Časopis Myslivost

I pro zcestovalého člověka je kontakt s realitou a kulturou této vzdálené východní a turisty takřka nenavštěvované země silným a zajímavým zážitkem, a to i bez loveckých ambicí. My jsme však Mercedes místní lovecké kanceláře Glavochota se ještě za tmy rychle vymotal předměstím Biškeku a upaloval na východ suchou, načervenalou, prašnou krajinou, mírně kopcovitým venkovem s řídkými vesničkami rozloženými podél hlavní silnice a působícími jako směs mohamedánské historie s nedávnou minulostí sovětských rudých hvězd a jednotně natřených zdí a plotů chudých domků. Tu tam připomíná nomádskou minulost obyvatelstva kůží krytá jurta, nyní však již využívaná ke všem možným jiným účelům než k putování se stádem, kupříkladu k prodeji kumysu, osvěžujícího, mírně alkoholického nápoje zajímavé chuti vyráběného ze zkvašeného koňského mléka. Po pěti stovkách kilometrů vyplnilo výhled z levého okénka jezero Issyk Kul veliké asi jako naše střední Čechy s krásně teplou vodou, podle údajů našeho řidiče vodou minerální. To jsme hned koupáním ověřili a musím konstatovat že po již čtyřiadvacetihodinové cestě z domova nám koupání v teplé minerálce prospělo. Plavky nebylo nutno hledat, široko daleko nebylo živáčka. Jak bychom asi využili takovéto jezero my v Evropě? Porovnání s daleko menšími, domy, lidmi, technikou a hlukem nabitými jezery třeba severní Itálie, bylo pozoruhodné. Pár kilometrů po koupání skončilo naše putování "dálniční" a přeložili jsme bagáž a zbraně na střechu dvou na nás již čekajících džípů a zabočili od hladiny jezera ve výšce 800 m n. m. ostře vpravo, tedy na jih do hor. Z původní asfaltoprašné hezky děrované cesty vymizelo slovo "asfalto". I chudá vegetace křovin s řídkým smrkem rychle zmizela a během dvou hodin jízdy jsme překročili výšku tří tisíc metrů, kterou jsme dalších šest dní neopustili. Byl to najednou zcela jiný pohled z okna. Kromě usychajících nízkých trsů tvrdé, šedé trávy a mechů a lišejníků na kamenech, vegetace žádná. Kolem náhorní planina (3000 - 3500 m n. m.) a na obzoru neuvěřitelné krásné panorama bílých šestitisícových štítů Tian Shanu, na jejichž úpatí byl náš cíl - základní lovecký tábor. Naše základna ležela na začátku asi třicet kilometrů dlouhého, rozlehlého údolí zařezávajícího se do Tien Shanu, s ledovcovou řekou uprostřed, vroubeného po celé délce menšími bočními, několik kilometrů dlouhými údolími - našimi lovišti. Výška 3300 m n. m. Asi 500 metrů nad námi na úbočích končily již ledovcové splazy, začínající v šestitisícových ledových štítech, nyní v podvečer krásně plastických a načervenalých v zapadajícím slunci. Tábor byl komfortnější než jsme očekávali. Několik zeleně natřených kontejnerových chatek ke spaní, další pak jako kuchyně a společenská místnost a konečně opodál stojící "baňa", sloužící pouze k očistě těla, nikoli k zdravotně rekreačním kůrám, jak je zvykem v našich krajích. O dalších dvě stě metrů dál stálo ještě obydlí jednoho z našich průvodců, velice prosté, spíše taková zděná jurta. Přesto zde žije celoročně s mladou ženou a dvěma malými dětmi a se stádečkem koz a ovcí. Je to jediné trvalé sídlo celé oblasti. V táboře nás rovněž očekávali dvě kuchařky a naši průvodci, osmahlí, menší a šlachovití chlapíci, kteří svůj původ mongolských kočovníků rozhodně nemohli zapřít. Ti všichni s výjimkou doby lovů žijí dole u jezera. Hlavní postavou zde byl usměvavý postarší "ataman", kterého všichni velice respektovali a o jeho rozhodnutích nepolemizovali (asi rovněž pozůstatek minulosti). Důstojnosti mu navíc dodávala, podle místního zvyku, celá horní řada zlatých zubů. Jedna z kuchařek byla jeho ženou, byla mladší asi o třicet let, ale pravil, že je stará a on že má v údolí ještě jednu a to samozřejmě mladší manželku - prostě jiný kraj, jiný mrav. Po kontrolních střelbách, které atamana uspokojily a po výborné večeři ze skopového jsme se odebrali na kutě. Zde myslím je třeba říci, že závěrem výpravy jsme se pak nemohli na skopové již ani podívat, přestože nám jídla připravovali velmi chutně a na mnoho způsobů. Oni totiž kozorožci, do jejichž zvěřiny jsme se po ulovení prvního pustili, mají aroma podobné a navíc jsou kozli! Po ulehnutí jsme tedy očekávali, že se před zítřejším lovem dobře vyspíme. Bohužel jsme se mýlili. Časový posun a nadmořská výška způsobili, že jsme celou noc probděli. Bylo tu ráno, časné vstávání a vydatná snídaně, od které jsme okny pozorovali jak venku sedlají osm koní. Koně byli bez podkov, vzrůstem menší, ale svalnatí. Čtyři byli pro nás a čtyři pro průvodce. Za celý předchozí život jsem seděl na koni dohromady asi deset minut, tady jsme strávili hned první den v sedle, s malými přestávkami na svačinu a pozorování, dvanáct hodin. Koně šli sice většinou krokem, nicméně kromě rovin v údolích se vydávali do kamenných suťových strání, do kterých by českého koně nikdo nepřemluvil. Pouze občas pobídli průvodci koně ke cvalu, abychom překonali rychleji vzdálenost do dalšího zářezu údolí. Další cval nastal potom k večeru, kdy koně sami cítili, že se míří již k domovu a cválali sami, neohlížeje se na naši nelibost s tímto způsobem přepravy. Večer při sesedání z koní jsme byli přesvědčeni, že dalších několik dní nepřichází v úvahu na koně usednout. Průvodci nás ubezpečili, že ráno bude vše v pořádku, měli přece jen zkušenost a jak jsme další ráno zjistili, tak i pravdu. Lov probíhal tak, že jsme se rozdělili ráno do dvou skupin, vždy dva lovci a dva průvodci a zajížděli jsme do bočních hlubokých roklí, kde jsme pečlivě prohlíželi okolní mohutné stráně a štíty pátraje po kozorožcích. Hned v prvním údolí jsme narazili na tlupu asi třiceti kusů holé se čtyřmi až pěti mladšími kozly, kteří nám však nedali možnost přiblížit se ani na 700 m. Ten den jsme ještě zahlédli asi na dva kilometry, vysoko na skále další dva staré nádherné kozly, které jsme nikterak nevyvedli z míry. Dívali se na nás dolů opovržlivě, vědomi si bezpečí své výšky. Vůbec jsme po tomto dni prakticky bez jakékoli šance k lovu nechápali, jak usměvaví průvodci chtějí zajistit náš lovecký úspěch. Byli však zcela v klidu, takže jsme ho také sdíleli. Přesto byl první den nezapomenutelný. Na koňském hřbetu jsme putovali zcela liduprázdnými nádhernými velehorami, se stále se měnícími, podzimním sluncem zalitými vzácnými výhledy. Překračovali jsme drobné potůčky na jejichž travnatých březích byly občas vidět lebky kozorožců a ovcí argali (Marco Polo), pozůstatky krutých zim a vlčích smeček. Při prvním spatření lebky ovce Marco Polo s krásnými toulci jsme měli nutkání zachránit tuto cennost pro sebe - průvodci však naší touze sběru kostí nerozuměli. Druhý den probíhal podobně, opět neúspěšně. Na večerní hodnotící poradě ataman usoudil, že bude nutno změnit způsob lovu a jít na kozorožce "od lesa", v těchto oblastech tedy spíše "od skály". Jeho úvaha měla logiku. Kozorožci v noci spí vysoko na štítech a ledovcích, kde jim spánek nikdo neruší. Ráno je však hlad, žízeň a chudá travička dovede k vodě dole v údolí. Budeme tedy na ně čekat hezky dole. Další ráno se proto vstávalo velice brzy ve tři hodiny. Tma jako v pytli. Měsíc sice v noci svítil, ale asi jen do dvou hodin, kdy zacházel. Usadili nás na koně a vyrazili jsme do naprosté tmy. Jak se naši průvodci, ale spíše koně orientovali v naprosté tmě v terénu, který byl nebezpečný i ve dne, se již asi nikdy nedozvíme. Skutečnost byla však taková, že jsme se takto v noci kymáceli na koňském hřbetu něco přes dvě hodiny a ušli přes deset kilometrů. Konečně jsme z koní sesedli, zanechali je svázané proti sobě, vždy s hlavou jednoho u zadku druhého a vyrazili na klopýtavou cestu vzhůru pěšky. Ještě před rozedníváním jsme usedli na konci rokle, mezi velké kameny. Teplota ze stoupání z nás rychle vyprchala a propocené svršky se staly nepříjemné v ranním mrazu. Po rozbřesku vzaly věci náhle rychlý spád. Průvodci objevili ve vzdáleném svahu dva silné kozly. Rychle, rychle, kryti rozsedlinou potůčku za nimi! Po asi třistametrovém přesunu se náhle kozorožci objevili v protější skalnaté stěně na traverzu. Pokyn průvodců byl jasný - já prvého, kamarád druhého, ale rychle! Na dotaz jak jsou daleko zněla odpověď - něco přes dvě stě metrů. Přestože u pasu zahálel laserový dálkoměr, čas na jeho užití nebyl. Následovalo spěšné zamíření s oporou o vysoký kámen a takřka současně zazněly dva výstřely našich kulovnic ČZ ráže .300 W Mag. Kozli však zřejmě neslyšeli, protože nikterak nereagovali, pouze přidali do kroku. Rychle ale v příkré skále nemohli. Informace od průvodců byla, že obě rány byly pod - neuvěřitelné - mířil jsem přece na předpokládaných dvě stě metrů na horní hranici hřbetu. Bylo jasné, že šance k další střelbě nepotrvá dlouho. Tedy druhý pokus. Pečlivé zamíření na přední běh, po něm nahoru a dvacet centimetrů nad hřbet. Opět padly dvě rány. Můj kozorožec poklesl na předek a kamarádův na zadek. Doprovod jásal, my jsme měli však pocity smíšené, protože kozli se opět srovnali a těžce pokračovali ke skalnímu zlomu, za kterým během pár vteřin zmizeli. Diagnóza zkušených průvodců zněla - první má přestřelený přední běh a druhý je zasažen zřejmě naměkko. Teď rychle za nimi nahoru! Pokyn "nahoru" ale nebyl tak jednoduchý, výška byla 3800 m n. m. a před námi nekonečná suťová moréna, na jejímž vrcholu jsme se dočkali pohledu na ledovec končící z její druhé strany mírně pod námi. Výškoměr ukazoval 4300 m n. m.! Cestou jsme odložili všechny teplé svršky a nesli pouze dalekohled. Kulovnici vzal průvodce, ale necítil jsem žádnou hanbu. K ledovci jsem se totiž dopotácel na pokraji sil totálně vyčerpán v řídkém vzduchu. Spěchat do kopce v této výšce je tedy skutečná zábava. Nahoře však čekala odměna. Postřelený kozel stál na vrcholu sutě pod skalami, které by asi dříve hravě slezl, nyní o třech ale nemohl. Po dostřelné ráně padal sutí dolů k ledovci. Když jsme nad ním stanuli v nepopsatelném přílivu štěstí, překvapila mne fyzická velikost tohoto krásného zvířete. Druhý kozel však unikl. Ránu naměkko jistě nepřežil, ale maje všechny čtyři běhy zdravé, zmizel, i když slabě barvil, neznámo kam. Po sestupu dolů, k místu střelby byl pak čas změřit vzdálenost, na kterou jsme stříleli - display ukázal pro nás neuvěřitelných 370 m! Další tři lovecké dny nebyly úspěšné, přestože celá parta průvodců dělala co mohla. Náš pobyt byl již dávno v druhé polovině a ataman opět zvolil novou taktiku - "zagon", tedy naháňku. Sám se vybavil pro tento úkol zbraní, na kterou byl nesmírně pyšný, lehkým kulometem z předválečné doby. Naháňka v těchto podmínkách znamená, že střelci se usadí na temeni skalnatého žebra (nad 4000 m n. m.) po výstupu na koních z jedné strany údolí a nahání se celé sousední údolí. Takováto "leč" se dá zvládnout za den pouze jedna. Úspěch se ale dostavil. Další dva z nás, na které se po poledni přivalila více než desetihlavá tlupa kozlů, se po obtížných ranách na běžící cíl radovali z krásné trofeje. Další den se dočkal úspěchu i čtvrtý z nás, který před několika dny zasáhl nešťastně kozla na měkko. Opět po náročném dni v sedle přes hory a doly Tien Shanu střílel přes údolí na tři sta metrů vzdálený cíl - tentokrát úspěšně. Následovala částečná preparace trofejí, bourání zvěřiny a rozloučení s našimi usměvavými a milými průvodci, kteří během pobytu byli připraveni nám splnit takřka vše, na co jsme pomysleli. Při loučení jsme, ve snaze se obdivně vyjádřit o jejich způsobu života v těžkém prostředí, pronesli uznání "u vas žizň ťažolaja", s úsměvem nám odvětili: "pro někavo ťažolaja, pro někavo normalnaja". Pochopili jsme, že jsou tam doma a spokojení. Pár slov závěrem. Děkujeme našim přátelům Ivě a Radkovi Francovým z moravských Šakvic, kteří nám zorganizovali tuto krásnou loveckou výpravu. Vám, kteří snad rovněž toužíte po podobném loveckém zážitku, můžeme tuto oblast k lovu kozorožce jen doporučit. Zážitek je to pro myslivce rozhodně výjimečný. Nezapomeňte si ale před cestou rověřit svoji fyzičku a zdravotní stav vůbec - určitě to není jako když my, čeští myslivci, každoročně s velkým potěšením podnikáme ve vlahé letním podvečeru výpravu za svým srnečkem na oblíbený posed v honitbě.