Časopis Myslivost

Jenže soused už úřaduje. Zaduní výstřel z brokovnice a lončák se roluje po zemi. Táhnu zbraní dál dopředu. Přejíždím červeným záměrným bodem po siluetě dalšího zvířete, pak pohyb poněkud zrychlím a zmáčknu spoušť. Kulobrok třeskne, divočák lehce značí, zavrávorá, pak se srovná a uhání dál. Také zadní kus černé je už zase na všech čtyřech a přidává na tempu, ale nevšímám si ho.
Z brokové hlavně stačím ještě vypálit na lončáka vepředu. Jenže ve spěchu ho jednotnou střelou míjím. Dvojice přesazuje polní cestu a běží nevysokým řídkým stojákem kolem dalších střelců. Kanonáda houstne, pak utichá, ale co se s lončáky děje, už nevidíme.
Do následující výlože se podobných příhod odehraje ještě tolik, že si nejspíš ani neujasníme, kterému střelci úspěch v lovu připsat. Při naháňkách to někdy bývá jako na honech. Jestli zasažený kus nezůstane v ohni nebo nezhasne poblíž, myslivecká zásada první kule, poslední brok pak selhává. Už nebývá pravidlem, že při střelbě na spárkatou je střelcem uznaný ten, který ji první kulí smrtelně zraní. Spíše, jako u drobné, platívá poslední rána, vypálená na ještě živou zvěř.
Ale to není podstatné. Kdo by se přel, když je kolem tolik divočáků, tolik příležitostí? Už druhý den lovíme v honitbách, které spolu hraničí. V rozlehlých lesích, co se táhnou od dálnice kolem polí až k řece Sázavě, stavy černé zvěře rok od roku rostou.
Za několik sezon mohu srovnávat. Při každé naháňce tady vídám víc divočáků než zajíců při honu u nás v Beskydech. Symbolické srovnání. Vystihuje osudové změny v revírech, kdy se stáváme svědky kolonizačního nájezdu jednoho druhu zvěře.
Divočáků přibývá, v lesích a na polích kolem Sázavy, i jinde v Čechách, na Moravě a ve Slezsku je jich mnoho, až příliš mnoho. Následky jsou patrné. A myslivci se o nich přesvědčují každou sezonu víc a víc, přehled o skutečném rozsahu mají hned z první ruky.
Škody na polích, sežrané obilné i kukuřičné lány, zjizvené louky, rozlámané oplocenky, to jsou jen nejsnáze viditelné stopy. Ale s rostoucími stavy černé zvěře se proměňuje flóra i fauna krajiny. Divočáci si ji s vervou podmaňují, zabydlují se všude, kde najdou odpočinek a obživu. Za podmínky, které jim připravujeme, však můžeme zase jen sami.
"Tak jak se ti u nás líbí?" ptá se u výlože hospodář spolku Pavel.
Tolik zvěře! Zářím spokojeností, dokonce ani nevnímám prokřehlé prsty. Sedm dalších kusů je srovnaných u cesty, jen čekáme na traktor s vlečkou. Když přijede, má už dva divočáky na korbě. A to včera lovíme černou v bezprostředním sousedství. Opravdu, letos jsou stavy mimořádné.
Z parkoviště u asfaltové cesty nastupujeme do další leče. Kolem se táhne vysoký přehledný les. O něco níž začínají rozlehlé husté seče. Sahají do protáhlého mělkého údolí a pak stoupají dál až k horizontu. Jak se vzápětí přesvědčíme, jsou plné divočáků.
Je mrazivo, pára stoupá od úst. Do rána napadl poprašek sněhu, bělá se mezi listím i zažloutlou trávou. Vlevo, hned pod cestou, kde stojím, se rýsují sloupky oplocenky. Na krok od pletiva vede zřetelně vyšlapaný ochoz.
Z koruny smrku se drsným křikem ozve sojka. Varuje obyvatele lesa před nezvanými vetřelci a je vytrvalá. Modrá, černě pruhovaná pírka na letkách vždy blýsknou jako zrcátka, když přelétává ze stromu na strom a nepřestává se durdit nad rozsahem nebezpečí. Všude jsou lidé s puškami a někteří dokonce vedou psy. Bdělá strážkyně ze své rozhledny vytrvale bije na poplach.
Les zase oněmí. Jen z větví se k zemi snášejí drobounké krystalky promrzlého sněhu. Mám rád tu samotu na lovu. Všímám si každého detailu, každé drobnosti. Při čekání, které, zdá se, nemá konce, se nechávám prostoupit náladou přírody. Někdy se mění rychle jako u lidí, jindy zase vydrží celé dny.
Dýchám svěží vzduch. S rukama hluboko v kapsách vychutnávám sobotní lovecké dopoledne. Nežehrám, i když trvá dlouho, než rozlehlou leč obstoupí střelci a než honci konečně dorazí na její začátek, kde se rozestoupí do řady. Jen díky velebnému tichu až k cestě dolehne hlas borlice.
Naháněči se psy vykročí, ale stráň pod námi ještě celou čtvrthodinu zůstává ponořená do klidu. První výstřel odstartuje kanonádu. S přestávkami pak trvá až do konce leče. Zvlášť pravé křídlo se rozeznívá střelbou znovu a znovu, jak se do něho opírají skupiny unikající černé zvěře. Ale jak si všimnu, prchá také srnčí, stejným směrem vyrazí i pár zajíců.
Mnoho divočáků však stále zůstává v seči. Vedoucí bachyně zkoumají všechny možné směry a vybírají do poslední chvíle trasy, které se jim jeví nejbezpečnější. A uprostřed chvatu a výpadů do stran se na kraji smrčí vynoří samostatný kus. Jde naostro, klidně a stále beze spěchu ke mně.
Blíží se metr za metrem. Nerad bych se mýlil, nemám žádné srovnání, ale podle velikosti a siluety je to dobře založený lončák. Soused zleva si divočáka také všimnul a už míří brokovou kozlicí. Podle mého je zatím na střelbu stále čas, navíc jemu zvěř zčásti kryje hrazení oplocenky.
Než si okolnosti stačím srovnat v hlavě, zaduní výstřel. Střelec zřejmě míjí. Divočák pokračuje stejným tempem dál. Ale to už mám jeho komoru v puškohledu a stisknu spoušť. Po ráně se lončák zatočí dokolečka. Už se zdá, že se svalí, ale od souseda práskne druhý vystřel.
Jednotná střela jde někam na kýty, protože zvíře přisedá a pak skočí za strom, kde v mělkém dolíku druhou ranou ukončím jeho trápení. Odkazuje, a než zhasne, sousednímu střelci naznačím, že té kanonády už je dost.
Ze smrčiny mezitím vybíhá mohutná bachyně. Vede na dvacet kusů, nemohu se dopočítat. Dlouhý zástup míří stranou, dvě stě metrů pod linií střelců. Přesazuje otevřený prostor, pak se ztratí v porostu mladých smrků.
Čekám, že se každou chvílí z levého křídla ozvou výstřely. Minuty míjí a je ticho. Kam se jen divočáci mohli ztratit? Také je možné, že bachyně zvířata vede obloukem zpět a pokusí se prorazit obstoupení v houští někde mezi honci. I když část z nich má pušky, při takovém množství zvěře mnoho divočáků neuloví.
Všechno se nakonec nečekaně zvrtne. O sto metrů dál, mezi střelci představenými na cestě, se strhává poplach. Přímo od mladých smrků, v hloučcích i jednotlivě tryskem probíhá celá početná tlupa. Jsou v ní menší i silnější kusy.
Střílet se však dá, až přesadí vzhůru do krátkého svahu. Rány padají v rychlém sledu. I na dálku vidím, jak se jednomu myslivci při chvatném přebíjení vzpříčí náboj. Než zádrhel odstraní, jsou divočáci pryč. Ostatní ze stran stačí ještě vypálit. Dva kusy zůstávají v ohni, třetí zhasíná o něco výše, ale těžce zraněných může být při takovém zmatku víc.
Právě proto někteří myslivci nemívají naháňky příliš v lásce. Tvrdívají, že daleko výhodnější je lov černé zvěře šouláním nebo z posedů na čekané, zvláště na sněhu za měsíčných nocí.
V nejednom ohledu mají pravdu. Při takových způsobech lovu je většinou možné jednotlivé kusy v klidu obeznat, vybrat ty nejslabší a nejmladší, a pak s řádnou oporou a na jistotu vystřelit. Mají pak dost času a možností k řádné dohledávce.
Jen málo myslivců nemusí při každém setkání používat zbraň. Když v jejich revíru žije stálá populace, někdy vídají černou zvěř v klidu, za bílého dne. A je to prý podívaná nad mnohé zázraky lesa. Poznávají její zvyky, uspořádání tlupy, chování jednotlivých členů.
Vedoucí bachyně udržuje železnou kázeň od prvních dnů selat. Dovede odměňovat i trestat. Ve prospěch všech nabízí své zkušenosti, zajišťuje bezpečí. Má k tomu desítky povelů, řeč těla i škálu různých zvuků.
Když někdy při putování narazí na čerstvou lidskou stopu, stačí aby zvláštním způsobem zafuněla, varovně vydechla a selata se okamžitě seřadí těsně vedle sebe. Nehýbají se, stojí bez hnutí, úplně tiše. Matka zatím opatrně prozkoumá okolí, zjistí, zda je všechno v pořádku a kudy se dát. Pak se vrátí k drobotině, vydá další povel a markazíni nebo i odrostlá selata ji bez odmlouvání následují. Lidé by se mohli od divočáků učit. Co by za takovou kázeň dali učitelé!
Takové unikátní zkušenosti mají jen někteří myslivci. Slýchám o nebojácných kňourech. Když se nacházejí v takzvané komoře honitby, kde se na ně už léta nestřílí, neprchají před člověkem v panice. Naopak. Ozvou se, když se někdo zase blíží k posedu. Postávají opodál v krytu. Nespokojeně funí a dokonce výhrůžně klektají zbraněmi. Černá zvěř má velmi rozmanité chování a zvyky.
Znám je pouze zčásti. Nevídám divočáky příliš často. Chodívám jen na noční čekané a na naháňky. A i když je někdo nemá rád, při stoupajících stavech se bez nich neobejdeme. Pokud v revírech nejsou příliš časté a když střelci pálí s rozvahou jen na divočáky, které s vysokou pravděpodobností mohou smrtelně zasáhnout, mají své místo. A mohou se vydařit stejně jako ta dnešní.
Výstřely neustávají, i když kolem mého stanoviště je klid. Ale takové naháňky na černou zvěř jako letos, co se týče její četnosti, zažívám poprvé. Dokud nemáme vlastní zkušenost, zdráháme se uvěřit varovným svědectvím druhých. Možná se právě počátek třetího tisíciletí těmito změnami zapíše do dějin myslivosti.
Jedno je nepochybné. Divočáci se u nás a také v okolních zemích stávají symbolem populačního výpadu, exploze nezadržitelného života a kolonizace krajiny. Pozoruhodná zvěř kdysi utekla z obor, jejichž ploty rozvrátila válka. Spojila se s tou, která žila volně už dávno a občas sestupovala do nížin z karpatských lesů.
Teď se šíří jako povodeň. Kde hledat praotce a pramáti? Divočáci přicházejí do bohatého království, které jim mimoděk sami nabízíme. Drží se příležitosti, mnoha způsoby vytlačují původní lovné i chráněné druhy. Za několik let poznáme, jestli se naše krajina opravdu přerodí v zemi černých rytířů. A to není žádné vzletné fantazírování. Skutečnost klepe na dveře.
Chmurné úvahy přeruší borlice. Soused už prohlíží padlého lončáka. Dobře založenou bachyňku obrací ze strany na stranu. V husté srsti se vstřel hledá obtížně, zvlášť z kulové hlavně. Expanzivní střela se v těle zvěře často zcela rozloží, předá veškerou energii, aniž ho opustí.
Mladík je však se soudem brzo hotov a pouští se do vyvrhování. Když vidím, jak je šťastný, neříkám nic. S prokřehlými, úplně bílými prsty bych s nožem stejně nebyl moc platný a vynést konečný verdikt je možné stejně až po stažení škáry. Hlavní je, že lončák dlouho netrpěl a skončí řádně ošetřený na výřadu.
Myslivci se scházejí. Myslivecký hospodář Pavel rozhoduje o dalším postupu. Početná tlupa zůstává v sousední seči. Jak se zdá, odtud dál nevyrazila a podle pobarvené stopy je některý kus postřelený. Střelci se postupně rozcházejí, obestupují menší leč. Tentokrát nejdu daleko. Jen se posunu výš, nad cestu do stráně. A naháňka na divočáky vrcholí.
Černá v leči opravdu je. Jen se do ní honci ponoří, za kopcem opět znějí výstřely. V jednu chvíli už mám také prst na spoušti. Ze smrčí se s praskotem vylomí lončák a uhání kolem souseda. Střelec zkušeně zvěř pustí na optimální vzdálenost za sebe, pak třeskne kulovnice a divočák se roluje po zemi. Mistrný zásah.
Daleko větší drama se odehrává mezi honci. Kňour, snad čtyřletý, váhá kudy se pustit. V houštinách se cítí jako boxer zatlačený do rohu ringu. Najednou toho má dost. Neprchá, neustupuje. Naopak, bojuje odvážně jako pravý rytíř. Nejblíž stojí Václav, žádný nováček, zkušený myslivec. Ale než pozná nebezpečí, než odjistí pušku a zalící, kňour vyrazí přímo na něj.
Prudce do střelce narazí. Ten zavrávorá, ztratí rovnováhu a padá. Divočák se ocitá přímo nad ním. Václav se ho snaží odkopnout, ale kňour útočí dál. Jediným trhnutím hlavou mu párákem zasazuje ránu do nohy.
Tady už přestává všechna legrace. Určitě se chystá k dalšímu výpadu. Honci s holemi a klacky v rukou křičí, ale zvíře dávno ztratilo plachost. Výhrůžně klektá zbraněmi. Hospodář Pavel je ze všech chlapů kolem nejrychlejší. Napadenému příteli přiskočí na pomoc.
Z bezprostřední blízkosti, ranou z kulovnice, doslova sestřelí bojovného kňoura. Zvíře vzápětí, v posledním záchvěvu síly, odkazuje zadními běhy. Konečně znehybní. A s ním jako by se zastavilo všechno kolem. Myslivci i honci těžko hledají slova.
Pobledlý Václav je v šoku. Cítí, jak mu po lýtku stéká krev. Pak si všimne roztržených kalhot. Na nohavici se značí pořádná pětka. Může mluvit o štěstí. Divočákovy páráky, násobené silou svalnatého krku a váhou těla, jsou mimořádně nebezpečnou zbraní.
Šrám naštěstí není dlouhý, spíš hluboký. Ale hrozí infekce, černá jako všežravec konzumuje i padliny. Kdosi v brašně objeví placatici slivovice. První dezinfekce zevně a také anestetikum zevnitř. Václav si zhluboka přihne. Naháňka už stejně končí. Jen o lékaři nechce ani slyšet, i když by rána možná zasluhovala šití.

Ukázka z knihy ZEMĚ ČERNÝCH RYTÍŘŮ. Dr. Arnošt Tabášek (*1952 Hostašovice) po studiích žurnalistiky v ukrajinském Lvově celá desetiletí pracoval jako novinář. Býval reportérem a prošel různorodá prostředí, kde ho zajímali lidé, jejich osudy i krajina, v níž žijí. V uplynulých letech jej čtenáři poznali také jako autora úspěšných knih. Jejich tematický záběr je široký, od literatury faktu až po niterné prózy.
Kniha uzavírá volnou trilogii, kterou autor zasvětil zvěři, lidem, přírodě a všem krásám, které v ní už desítky let potkává. V úvodní próze Revír mého srdce (2001) kromě loveckých a mysliveckých zážitků líčí zemité nimrody, svého tatínka a strýce. Moře plné srnců (2004) věnoval toulkám po revírech Čech a Moravy, líčení rozmanitostí tamní přírody, setkání s rázovitými obyvateli, s jejich nářečím i písničkami. Hlavním motivem závěrečné prózy Země černých rytířů, kterou právě vydalo pražské nakladatelství Euromedia Group v edici Knižní klub, jsou divočáci.
Celkem 150 stran, formát 130 x 200 mm, pevná šitá vazba, černobílé ilustrace M. Hanák Kat.č.1/XXX, cena 179 Kč
Úvodní část trilogie nyní znovu vychází v dotisku, takže čtenáři, kteří si knížku dosud nestačili obstarat, si mohou pořídit celý soubor jako celek.
REVÍR MÉHO SRDCE, 144 stran, cena 169 Kč,
MOŘE PLNÉ SRNCŮ, 144 stran, cena 179 Kč
Knihy můžet koupit nebo objednat na dobírku v Knihkupectví Myslivost, Seifertova 81, 130 00 Praha 3