Časopis Myslivost

Trofejí dnes rozumíme celou ulovenou zvěř nebo její charakteristické části, které zůstávají lovci a připomínají mu trvale jeho myslivecký zážitek. Trofej je v drtivé většině případů tím jediným, co si myslivec ze svého loveckého úspěchu, kromě vzpomínek, odnáší. Poslední desetiletí lze v našich podmínkách také charakterizovat jako období nebývalého rozmachu lovecké turistiky, která je plně motivována právě ziskem co nejhodnotnější trofeje.
Základní řadu trofejí tvoří tedy již zmíněné parohy, rohy (toulce) a zbraně černé zvěře doplněné o lebky šelem (medvěd, vlk, rys, divoká kočka, jezevec, liška) a jejich kůže (vlk, medvěd, rys, divoká kočka). Všechny tyto trofeje jsou zároveň vybaveny hodnotitelskými metodami C.I.C. a lze je tedy navzájem porovnávat určitým "matematickým modelem". Uvedenou hlavní skupinu rozšiřují trofeje vzácné pernaté zvěře (krocana, bažanta královského, dříve též tetřeva, tetřívka, dropa a jeřábka) ve formě preparovaných tatrčí, medailónových trofejí či celých exemplářů (stojící preparáty nebo úlovky zavěšené za stojáky), které lze rovněž upravit z bažantů obecných či kachen. I tyto trofeje jsou celkem běžné, nicméně oproti předcházející skupině mají drobné omezení, poněvadž se běžně nehodnotí podle všeobecně platných metod.
Pojem trofeje však nemůžeme redukovat pouze na tyto typické příklady. Trofejí může být relativně jakákoliv uchovatelná část zvěře charakteristická pro daný druh. I když je tato skutečnost poměrně málo využívána, lze v podstatě z téměř každého složeného kusu zvěře upravit alespoň drobnou loveckou trofej. To platí kupodivu také pro zvěř pernatou, drobnou srstnatou, či holou zvěř spárkatou, která se většinou mezi běžnou "trofejovou" zvěř neřadí. Je velká škoda, že většina myslivců nevěnuje těmto maličkostem žádnou pozornost, protože by si, zejména v současné době poklesu jiných loveckých možností, mohli bez větších problémů a nákladů vlastní trofeje snadno upravit.
Výše uvedená skutečnost mne také motivovala ke zpracování tohoto příspěvku, ve kterém bych se rád v krátkosti pozastavil u některých drobných trofejí a zmínil se o možnosti jejich snadného zpracování.

Mezi drobné trofeje se většinou řadí kelce vysoké zvěře, hubertky, různé paletky a jednotlivá pírka (kačírky). Ze šelem lze získat jejich zbraně, z černé zvěře pírka nebo poměrně rozšířené vyčiněné škáry. Jako trofeje však lze uschovat i pevné obsahy žaludků (bezoárové koule a gastrolity) či části srsti vázané do štětek. Dříve se ze stejných důvodů upravoval také slučí a dropí vous či pařáty dravců, které však již v našich podmínkách patří víceméně historii.

Štětky - z pesíků a vousů různých druhů zvěře (černá, zajíc, jelen, kamzík, muflon, jezevec apod.) lze upravit štětky (viz Foto 1). Vytrhávají se pokud možno z ještě teplých kusů uchopením mezi ukazovák a palec proti směru růstu srsti (u zajíců se štětka váže z vousů). Kromě zajíce a černé zvěře se obvykle vážou kořínky dolů.
Chomáče srsti po vytrhání třídíme a zbavujeme podsady. Narovnání vybraných pesíků provedeme pomocí úzké skleničky, do níž je zasuneme a rukou urovnáme do stejného směru. Po vyjmutí svazku ze skleničky ovineme konce nití. Je-li náš postup správný, rozevře se štětka do požadovaného tvaru. Špičky se slepí potopením do roztaveného včelího vosku nebo vhodného lepidla a následným zaschnutím.
Toulečky na štětky lze koupit v podobě připínacího odznaku, nebo v nouzi vyrobit z pláště menší nábojnice a dozdobit kovovou snítkou. Do toulečků se štětka zatmelí epoxidem. Obšije-li se spodek svazku zeleným filcem tak, aby z plechu vystupovaly jen úzké proužky na obou stranách, zvýší se tím estetický dojem
Poněkud obtížnější úprava štětky je ze zvěře černé. Váže se ze hřbetních osin divočáka, které se obvykle spojují kořínky nahoru. Občas se v literatuře setkáváme s popisem, že tyto osiny lze snadno vytrhnout rukou, což ovšem nemusí být zcela pravdou. Lépe je k tomuto účelu použít ploché kleště, jejichž čelisti se obalí izolační páskou, abychom osiny nepoškodili. Vytrháváním osin provádíme rovně, čímž zabráníme jejich polámání. Jednoduší je příslušnou část hřbetní partie ze stažené kůže vyříznout a povařit v hrnci. Vazivo brzy změkne a osiny se pak snadno vytáhnou. Jelikož jsou osiny špinavé a mají charakteristický zápach, musíme je nejdříve pečlivě vyprat mýdlem nebo šamponem a po spláchnutí vyčesat směrem ke kořínkům. Svazek osin se upevňuje za špičky z toho důvodu, že bílé kořínky dodávají štětce ojínělý vzhled.
Z jednoho kusu spárkaté zvěře se tradičně váže max. jedna štětka. Lze ji uchovat jako trofej v loveckém pokoji nebo nosit za kloboukem.
Štětka je také pravděpodobně nejznámější trofejí ze zajíců. Na rozdíl od velkých druhů zvěře se štětka neváže ze srsti, ale ze zaječích vousů. Udává se však, že ke zhotovení takovéto kvalitní ozdoby je zapotřebí v max. případě až 1200 vousů. Z každého zajíce lze přitom použít 4-6 vousů, které se postupně shromažďují a vážou dohromady, až jejich počet dosáhne alespoň 100. Eviduje-li si některý myslivec ulovené zajíce, lze takovou štětku upevněnou na podložku doplnit o horní hlodáky z jubilejního, např. 100. zajíce.

Pírka - občas se můžeme setkat se sbírkou preparovaných pírek černé zvěře. Preparace není nijak náročná a lze ji bez problémů zvládnout vlastními silami. Pro toto zpracování se pírko uřízne přesně v místě, kde dosedá k tělu, potom se položí na stůl a po spodní straně rozřízne od kořene až po špičku. Následuje vybrání všech obratlů a odstranění veškerého tuku.
Pírko se vyčiní směsí síranu hlinitodraselného (kamenec) a soli v poměru 1:2 a na dva dny uloží do PVC obalu, aby nevyschlo. Poté se pírko vypere, ocasní obratle nahradí hliníkovým drátem obaleným papírovou vatou, kolem kterého se přehnou oba okraje pírka a sešijí. U kořene pírka se udělá očko na zavěšení. Pírko lze také pouze připevnit na prkénko, nechat vyschnout a nesešité poté upevnit na vhodnou podložku.
Vzhledem k rozmachu popularity lovu černé zvěře se značně rozšířilo použití preparovaných škár z divočáků různé velikosti, přestože klasické trofeje tohoto typu se zhotovovaly dříve pouze z kapitálních kanců. Podobně se obvykle za plnohodnotnou trofej nepovažují háky bachyní.

Hubertky - těmto drobným srdečním kůstkám je vhodné věnovat více pozornosti, neboť jejich výskyt je mnohem častější než se uvádí. Jsou navíc často jedinou trofejí, kterou lze získat také z holé zvěře. Hubertce se někdy říká jelení křížek, ale není to docela přesné označení, neboť ji lze nalézt v srdci různých druhů parohaté i rohaté zvěře (daněk, muflon,.), nejen vysoké (viz Foto 2).
Hubertka vzniká zkostnatěním vazivových ohraničení síňokomorových ústí srdce. Hubertky se dají často nalézt také u naší nejběžnější spárkaté zvěře - srnčí. Uvádí se, že ji má vyvinutou asi 60 % veškeré srnčí zvěře, ale většina myslivců ji buďto vůbec nehledá nebo snadno přehlédne. Vyskytuje se jak u srnců, tak u srn v každém věku. U srnčat je její nalezení méně časté z toho důvodu, že srnčata ulovená při průběrném odstřelu mají nedokončenou osifikaci a hubertka má podobu pouhé drobné chrupavky.
Rozměry a tvar hubertek je značně proměnlivý a závisí na věku, hmotnosti a tělesném vývinu jednotlivých kusů. Velmi působivý tvar pěkných křížků se vyskytuje poměrně vzácně. Chceme-li nalézt hubertku, vsuneme po odříznutí aort nad srdcem palec a ukazováček seshora do obou srdečních komor a prohmatáním přepážky zjistíme výskyt a případné uložení této kůstky, odkud se pro zpracování vyřízne. Tomuto kroku je třeba věnovat obzvláštní pozornost, neboť zejména u zvěře srnčí bývá hubertka křehká a snadno se přelomí nebo poškodí nožem.
Po vyvaření a zbavení zbytku svaloviny se kůstka ponoří do skleničky s 10 % peroxidem, se kterou se občas zatřese. Po vybělení se hubertky obvykle ukládají do kazety se zeleným suknem. Je vhodné připojit poznámku o uloveném kusu.

Oporné kosti - pyjové (penisové) kosti samců některých šelem patří k poněkud zvláštním trofejím. Naprostou klasikou bývala jejich úprava v případě ulovení medvěda. Málo se však ví, že tuto drobnou upomínku můžeme získat například v případě ulovení našich běžných šelem - kun a lišek (viz Foto 3 a Foto 4). Oporným kostem se přičítaly odedávna magické účinky zcela zjevného působení a pánové je často nosili u sebe zasazené do šperku jako talisman posilující mužství.
Získání i úprava oporné kosti je celkem jednoduchá. Lze použít v podstatě postup preparace popsaný v předchozím případě hubertek. Uchová-li si lovec jako drobnou upomínku např. preparovanou lebku kuny, je právě oporná kost zajímavým doplňkem a zpestřením celé trofeje.

Tatrček - mezi poměrně jednoduché úpravy trofejí drobné pernaté zvěře (dříve se pravidelně upravoval např. ze sluky) patří příprava tatrčku, kterou lze rovněž zvládnout v domácích podmínkách. Tatrček se pro takovou úpravu vystřihne i s částí "biskupa" tak, aby zůstal zachován také dostatek drobných ocasních per před hlavním vějířem. Měkká tkáň se opatrně vymačká v novinovém papíře, aby se odstranilo co nejvíce tuku a po obou stranách se důkladně zasype směsí stejného dílu kamence a soli. Na prkénku se tyto partie zmáčknou mezi listy novin a zatíží se. Po tomto stisku kořene se tatrček částečně rozevře a zbývá pouze úprava konečné pozice pírek.
Asi za týden je takový tatrček suchý a lze jej upravit na podložku. Na jejím zadním konci se vydlábne trojúhelníkovitý žlábek, do kterého se usadí kořen tatrčku a přichytí proužkem plechu. Na přední stranu uvedeme datum a místo ulovení a na kousek plstěné podložky se zde dají umístit paletky. Před škůdci se hodí ochránit zbytky tkání obvyklými prostředky a přetřením acetonovým lakem.

Paletky a kačírky - zakrnělé první ruční pero (paletku) má celá řada lovných ptáků. Paletky se svazují dohromady, někdy i se štětičkami z kostrče (např. slučí vous) a nosí k ozdobě klobouku po vyprání v benzínu nebo se upevňují na menší dřevěné štítky podložené zeleným suknem nebo filcem (viz. Foto 5 a Foto 6).
Do stejné kategorie patří také poměrně známé zakroucené kačírky vytrhávané z tukové žlázy kačerů.
Na stejné místo si dovolím zařadit rovněž další typickou "pernatou" trofej získávanou z divokých krocanů - tzv. krocaní štětku. Je to žíněný chomáč narůstající na krku krocana, který je u starších jedinců dlouhý 6-10 cm, u mladé zvěře a u krůt velmi malý. Štětka se upravuje tak, že se dokola ořízne i s kůží, očistí se od tuku a spodní část se na 12 hodin potopí do koncentrovaného formaldehydu. Po vysušení následuje obvyklá úprava.

Kelce - mezi poměrně běžné trofeje získávané ze zvěře vysoké patří horní špičáky, tzv. kelce (viz. Foto 7). Kromě jelena evropského je lze nalézt také u ostatních druhů jelenů. Zvláštností a vzácností je výskyt drobných kelců (nejčastěji pouze jednoho) u zvěře srnčí. Horní špičáky srnců bývají navíc často uchyceny pouze v masitém patře a při preparaci lebky je myslivci přehlédnou.
Do stejné kategorie patří také špičáky šelem, které lze získat i z těch nejběžnějších - kuny, jezevce či lišky (viz. Foto 8). Na tomto místě je však nutné upozornit na nebezpečí přenosu vztekliny a trofeje šelem nelze v žádném případě upravovat z jedinců ulovených v blízkosti ohnisek této nebezpečné nákazy. Také je potřeba si uvědomit, že v případě šelem, které lze hodnotit metodami C.I.C., znehodnocuje vyjmutí špičáků lebku pro následné posuzování.

Bezoárové koule - jsou zvláštní trofejí získávanou z dutorohé zvěře (kozy bezoárové, kamzíka a muflona). Jedná se o různě velký kulovitý útvar v trávicím traktu, který vznikne postupným slepením nestravitelných částí potravy a jeho následným omíláním během trávících pochodů. Nejčastěji je v bezoárových koulích zastoupena pryskyřice, srst nebo části větviček.
Čas od času se mezi zajímavostmi objeví také informace o náhodném výskytu bezoárových koulí u některých jiných druhů spárkaté zvěře.

Gastrolity - v žaludcích tetřevovitých ptáků bylo možno nalézt větší počet drobných kaménků, které ptáci polykali a které jim usnadňovaly trávení. Trávicími pochody se tyto kaménky opracovaly do zaoblené podoby, vyleštily a v jednom žaludku jich bylo možné nalézt i několik desítek (viz. Foto 9). Po vyprání o osušení se ukládaly do malých skleniček s popiskem.
Pěkné gastrolity lze dnes získat např. z divokého krocana.

Mají-li trofeje sloužit poměrně dlouhou dobu svému účelu, je nutné věnovat maximální pozornost jak jejich úpravě, tak jejich ošetřování. To platí nejen pro trofeje "klasické", ale také uvedené drobné předměty. Trofeje by měly být umístěny nejlépe tam, kde není příliš velká frekvence osob. V okamžiku, kdy se objeví vrstva prachu, musíme ji odstranit za použití vysavače, případně oprášit prachovkou. Kostěné části by se měly nejméně jednou za rok otřít vlhkým hadrem, pernaté hadříkem namočeným v benzinu. Trofeje by měly být umístěny mimo přímé sluneční záření, aby neztrácely barvu. Nejvíce jim však škodí vlhko. Především kolísání vlhkosti a teplot může mít za následek krabatění a jiné vzhledové změny.
Z biotických činitelů škodí trofejím plísně, kožojedi a moli. Plísně se odstraní nátěrem formaldehydu, molů se zbavíme na jaře a na podzim uzavřením trofejí do dezinfekční bedny, přiložením prostředků proti molům a ponecháním zde několik dnů. Jako náhražka dezinfekční bedny slouží různé dobře uzavíratelné krabice. Prevencí proti kožojedům je ošetření trofeje formaldehydem. Současný trh také nabízí celou řadu dalších adekvátních přípravků, často v provedení sprejů, které značně usnadňují ošetřování.

Drobné trofeje poskytují v současnosti myslivcům poměrně širokou škálu možností pro uchování upomínky na úspěšný lov. To platí nejen pro vlastní získávání trofejí, ale především pro možnost jejich různorodého finálního zpracování, které je pouze otázkou vkusu, estetického cítění a zručnosti. Drobné trofeje lze nosit jako doplňky loveckých klobouků a loveckého oblečení, při použití vhodné podložky upravit pro zavěšení na zdi, nebo je uchovávat v nejrůznějších kazetách, vitrínách či skleničkách s popisem.
Mezi nejhodnotnější a nejtrvalejší úpravy však patří zapracování drobných trofejí, jakými jsou např. kelce, části parohů, oporné kosti, větší gastrolity či hubertky, do lovecky motivovaných pánských i dámských šperků (viz. Foto 10 a Foto 11). Drobné trofeje se tak stávají esteticky hodnotným doplňkem vizáže myslivců nebo zpestřením výzdoby jejich domovů.