která měla od obce pronajaté její rozsáhlé lesní pozemky. Na nich se nacházela i část Mezi smrky s lesní chatou a tvořily značnou část honitby, pronajaté pro změnu k výkonu práva myslivosti Honebním společenstvem Bacíkov předsedovi Mysliveckého spolku Kňour. A právě v tom, jak se brzy ukázalo, byl kámen úrazu.
Tonda byl v nedaleké mladé smrčině označovat kmeny určené k probírce. Tráva byla sice ještě po dlouhém a vydatném dešti mokrá, ale sluníčko už pěkně hřálo, ostatně pořád ještě bylo léto - a tak si řekl, že se cestou domů na chvíli zastaví v chatě "na jedno". V její lednici, což už víme z pozorování Mirka, nikdy něco vhodného na spláchnutí hrdla nechybělo.
Překvapily ho ale otevřené dveře - nevěděl o nikom z firmy, kdo by se tu mohl touhle dobou nacházet. Navíc klíčky od zámku, který právě v týdnu na pokyn šéfa umístil na závoře po likvidaci starého, měl zatím jen on a právě ředitel lesního podniku. Že by zloději? Rozhlédl se kolem sebe, popadl nedaleko ležící silnou větev a opatrně se s ní blížil k chatě.
Když už byl ve dveřích, prozradilo ho vrznutí starého prkna hned za prahem. Oba, Tonda i Mirek, se proti sobě polekaně otočili - jeden s klackem už už pozvednutým k pořádné ráně, druhý s rukou na brokovnici, kterou si opřel o židli. "Tondo, co tu děláš?!" "Mirku, co tu děláš?!" zaznělo téměř unizono starou chatou do lesního ticha. Oba se totiž dobře znali, jako se znali navzájem snad všichni obyvatelé jejich nevelké obce.
Následovalo dlouhé vzájemné vysvětlování, kroucení hlav a nadávání na šéfíky, které zakončili přípitkem na urovnání sporu - ale každý pro jistotu ze "svých" zásob.
Ten spor spočíval v tom, že Honební společenstvo Bacíkov, v němž měla obec výrazný podíl, pronajalo uznanou honitbu, tedy všechny honební pozemky včetně toho, na němž stála chata, podle smlouvy Mysliveckému spolku Kňour "se všemi takzvanými mysliveckými zařízeními, která se na honebních pozemcích nacházejí a jsou určena k tomu, aby byla užívána při provozu honitby". O chatě ovšem ve smlouvě nebyla ani zmínka. Současně Bacíkov pronajal své lesní pozemky, včetně toho, na němž stála chata, "k odborné péči o ně a jejich hospodářskému využití" firmě Obecní lesy Bacíkov. Nájemní smlouvou jí poskytl půdní fond "včetně staveb sloužících k provozu lesního hospodářství". O chatě ovšem nebyla zmínka ani v této smlouvě.
Z počátku přetrvávala tradice - chatu už dlouhá léta opravdu užívalo místní myslivecké sdružení, předchůdce současného nájemce honitby. Ten v tom tedy se svými lidmi automaticky pokračoval, zvláště když obec spolku chatu k užívání předala. Ale později se bouda zalíbila lesákům a ředitel Obecních lesů někde vyštrachal, že kdysi bývali na chatě ubytováni lesní dělníci. Svůj nápad ale realizoval poněkud pirátským způsobem - nechal vyměnit bez nějakých diskusí zámek.
Mirek s Tondou si řekli, že o svém setkání raději pomlčí, ať si to spolu vyřídí šéfové Obecních lesů a i Mysliveckého spolku Kňour. Kdyby to bylo na nich dvou, myslivci i lesáci by se bez problémů dohodly, jak loveckou chatu využívat společně - však zase tak moc v permanenci nikdy nebyla.
.
Jenže "ti nahoře" to viděli jinak, a tak se ještě jednou měnily zámky, než se obec, na níž se obě znesvářené strany obrátily, rozhoupala a rozhodla, že nájemcem lovecké chaty jsou Obecní lesy (není divu - i když nájem za honitbu nebyl nijak malý, z lesů plynuly do obecní pokladny částky mnohem vyšší). To ale myslivecké straně došla trpělivost a obrátila se na soud s žalobou na určení, že "nájemcem lovecké chaty Mezi smrky je Myslivecký spolek Kňour Bacíkov". Žalovaná byla jak obec, tak Obecní lesy Bacíkov, s. r. o. Soud to posuzoval ze všech stran a dospěl k závěru, že z nájemní smlouvy na honitbu nijak nevyplývá, že nájemcem chaty jsou myslivci. Přímo v ní jmenována nebyla a soud nebyl názoru, že se v tomto případě jedná o "takzvané myslivecké zařízení".
Za pár měsíců to stejně viděl i odvolací soud. jenže spolek Kňour to viděl stejně jako na počátku a protože jeho jméno ho zavazovalo k bojovnosti a vytrvalosti, přišlo na řadu dovolání k Nejvyššímu soudu. A tak se senát věhlasných soudců zabýval vážně a dlouho loveckou chatou Mezi smrky.
...
Že jednání bylo opravdu vážné a dlouhé, svědčí několik stránek zdůvodnění konečného verdiktu, kterým bylo dovolání zamítnuto. Podle senátu z nájemní smlouvy opravdu nevyplývalo, že mysliveckému spolku svědčí právo chatu užívat. To ale neznamenalo, že by toto právo svědčilo lesácké firmě - právo nakládat s chatou podle svých záměrů zůstalo obci.
Z toho plyne pro všechna myslivecká sdružení i další nájemce honiteb potvrzení starého českého přísloví "dvakrát měř, jednou řež" - prostě než se něco podepíše, je o tom třeba dlouho a vážně přemýšlet. A že se nakonec všichni místní myslivci Mirci a lesáci Tondové potichu domluvili, kde bude viset klíček a že stačí zavolat, když bude chtít někdo v nouzi Mezi smrky chvíli zůstat, to už Nejvyšší ani žádný jiný soud řešit nebude .
Na motivy skutečného judikátu publikovaného v Orac Databance Judikatury (vydává Nakladatelství Orac, s. r. o., Praha) připravil Jaroslav ŠPRONGL