Časopis Myslivost

30. 3. 2006 - Břeclavský jez téměř není. V 17 hodin 43 minut se utrhne obrovský ostrov naplavenin s několika vyrvanými stromy a s praskotem lámaných větví je mohutnou silou vtlačen do úzké mezery pod most. Davy zvědavců přihlížejí, policisté prostřednictvím éteru hází odpovědnost na hlídku u dalšího mostu: "tak to jede na vás..."
V následujících dnech jsou stavidla novomlýnské nádrže ještě přizvednuta a Dyjí bouří údajně až něco přes 700 krychlových metrů za sekundu. V zájmu zachování Břeclavi a ohrožených obcí je voda vypuštěna do polí a lesů. Zvěř začíná prožívat peklo. Voda vylitá z koryta řeky očividně stoupá. Co bylo před chvílí na suchu a kde se dalo ještě před malou chvílí skrýt, je již minulostí. Zvěř bloudí ve studené vodě a hledá znovu a znovu suchá útočiště. Nastává boj na život a na smrt. Rozhoduje štěstí a výška běhů. Vysoká je na tom mnohem lépe než srnčí - jednak díky své mohutnosti neprochladne tak snadno a také díky své výšce nemusí tak často plavat jako srnčí. Zajíci, lišky, ježci a ostatní drobná zvířata jsou na tom ještě hůře. Každý plovoucí pařez nebo kmen je pro ně možnou cestou k záchraně.
Pro některé kusy byly hrůznou pastí oplocenky. Než ucpal přinesený náplav jednotlivá oka a voda mohutným tlakem vyvrátila kilometry oplocení, byl boj v těchto případech zpravidla prohrán. Dovnitř se za sucha dalo podlézt tu a tam nějakou dírou. Když se ale přihnala voda, přístupové díry zmizely pod hladinou a zvěř byla nucena plavat do vyčerpání, nebo pokud našla menší, výše položenou díru v pletivu, zůstala v ní za šíji viset. Po opadnutí vody byla nalezena i jedna uhynulá liška, která visela zakousnutá v křeči na horní části pletiva s běhy prostrčenými v oplocení. Kdoví kolik takových zoufalých pokusů o záchranu se v lese odehrálo. Jisté je, že pokud to šlo, zvěř ze zaplavených míst prchala a to dost daleko. Dokladem toho byl neobvyklý počet lišek, které v tomto období skončily pod koly aut.
Každoročně je lužní les pod Lanžhotem uměle zaplavován, protože je to jeho přirozenou potřebou, bez níž stromy trpí. Vždy je však zaplavena jedna strana hráze - druhá zůstává na suchu. Nástup vody není tak rychlý a hlavně vody není tolik, jako při této neočekávané povodni. Umělé povodňování tedy stavy zvěře neohrozí. Úplně naopak tomu bylo letos. Zaplaveny byly obě strany hráze a to vysokým stavem vody, navíc velmi rychle. Sám jsem měl možnost bloudit po zatopených loukách v "prsačkách" v době, kdy byla hladina poměrně stabilní. Nejednou jsem měl co dělat, abych si nenabral, když jsem se naprosto na hranici únosnosti a po špičkách pokoušel projít hlubší místa. Stačilo pár úkroků vpravo a zase vpřed a... a když to dál nešlo, bylo slepé šmátrání špičkami po onom vyvýšeném místečku pro cestu zpět velice napjaté, protože tato jediná cesta zpátky nepřevyšovala blízký okolní terén o více než dva centimetry. O zrádných pařezech, kanálcích a hlubokých jámách s prudkým jílovým sešupem do hlubiny se raději ani nebavím. Prevencí proti těmto záludnostem bylo ověřování terénu dna špičkou nohy, s následným přenesením váhy. Pravda - šlo to dvakrát pomaleji, ale fotovýbavou za několik set tisíc korun...
Když voda stoupá, musí být pohyb v zaplaveném místě nepříjemnou hrou na nervy. Určitě s tím má své nezapomenutelné zkušenosti "novodobý robinzon" z Břeclavska, který strávil uvězněn na ostrůvku v lese několik dní a nocí, než ho našli lesníci plující na loďce náhodně kolem něj. Pojídat žáby, pít kalnou záplavovou vodu a spát v dubnu v košili pod širákem není asi nic příjemného. Jednu osobní příhodu také mám, ale s touto srovnání nesnese. Ano - zahučel jsem tam. V prsačkách a s fotoaparátem na plně vytaženém stativu. Ten stativ mě asi zachránil - stejně tak i fotoaparát to přežil bez vážné újmy. Teď už je to legrace. Ten den jsem se, pravda, moc nesmál. Voda měla takových 10 stupňů, prsačky jí byly plné natolik, že jsem nemohl z té díry ven a domů to bylo 12 km - na Libertě. Nejvíc se asi bavil ten, kdo mě viděl v těch vysokých gumákách dělat stojku. Vemte si, že naráz máte místo 80 kg 120! Musel jsem to vylít!
Takže já už se dokážu alespoň trošku vžít do kůže zvěře plovoucí ve studené vodě, navíc v zimní srsti, která pojme hodně vody. Protože zvěř se ale nemůže hřát za hodinu u krbu jako já, dostavuje se podchlazení zpravidla s následným zápalem plic. Jen v oboře Soutok bylo nalezeno 170 kusů převážně srnčí, ale i daňčí, černé a vysoké zvěře. Největší drama se odehrálo na menším hrůdu (vyvýšené místo - bezpečné útočiště zvěře v době záplav), kde vedle sebe byla srnčí a černá zvěř včetně bachyně se selaty. Slabší srnčí musela před agresivní černou zvěří opakovaně do vody, což se stalo všem kusům osudným. V konečné fázi posloužily uhynulé kusy na tomto hrůdu jako potrava pro černou zvěř. Z některých kusů zde byla nalezena po opadnutí vody jen kůže s obranými kostmi běhů. Pro úplnost podotýkám, že jakékoliv zásobování krmivem přivezeným na loďce bylo vyloučeno, protože vyrušená zvěř by s největší pravděpodobností rozmnožovala řady uhynulých kusů. Ze stejného důvodu jsem se těmto místům s koncentrací zvěře vyhýbal i s fotoaparátem, přestože by nebylo náročné vyfotografovat zvěř prchající z ostrůvku do vody. Snímky zvěře plovoucí ve vodě jsou dílem štěstěny a týden trvajícího plahočení po prsa v zaplavených místech. V postižených oblastech byl zákaz vstupu na hráze a všechny přístupy k nim byly střeženy policií. Mně byl umožněn vstup udělením výjimky z krizového štábu, jehož členům tímto děkuji.