Časopis Myslivost

Dne 24. září jsem s přítelem a zároveň kolegou z práce Liborem, vyrazil z jižních Čech na východ. Nezbytné přespání u maminky na Moravě. "Kdy už toho harcování necháš, máš rodinu, ještě se ti něco stane", říká pravidelně maminka, pokaždé když jedu někam do divočiny.
Rychle jsme přejeli Slovensko. Na Dukle jsme překročili slovensko-polskou hranici a směřovali dále na východ podél hranice směrem na městečko Ustrzyky Górne. Zde jsme si chtěli zřídit základnu a odtud vyrazit na poloniny. Předpokládal jsem, že začne postupně ubývat automobilový provoz, začne se silně zhoršovat kvalita cesty až nakonec převládnou koňské potahy. Proto jsme k cestě použili dvacet let starou Ladu, která hravě zvládá výmoly a brodění. Cesta se však nezhoršila, kolem nás projížděly moderní automobily a turistické autobusy. Vrcholem všeho bylo horské parkoviště několik kilometrů před naším cílem. Davy turistů stoupaly někam do hor. "To je ta tvoje divočina?" říká Libor. Před odjezdem jsem mu totiž nasliboval ryk jelenů, osamělé pochody a potoky plné lipanů. Polil mě pot, také jsem se cítil jako na Pustevnách v Beskydech nebo na Horské Kvildě na Šumavě či na jesenickém Pradědu. Jedeme osm set kilometrů zbytečně, honilo se mi hlavou. Když Libor viděl, jak mě to vzalo, povídá: "No nic, když už jsme tady, ubytujeme se a trochu se projdeme po okolí."
Přijeli jsme do městečka. Ještě jsme ani nedojeli do centra, když naši Ladu zpozorovala hlídka pohraniční policie, neobvykle rychle se nám postavili do cesty. "Doklady!" zavelel pohraničník. "Ve které části Ukrajiny bydlíte?" ptá se jeho kolega. "A ke všemu jsem tu ještě za Ukrajince!" říká Libor. Vysvětlili jsme, že jsme Češi, že nic a nikoho nepašujeme. Pouze jsme se přišli podívat do hor. Pohraničníci nakonec poděkovali za doklady a propustili nás. Snadno jsme si našli ubytování, protože téměř na každém domě visí cedule - volné pokoje.
Již doma jsme si zjistili, že hory o které máme zájem, patří národnímu parku. Ráno jsme se tedy vydali na ředitelství pro povolení. Sekretářka nám sdělila, že ředitel bohužel není přítomen, ale zavolala velitele strážců parku. "Jmenuji se Krzysztof Krysta - co můžeme pro vás udělat?" Vysvětlil jsem mu náš dlouhodobý zájem o Karpaty. "Chtěli bychom se volně pohybovat po území parku, používat sruby nebo chaty na území parku a pokud by to bylo možné najmout si strážce parku, který by nám ukázal říjiště jelenů a seznámil nás se zvláštnostmi parku." "Povolení pro volný pohyb na území parku vám vydáme, zařídíme také povolení u pohraniční policie, protože se budete pohybovat v bezprostřední blízkostí polsko-ukrajinské hranice. Sruby ani chaty nemáme, protože by sváděly návštěvníky k nedovolenému pobytu na území parku. Tím by jistě vznikly problémy s rušením zvěře, ale i problémy s odpadky na které by se naučili medvědi. Jak vidím, jste oba lesníci a myslivci.
Předpokládám, že se vyznáte v mapách a umíte se pohybovat ve volné přírodě, nepotřebujete tedy průvodce. Kde jsou říjiště kde se pohybují zubři a vlci vám ukážu na mapě. Můžete vyrazit ještě dnes. Jestli nemáte terénní auto vyvezu vás pod poloniny, pokud nemáte stan, tak vám ho zapůjčíme." Libor zíral a já jsem se před ním tak trochu, ač nezaslouženě, naparoval, jak jsem to dobře vymyslel.
Přestěhovali jsme se ke Kryštofovi. Nechali jsme Ladu u něho na dvorku. Hodili jsme batohy do terénní Nivy a vyrazili k poloninám. Cestou nám ukázal plytké údolí pomalu tekoucího potoka, kde žijí bobři. Celkem slušná cesta dlouze stoupala, až nás nakonec přivedla přímo na polsko-ukrajinskou hranici. Kouzelné na ní je to, že na žulových hraničních patnících je dodnes vytesáno ČS - tedy Československo. "Teď nás čeká asi hodinová túra na jelení říjiště," povídá Kryštof. Jak bývá u mne zvykem, pokaždé si slibuji, že budu před odjezdem na nějakou svou cestu trénovat, ale nikdy to nedodržím. Začali jsme rychle a prudce stoupat. Po pár desítkách metrů mi nestačily plíce. "Musím za každou cenu vydržet," říkám si. Nohy začaly vláčnět, košile propocená, konečně první přestávka. Tělo se naštěstí postupně přizpůsobovalo. Vystoupali jsme na druhou nejvyšší horu Bieszad - Halicz (čti Halič) 1333 m n.m. Kryštof nás zavedl kousek pod vrchol, kde je hora trochu promáčklá a na jejím dně je malá náhorní plošinka, jen tak pro dva stany. "Tady před sebou máte nejlepší říjiště co znám, za chvíli se jistě začnou jeleni ozývat. Tady dole v údolí řeky Halicze byste mohli narazit na zubry a vlky. Zubrů na území parku žije jen něco kolem třiceti kusů. Vlci jsou velmi opatrní, musíte mít tedy štěstí, protože park má rozlohu 30 000 ha a zvěř může být kdekoli. Tady máte mapu. Přijedu pro vás za tři dny," poučil nás Kryštof. Ještě nám pomohl postavit stan. Rozloučili jsme se, pak se otočil a začal nám mizet v houstnoucím šeru.
Ještě jsme viděli Kryštofova záda, když začali troubit první jeleni. Bylo slyšet, jak vystupují nahoru na poloniny. Připravili jsme si dalekohledy a plni očekávání propátrávali okraj bukového pralesa. Během tohoto kouzelného večera jsme v šeru bezpečně rozeznali pět jelenů a šest laní. Zvláště nás zaujala tlupa jelena se čtyřmi laněmi a dvěma dotírajícími mladšími jeleny. Dominantní jelen silně troubil, odháněl soky, laním naopak bránil, aby se mu rozprchly. Znovu a znovu je odháněl od laní, jednoho protivníka kousek odehnal, druhý se přiblížil. Druhého odehnal, první se vrátil. Ochraptělým hlasem je vyzýval k souboji, zastrašoval, ale nebylo mu to nic platno. Nedali mu pokoje. Ryk tohoto jelena jsme slyšeli v noci, byl slyšet příští den z pralesa a znovu zase celou noc na polonině. Neuvěřitelný výdej energie. Kvalitu paroží a počet výsad jsme pro velkou vzdálenost a šero nerozeznali.
Ještě v noci jsme se rozhodli, že se pokusíme najít zubry nebo alespoň jejich pobytové znaky. "Libore, je známo, že překvapený medvěd útočí, nevíš jak je to s překvapeným zubrem?" ptám se. S touto nezodpovězenou otázkou jsme se ráno vydali do údolí řeky Halicze stopovat zubry. Sestoupili jsme z polonin k horní hranici lesa, protáhli jsme se pokřivenými a navzájem propletenými buky a vstoupili do pralesa. Bukový les byl občas zpestřen javorem a jeřábem. Všude jsme nacházeli stopy vysoké, omlácené keře, ale i silnější buky oškrábané parožím do běla. K naší velké radosti jsme poměrně často naráželi na palouky plné borůvek a brusinek. Začali jsme narážet na prameny, které se časem začaly spojovat v potoky, velmi často jsme nacházeli jelení kaliště. Pozorně jsme četli stopy, ale pořád jen vysoká. Při překonávání jednoho údolí jsme konečně narazili na starou stopu zubrů. Vydali jsme se směrem, kterým zubří tlupa táhla. Stopy byly staré, místy se nám ztrácely. Došli jsme téměř k soutoku řeky Halicze s řekou San, která tvoří hranici s Ukrajinou. Po krátké rozvaze jsme usoudili, že se pomalu vrátíme na poloniny. K návratu jsme si vybrali poněkud východnější hřbet než kterým jsme sestupovali. Na zubří stopy jsme naráželi i tady. Vystoupali jsme na malou paseku. Na první pohled bylo vidět, že na ní bydlí zubři. Vypasená tráva, trus, lože kde zvířata odpočívala. Přesto místo nevypadalo, že ho obývá větší počet zvířat. Poklekl jsem k loži a ucítil nám dobře známou vůni hovězího dobytka. Spokojeni s nálezem jsme opustili paseku. Ušli jsme sotva pár desítek metrů, když Libor vzrušeně zašeptal: "Vlevo nahoře je zubr." Okamžitě nám k očím vylétly dalekohledy. Asi čtyřmetrákový býk běžel po vrstevnici. Za několik vteřin ho skryl les. Toto jsou chvíle, kdy se musím zastavit a být svými myšlenkami chvíli sám, někdo tomu říká dotek štěstí.
Pořád ještě omámeni zážitkem jsme našli místo, kde býk bral paši (listy ostružiní a maliní), kde se kalištil. Vystoupali jsme téměř k horní hranici lesa, když jsme uviděli laň, pronásledovanou jelenem. Zůstali jsme nehnutě stát. Zvěř nás vůbec nevnímala, velmi silná laň měla široce otevřený svírák a na stranu vystrčený lizák. Za ní supěl nerovný desaterák v postavě slabší než jeho družka.
K večeru jsme dorazili na poloninu. Při postupu se mi zdálo, že jsem uslyšel zahřmění. "To bylo letadlo," odpověděl na mou obavu Libor. Konečně jsme dorazili ke stanu. Nad horou Halicz se začala kupit bouřková mračna, severně od nás bily blesky do vrcholků hor. Měli jsme stan, který nás spolehlivě chránil proti rose, ale proti karpatské vichřici neměl šanci. Prožil jsem bouři na poloninách Kobylecké Poljany, ale to jsme byli o dobrých sto metrů níže a podařilo se nám včas ukrýt do pastýřské koliby. Rozhodli jsme se, že to "ustojíme". Fotoaparáty, dalekohledy a vše ostatní z kovu

jsme dali do igelitových sáčků s tím, že před tím než začne zuřit bouře odneseme kov mimo tábor. Trochu nás také uklidňovalo, že na vrcholu naší hory stojí železný kříž. Chmury, jak Poláci i Ukrajinci shodně říkají mrakům, nad našimi hlavami mohutněly. "Toto je učebnicový příklad vzniku bouřky z tepla," poučoval Libor. Příroda však k nám byla milostivá, zvedl se mírný vítr, který odnesl bouřku mimo nás. Obloha se vyčistila a nastala jasná noc. Vynesl jsem spacák ze stanu, uložil jsem se do trávy. Silně zářily hvězdy, zahlédl jsem k zemi se řítící hořící meteorit, poslouchal jeleny. Jejich hlasy mne nakonec ukolébaly ke spánku.
Druhý den brzy ráno jsme ještě za tmy vyrazili směrem k nejvyšší hoře polských Karpat - Tarnice (1346 m n.m.). Obdivovali jsme rozsáhlé plochy polonin, které mi připomínají horskou prérii. Nad hranicí bukového pralesa se již ozývali jeleni. Na volných plochách jsme je snadno pozorovali. Jednotlivé tlupy stály od sebe ve zhruba kilometrových vzdálenostech. Někteří jeleni se postavili na vyvýšená místa a majestátně s vysoce zdviženou hlavou se rozhlíželi po okolí. Zajímalo nás jaká bude útěková vzdálenost, pomalu jsme šoulali k nejbližší tlupě. Vysoká nás k sobě pustila asi na 500 metrů. Potom celá tlupa vyrazila po vrstevnici směrem k Tarnici. K naší velké radosti jim stála v cestě tlupa se silným jelenem. Ten seskočil ze skály a prohnal prchající až za horizont. Dále jsme již nešli, vychutnávali jsme si pohled na chování uvnitř tlup. Začalo přibývat slunečního světla. Paprsky začaly padat i do hlubokých údolí a vysoká se pomalu začala stahovat do pralesa.
Tím náš pobyt na poloninách skončil. Kryštof nás odpoledne svezl do údolí. Ukázal nám místa, kde žijí bobři. Dvakrát jsme čekali v noci u jejich hrází, přesto jsme tato opatrná zvířata neviděli.
Poslední den našeho pobytu jsme byli pozváni na ředitelství. Poděkovali jsme řediteli parku Janu Komornickému za velkorysou příležitost poznat tuto část Karpat. Při neformálním rozhovoru jsme se dozvěděli mnoho zajímavého ze života vysoké, vlků a medvědů. Pan Komornický je bývalý velvyslanec Polska na Slovensku, poslanec sejmu a hlavní konzervátor polské přírody. Tedy člověk, který dokáže uchránit park před všemi nežádoucími tlaky.
Děkuji osudu, rodině, přátelům, ale i mým představeným ve firmě Panství Bechyně za trpělivost a podporu mých cest. Nemohu říci, že znám tyto hory dobře, na to jsem v nich pobýval velmi krátce. Ač myslivost a lesnictví mě zajímala nejvíce, pozoroval jsem v i život obyčejných lidí, lopotících se v nich za živobytím: Nikdy nezapomenu na naše rodáky na jihu rumunských Karpat ve vesničce Ravensko. Na Ivana z Kobylecké Poljany, živícího se sběrem hřibů. Nebo na Anešku z Vyšné Olšavy, která aniž bychom o tom věděli sama spala s rodinou na zemi, zatímco nám přenechala své lože. Moderní styl života se valí do Karpat ze všech stran. Lesy mnohde rabují dřevařské firmy. Na vlastní oči jsem viděl pytláky lovící z chudoby, ale i moderní pytláky s terénními vozidly a světlomety. Zrovna tak škodí i masivní, agresivní turismus, který pod heslem - "Rozvoj oblasti", přináší hotely a sjezdovky do nejcennějších míst hor. Romantika, jakou jsem tam hledal já, mizí nenávratně pryč jako jarní sníh. Přesto si myslím, že Karpaty jsou poslední velkou divočinou v našem okolí. Stojí zato je s pokorou a respektem navštívit.

Pohled na probouzející se Karpaty. Celá oblast byla po druhé světové válce vysídlena, proto nenarušují celkový pohled světla lidských sídel. Vpravo ředitel národního parku Jan Komornicki, díky němuž jsme se mohli svobodně pohyboval po celém území parku.

Buk vedle zubřího kaliště, který asi potřísnil zubří býk po ukončení koupele

Důkaz stavební aktivity bobrů

Takto vypadá zubří kaliště

Překvapilo nás, že horní partii nad hranicí lesa netvoří jalovec, ale keřovitá forma olše karpatské (Alnetum incanae)

Bukový prales, do něhož je jen velmi málo vtroušen jeřáb a javor klen

Toto je pohled na stromy téměř před hranicí lesa Lukovitě prohnuté oddenky má na svědomí sníh

Na tomto svahu byla za první světové války frontová linie. Ve spodní části fotografie jsou vidět olše, které se uchytily v zákopech a tak opticky vytvářejí na svahu takřka rovnou čáru

Detail stopy "našeho" zubra

Starší zubří trus, čerstvý je hráškově zelený

Naší výpravu jsme symbolicky ukončili u sochy Josefa Švejka ve městě Sonoku