„TEČKA“
Petr SLABA
Byl čtvrtý březen letošního roku, když jsem odjížděl do Prahy na ustavující schůzi Klubu autorů do budovy ČMMJ. Den předtím napadla nová sněhová obnova, a tak byly silnice po ránu v nic moc stavu, a proto jsem raděj vyrazil už dříve. Ale cesta se naštěstí nezkomplikovala a v deset hodin dopoledne jsem již seděl v zasedací místnosti ČMMJ u kávy a vítal se s dalšími kolegy, kteří se též této akce účastnili. A tak jsem si postupně potřásal rukou s lidmi které jsem doposud znal jen ze stránek knih a časopisu Myslivost. A věřte, že jsem byl opravdu rád, že se s nimi mohu osobně setkat a podílet se spolu s nimi na zajímavé aktivitě, která by naší myslivost měla reprezentovat pokud možno i v nejširších vrstvách naší veřejnosti a přiblížit jim, že to co děláme, je důležité a prospěšné právě pro ně. A doufám, že činnost Klubu autorů tomu napomůže, že otevře oči těm zaslepeným, co v chlapovi či ženské s puškou vidí vždy jen někoho, kdo chce přírodě ublížit.
Už se o tom jistě napsalo spoustu a spoustu článků na stránkách mysliveckých časopisů, ale to víme převážně jen my myslivci a přátelé myslivosti. Takže je podstatné a důležité prezentovat myslivost a vše co obnáší lidem, kteří o ní často vědí jen to, co slyší v televizi, rádiu a co si přečtou v bulvárech od senzacechtivých reportérů, kteří se často jen díky zviditelnění nezajímají okolnostmi, o kterých píší. A bohužel je smutné to, že když se provede nějaká hloupost, tak jí dokážou rozmazat do obrovských rozměrů, a to tak šikovně, že veřejnost rázem zapomene na to, že byla třeba dlouhá zima, že krom nás jen málokdo chodil s pytli obilí a sena přikrmovat vyhladovělou zvěř, zapomene se i na to, že se najdou i v takových, pro zvěř zlých časech lidé, kteří dokáží vysílenou a oslabenou zvěř sprostě upytlačit a strašně rychle se zapomíná na spoustu té poctivé myslivecké práce. Za to se hned mluví o tom, že někdo v nějakém baru střílel z brokovnice a že to byl jistě myslivec a že by se s tím mělo něco dělat a že jsou nebezpeční tihle zabijáci zvěře. No, vždyť to přece všichni znáte a pamatujte, že tisíckrát opakovaná lež, proti které se nezasáhne a neuvede se vše na pravou míru, se v podvědomí občanů stane pravdou.
Věřte, že někdy mi to opravdu hne žlučí a je mi z toho smutno, obzvláště když vím, že režim, který ve svém prvopočátku ozbrojil legálně tři čtvrtiny našeho národa má nyní výhrady proti myslivcům, přičemž nevidí chybu někde jinde. A co si budeme nalhávat dokážeme tomu bohužel napomoci i mi sami, třeba i tím, že se nedokážeme takovýmto okolnostem adekvátně bránit. Proč, když v televizi nebo v médiích vyřknou nějaký nesmysl nedokáže někdo z myslivců zasáhnout, nedokáže jít a říct ne, takhle to není a my chceme pane nebo paní redaktorko, aby jste se nám omluvil/a/ a to pěkně veřejně, stejně tak jak jste nás veřejně napadli.
Takže i o takových věcech jsem přemýšlel, když jsem jel z Prahy odpoledne domů a i navečer téhož dne, když jsem se drápal s kulovnicí na posed ,,U tranďáku" u nás v Dubé, kde vykonávám myslivost. Udělal jsem si kousek od něj na travnaté mezi krmeliště pro černou. Po chvilce jsem se usadil a vyčkával zda se nějaký ten čuník ukáže. Už mi tu vyšel minulý týden samotný kus černé zvěře, nijak veliký, takový lončáček, ale jelikož byl už začátek března, tak než-li jsem stačil poznat, zda je to kňourek nebo bachyňka, která může být již plná, tak frknul a zmizel v borovičkách pod krmelištěm. Potom jsem na něj jezdil celý týden a přestože jsem ho slyšel jak pode mnou prošel mlazinou, u krmeliště se neukázal.
Ten večer jsem si říkal, že by mohl přijít, že by to bylo takové pěkné, myslivecké zakončení důležitého a památného dne, taková pěkná myslivecká tečka. A asi jsem si to opravdu moc přál, protože najednou koukám, že se na zasněženém poli, tak padesát metrů od kazatelny vyhoupla z trnek černá silueta divočáka. Popošel asi dvacet metrů do pole, tam se zastavil a jistil směrem k nedaleké silnici. Rychle beru do ruky dalekohled a zjišťuji, že je to kňourek lončák, takže mohu střílet. Beru do ruky zbraň, chci zamířit, ale pak mě napadlo něco jiného. Co se prostě na to dneska vykašlat, když to byl tak pěkný den, co ho prostě zakončit jen podíváním a tím, že nechám žít. Jasně, stejně už se mi to v hlavě dávno odkliklo. Flinta jde zpět na své místečko a místo ní putuje do ruky opět dalekohled. Divočák po chvíli pochodování na kraji pole, aniž by došel až ke krmelišti, odchází zpět do lesa a vůbec ten zatracený štětináč neví, že mu toho večera zachránil život nově vzniklý Klub autorů.
Ještě jsem chvíli seděl a naslouchal jak odtahuje pryč borovou mlazinou, a když vše zase utichlo, tak jsem slezl z posedu, nasypal trochu nových plev na krmeliště a pomalu kráčel k autu. A cestou přes to krásně zasněžené pole mě napadlo, že někdy může být zážitkem i to, že jsem tu pomyslnou mysliveckou tečku, neudělal tentokráte jedenáctigramovou 7 x 57, ale že jí udělám až doma šedou kostičkou na klávesnici počítače. Takže vážení a milí kolegové z Klubu autorů, myslivci a přátelé myslivosti, tady je.