MISTROVSTVÍ EVROPY V LOVECKÉ STŘELBĚ
Jan BUKSA
Historie těchto evropských šampionátů je stará 20 let a myšlenka na uspořádání vrcholného závodu vznikla v Německu. Porovnat výkony střelců v různých disciplinách, které nejvíce připomínají loveckou dovednost bylo prvotním impulsem k uspořádaní mistrovství. Tím byl dán i název soutěže „Mistrovství Evropy v lovecké střelbě“.
Aby se eliminovali specialisté ve střelbě kulí na jedné straně a brokaři na straně druhé, sloučily se obě dovednosti a účastníci soutěže musí ovládat obě disciplíny lovecké střelby. Jelikož zajistit v kterémkoliv státě jednoho univerzálního střelce není jistě nic těžkého, je celá soutěž pořádána jako soutěž šestičlenných družstev. Sestavit družstvo šesti univerzálních střelců je jistě o hodně složitější. U nás to platí určitě. Posuďte sami - celá soutěž začíná střelbou na trapu, zde se střílí z loveckého postoje, nahazuje se až se terč objeví, následuje lovecký parkur a čtyři kulové disciplíny střílené na vzdálenost 100 metrů. Zejména soutěžní střelba z kulovnice je pro nás velmi náročná, nejen finanční stránka tréninku, ale i po stránce kvalifikace, protože u nás prakticky neexistuje žádná obdobná soutěž, která by prověřila výkony našich střelců v kulové střelbě a vyhledala nové potenciální střelce do soutěžního družstva. V sestavě každého národního týmu se objevují neustále nové tváře mladých, nadějných střelců, jen náš tým je neustále stejný a po pravdě řečeno už i starý. Za chvíli nebudeme mít nástupce a to by jistě byla velká škoda. Výjimkou je nově započaté mistrovství republiky ve střelbě z kulovnice a tak se možná dočkáme důstojného nástupce.
České reprezentační družstvo je vybíráno z naší národní speciality, tedy loveckého desetiboje a výhoda celého týmu je, že všichni střelci pamatují, a hlavně stříleli desetiboj v době, kdy se používala kulovnice na rozdíl od současné praxe, kdy je kulovnice nahrazena malorážkou. Ten, kdo vyzkoušel oba způsoby střelby, ví, jak velký rozdíl je střílet kulovnicí na 100 metrů a malorážkou na 50 metrů.
Šampionát se koná každé dva roky a družstvo České republiky bylo poprvé pozváno v roce 1996 do Finska. Přišlo pozvání přeložené z finštiny do němčiny a pak do angličtiny. Když se pozvání podařilo rozluštit, nebyl nikdo o mnoho moudřejší. Nicméně soutěžní družstvo se z popudu ČMMJ vypravilo až téměř k polárnímu kruhu do městečka Koossamo a zde teprve poznalo, jak nedokonalý byl překlad propozic. Přesto se nezaleklo a i když chyběl jeden člen družstva, obsadilo nadějné 5. místo. Výkony v brokových disciplínách zaujalo družstvo nejen diváky, ale i soupeře. Překvapení pro obě strany nastalo i při kulových disciplínách. Kdybychom na kulovou střelbu tehdy nastoupili s luky, asi bychom nezaujali pořadatele více, jako když nás spatřili se starými .222 Remingtony - FOX s německými napínáčky, otlučenými pažbami a mnozí ještě s řemenem. Náš výklad "lovecká kulovnice", byl zcela jiný než jejich. Dokonce nám jedna scházela, a tak jsme si během střelby jednu půjčovali a stříleli z ní dva. Přesto to byl úspěch a místo posměchu jsme sklízeli slova uznání!
Další šampionát se uskutečnil v roce 1998 ve Švýcarsku , ale zde jsme se nezúčastnili, neboť nám nikdo z pověřených pracovníků sekretariátu ČMMJ nepředal propozice, i když jsme o ně žádali a věděli o jejich existenci. Němci nám totiž volali abychom přijeli, že nám chtějí nabídnout pořádání soutěže v ČR. Kdo nám to tehdy neumožnil a jaké byly důvody naší neúčasti nevíme nic konkrétního, jenom tušíme.
Nicméně další šampionát v roce 2000 ve Švédsku jsme absolvovali. Velmi příjemně na nás zapůsobilo upřímné a kamarádské přijetí. Předcházela nás pověst dobrých střelců, a tak se s námi táhla značná korona už při tréninkových položkách. Po odstřílení první ostré brokové položky se rozhostilo hrobové ticho až nám všem zatrnulo. Ono totiž na výsledkové tabuli bylo pouze pět nebo šest červených značek, které značí chybené terče. To byl totiž do té doby nejlepší výsledek jednotlivce - pět chyb a najednou stejný počet chyb celého družstva! Diváci si mysleli, že se bude ještě pokračovat, ovšem brzy se zorientovali a propukl obrovský aplaus!
Časový harmonogram nás do půl hodiny přivedl opět na brokovou střelbu a sice na parkur. To už s námi šel početný dav diváků a my je opět nezklamali. Soutěžní střelci znají ten pocit, kdy se všechno daří, zavládne střelecká pohoda a začne se střílet na terče v jakékoliv vzdálenosti a ono to kupodivu vychází a nebo opačně, kdy příletové terče se nechají přilétnout co nejblíže a pak se takzvaně "vykouří". Zde zejména "Rybízek", což je přezdívka Milana Rybína, přiváděl diváky k šílenství, když střílel terče jeden metr nad zemí a všichni si mysleli že už ani nevystřelí. Kulovou střelbu jsme zvládli kupodivu také dobře. Celé družstvo bylo vybaveno novými remingtony ČZ 527 s puškohledy Artemis 3-12x50, vše jako sponzorký příspěvek České zbrojovky Uherský Brod a Meopty Přerov. Brokové a kulové střelivo nám připravili ve Vlašimi a zejména brokový náboj trap 28 s brokem 2,5 mm se ukázal jako vynikající! Úspěch byl obrovský, získali jsme zlato v družstvech, 2x stříbro a 2x bronz v jednotlivcích. Zde se také definitivně rozhodlo o konání šampionátu v roce 2006 v České republice. Do mezinárodní jury byl zvolen vedoucí našeho týmu Ing. Jan Polišenský.
Další mistrovství bylo v roce 2002 v Rakousku. První problémy nastaly již na hranicích. Zde nás nechali celníci úplně zbytečně čekat na neexistující dokument. Bez problémů nechali projet Polskou výpravu a až po telefonátech na nejrůznější místa včetně střelnice, ten zmiňovaný dokument nepotřebovali a pustili nás. Jenomže pozdní příjezd na střelnici pro nás znamenal, že tréninkové časy byly rozebrány a náš tým neměl možnost trénovat! Najednou jsme byli favorité a cítili odstup. Nejhorší na tom bylo, že jsme byli vybaveni, opět sponzorsky, novými kulovnicemi s novou optikou, ale neměli možnost si je vyzkoušet na místě. Pro kulovou střelbu význačný nedostatek. Taky se to hned projevilo po prvních kulových položkách. Totální kolaps celého družstva. Střílelo se na jiné terče, než na jaké jsme doma trénovali, střeliště byla zakryta, uměle osvětlena a velké horko. Horký vzduch se tetelil v puškohledu a dokonce nám ubrali i z předepsaného času! Ale všechno zlé je k něčemu dobré, po pokažené kulové střelbě - tato zpráva se rozšířila rychlostí blesku - ledy roztály a opět zavládla přátelská atmosféra jakou jsme zažili ve Švédsku. Zejména domácí střelci posléze přiznali, že se nás báli a v domácím prostředí chtěli zvítězit. Kdo by nechtěl?
Nicméně soutěž pokračovala a my chtěli dokázat, že umíme střílet a tak na brokových disciplínách to byl opět koncert a naše družstvo sklidilo bouřlivý potlesk. Zisk jedné zlaté medaile v soutěži jednotlivců v brocích bylo to jediné s čím jsme odjížděli.
Letošní šampionát se konal v Estonsku v Talinu a na tento jsme se poctivě připravovali tři měsíce. Firmy Meopta, Sellier& Bellot a Česká zbrojovka Uherský Brod nás opět vybavily, pletařská firma Vítex z Bystřice pod Hostýnem nás oblékla a na nás zbylo to všechno patřičně "prodat". Estonsko je krásná severská země, jenomže jim tam pořád prší. Ještě že letos prší skoro všude v Evropě a tak to nebyl takový šok. Měli jsme možnost prohlédnout si střelnici jeden den před oficiálními tréninky a s hrůzou zjistili, že kulová střeliště se teprve zakrývají a beton na podlaze je zaschlý tak jeden, maximálně dva dny. Zato broková střelnice se třemi skeety, třemi trapy a prostory pro parkurovou střelbu v nás budila pocit závisti. Ihned jsme si dohodli tréninky na druhý den a jeli se ubytovat. Ráno v devět jsme přesně podle dohody přijeli na trénink, opět pršelo a střecha nebyla hotova, ostatně jsme ani nic jiného nečekali. Nakonec nám připravili terče a my konečně naostro potrénovali kulovou střelbu. Výsledky byly nad očekávání dobré, a tak jsme toho raději nechali a jeli si střelit broky. Na trapu nejen že neuletěl ani jeden terč, ale i úlomky byly patřičně rozstřelovány až se tomu nechtělo věřit. Parkurová střelba byla také velmi dobrá, proto jsme odjížděli spokojeni na hotel. Tady nastalo dilema, večer se hrál fotbal naši proti Řekům, hodinový časový posun a bílé noci dávali tušit, že toho moc nenaspíme. Ovšem kdo by šel spát, když nám jde o postup a my také cítíme jakousi sounáležitost a národní hrdost, jsme přece taky reprezentanti na Mistrovství Evropy! Bezesporu jsme lepší tým, přesto prohráváme a najednou je všechno jinak, sebevědomí nás rychle opouští a zbytek noci místo spánku přemýšlíme co všechno jsme schopni chybit, kolik chyb uděláme a kdo všechno z toho bude mít radost.
Ráno je kruté, opět prší a my začínáme kulovými disciplínami. Pokud nenastřílíme kuli, v brocích to nedoženeme, to už víme z Rakouska. Nervozita je značná, přesto výsledek předčil naše očekávání a průměr celého družstva je 194 ze 200 možných, paráda! Za hodinu nastupujem na brokovou střelbu a sice na trap. Napětí stoupá a po povelu ke střelbě nejsme schopni požádat o první terč. Cítíme za sebou nespočet očí a ne všechny nám přejí. Taky to známe. S prvním výstřelem se rozbíjí trefený terč a po posledním výstřelu kontrolujem ihned výsledkovou tabuli a s potěšením konstatujeme, že máme opět nejvíce zásahů! Tento soutěžní den zbývá poslední úkol, nastřílet dobře parkur a nemůžeme na tom být špatně a je zaděláno na dobré umístnění. Nikdo nechce vyslovit na vítězství. Ale v našich myslích to je a hlodá a nutí přemýšlet a kombinovat, vlastně to zná každý, kdo dělá to co dělá a chce to dělat pořádně.
Je čas nastoupit na parkur, to už s námi opět jde početná korona v očekávání hezké podívané. Vím že dokážeme na parkuru víc než jsme předvedli, přesto neztrácíme a nepatrně zvyšujeme náskok. Končí soutěžní den a my jsme spokojeni, zbývá dostřílet dobře kuličku a máme spočítané, že nám k vítězství stačí průměr na družstvo 190 ze 200 možných. S tímto vědomím usínáme abychom se ráno probudili s pocitem, že to nelze střelit. To dokážou nervy!
Ráno předčilo nejhorší představy o špatném počasí. Prší tak, že není vidět na 50 metrů a proudy vody ze střech připomínají hasičské cvičení. Jedeme na střelnici bez snídaně, stejně není nikdo schopen nic pozřít. Nastupujeme se Švýcary, kteří už nemají co pokazit, všechno stihli již včera a jejich úsměv nás na chvíli uklidňují, vždyť on se svět nezboří, když to nevyjde. Jenže nám jde daleko o víc. Na Mistrovství Evropy v roce 2006 potřebujeme důstojný střelecký stánek a případný úspěch nám jistě usnadní situaci při shánění finančních prostředků. Čerstvě dokončené střeše nad stanovišti schází rýny a proudy vody stékají před hlavněmi kulovnic. Každý výstřel je provázen mlhou, to jak střela proráží vodu. Je to poznat i na výsledcích a naše představa o vypočítaném průměru se mění v daleko horší skutečnost a místo klidného sledování soupeřů se nervujeme, někteří se modlí ať nepřestane pršet i našim soupeřům a téměř vyhraná soutěž neproklouzne mezi prsty jako ty prokleté kapky.
Buď mají Estonci pořád tak špatné počasí a nebo zabrala některá motlitba, ale když padl poslední výstřel a počítače doklepaly poslední údaje, z tiskárny vyjely výsledky a zlaté medaile v soutěži družstev získala Česká republika ve složení Ing. Jindřich Kořínek, Karel Mrhálek, Karel Kotrc, Pavel Zázvorka, Jaromír Uher a Jan Buksa, náhradník Václav Bastl a vedoucí týmu Ing. Jan Polišenský, kterému vděčíme za mnohé! V soutěži jednotlivců naše výprava získala ještě jednu stříbrnou a dvě bronzové medaile.
Na dalších místech se umístnilo Rakousko, Norsko a teprve čtvrté favorizované Německo, které doplatilo na déšť a jejich přebíjené .222 Remingtony s hornetovou střelou a počáteční rychlostí vysoko přes 1000 m/s, které nezvládly počáteční náraz do proudů vody.
Zakončení celého šampionátu spojené s vyhlášením výsledků se uskutečnilo v historické části Tallinu, bylo hezké, upřímné v kamarádském duchu a všichni se už těší na šampionát v roce 2006 u nás v Kroměříži!
Závěrem je potřeba poděkovat těm, bez jejichž pomoci bychom nebyli schopni Evropě dokázat, že umíme střílet! Jsou to: ČMMJ Praha, Česká Zbrojovka Uherský Brod , Meopta Přerov, Sellier & Bellot Vlašim, Vítex Bystřice p. Hostýnem, LZ Židlochovice a Interlov Přerov.