Časopis Myslivost

Co se tedy změnilo?
Nejstručněji se to dá vyjádřit tak, že se změnily společenskoekonomické poměry. Změnil se i český venkov. Rozpadla se většina zemědělských družstev, čímž přišli myslivci o levný zdroj krmiva pro zvěř, ale především lidé o pracovní příležitosti. Do zemědělství a lesnictví vstoupil soukromý subjekt postrádající dostatečné finančními zdroje. Dnešní soukromý zemědělec zápasící při zvyšujících se nákladech v evropské konkurenci o přežití, nemůže velkoryse přehlédnout divočáky ve svém kukuřičném poli. Ostatně i v lese, kde myslivost bývala přirozenou součástí lesnického povolání, začala být zvěř chápána jako rušivý faktor snižující zisky. S otevřením hranic jsme převzali některé módní ekologické trendy, a zatímco nám nevadí rozrývat drny mechu koly svých bicyklů, cíleně jsme zlikvidovali na Pálavě populaci kozy bezoárové, která představovala ohrožení pro vzácné bylinky, aby tyto místo kozy zlikvidoval plevel, s nímž předtím právě koza úspěšně bojovala.
Beze změn nezůstal ani výkon práva myslivosti. Tlak narůstající v průběhu 90. let vyvrcholil v roce 2001 při projednávání nového zákona o myslivosti. Končila doba pronájmu honiteb a zákon byl pro stanovení pravidel nutný, na druhé straně jeho projednávání aktivizovalo vlastníky pozemků k odporu proti jejich užívání k honebním účelům. Od extrémních požadavků prezentovaných asi nejsilněji v parlamentním vystoupení poslance ODS Tlustého, který pro sebe požadoval oprávnění zastřelit jelena, který okusuje jiřinu na jeho pozemku, bylo postupně přikročeno ke kompromisům, ale zpolitizování věci v žádném případě neprospělo.
Zákon začal platit v polovině roku 2002 a následující měsíce představovaly pro myslivost opravdový zlom: posílení práv vlastníků pozemků umožnilo zakládat honební společenstva složená z vlastníků, kteří se sami věnují myslivosti. Začal hon - tentokrát ne na bažanty - ale na drobné majitele pozemků ochotné myslivost na svých polích či v lese umožnit. Bez dosažení minimální výměry 500 ha pozemků, které spolu navíc souvisejí, honitbu založit nešlo. Bývalí kamarádi se přetahovali o souhlas babičky vlastnící několik arů louky. Veřejnosti nikdo pořádně nevysvětlil, že pole je sice jejich, ale že současně je ze zákona také honebním pozemkem, a otázka nestojí jestli na něm někdo může provozovat myslivost, ale kdo to bude. Těžko pak myslivci vysvětlovali vlastníkům, že srnčí kýta není přiměřené nájemné za hektar.
Většina myslivců byla zvyklá působit v občanských (mysliveckých) sdruženích, která měla pozemky pronajaty. Největší vlastník lesních pozemků, státní podnik Lesy České republiky pojal svůj přístup až příliš komerčně: nové nájmy honiteb byly podrobeny výběrovému řízení, ve kterém místo plánu mysliveckého hospodaření rozhodovalo "kdo dá víc". Je logické, že na přeplácení měli spíše podnikatelé - lovci (nazývám je řezníky, protože právě tato profese je - a asi víme proč - mezi nimi silně zastoupena) než skupiny nadšenců, kteří manželkám jen obtížně vysvětlují, že kromě času stráveného v lese, připraví rodinu i o kus rozpočtu. Snad se pak ani nelze příliš divit, že končící nájemníci předávali honitby minimálně zazvěřené a natěšení vítězi zahajovali své působení spíše lovem než péčí o krmná zařízení, a že z volných honiteb rychle mizí daněk, muflon nebo jelen sika.
Vznik nových honiteb se nešťastně potkal s počátky zásadní reformy veřejné správy. Zanikly okresní úřady a jejich kompetence přešly dílem na kraj, dílem na tzv. pověřené obce. Zejména na úrovni obcí se projevil deficit zkušených úředníků. Posílení kompetencí v celé škále dosud nevykonávaných činností bez výraznější finanční injekce vedlo ke snížení specializace a kumulaci pracovního zaměření nových pracovníků mj. i v oblasti výkonu státní správa myslivosti. Úředníci vybavení nepřesnou legislativní kuchařkou nedokázali autoritativně řešit spory nových a starých myslivců a prosazovat zákon ve vztahu k silnějším subjektům. Příkladem může být opět postup státního podniku Lesy České republiky, který ignoroval oprávněný požadavek, aby hranice honiteb nebyla vedena mezi polem a lesem.
Škody byly napáchány ve vztazích mezi myslivci, vážnější jsou ale dopady ve vztazích mezi myslivci a širší veřejností. Nejde jen o negativní mediální prezentaci. Myslivost bývá často posuzována jako protipól ochrany přírody.
Řekne-li se ekologické pracoviště, většina z nás si spíše než ekologický pracovní provoz v dílně, představí pracovnu ochránců přírody. Překvapivě častěji než o ochraně člověka čteme o ochraně přírody obecně nebo o ochraně jednotlivých živočišných druhů. Kdo by nebyl pohoršen žábami přejetými při své migraci přes silnici? Ještě že máme mladé nadšence, kteří je přenesou a Agentury ochrany přírody, které se domáhají v žabím zájmu potřebných žabích mostů! Komu by nevadilo, že z našich polí delší dobu mizí koroptve a křepelky?
Ochránci po desetiletích devastace usilují o návrat přírody k původnímu stavu, původním živočišným a rostlinným druhům, původní přírodní rovnováze a přirozeným cestám její obnovy. Ale i ochránci jsou jenom lidé, a zatímco ekologické organizace dostávají granty a přenášejí žáby, jiní, kteří to mají v pracovní náplni, administrativními průtahy nechají vyschnout tůňky a rybníčky, kde žábám auta nehrozila, další na k ochraně přírody určeném ministerstvu protahují vystavení souhlasu k vysazení uměle nasezených vajec a ta myslivcům, kteří chtěli pole oživit, zasmrádnou, rysovi nikdo nevysvětlil, že je i tetřívek chráněný, a ze suchých smrků na Šumavě, které bránili ochránci před pilou vlastními těly, zbývají oči pro pláč.
I ochráncům lze vytknout, že vzhlížeje k zahraničním vzorům (kteří se k nám v minulosti jezdili učit), přehlédli, že do přírody patří i člověk, a že deset miliónů jedinců tohoto živočišného druhu se na ploše České republiky neuživí pastevectvím a nelze je zahalit do kožešin, což by ostatně při současné ochraně kožešinové zvěře ani nebylo možné. Že nelze chránit jednoho na úkor druhého, že ochrana přírody znamená rovnováhu vycházející z toho, co tu máme. Není toho naštěstí stále ještě málo.
Ne, nechci jenom kritizovat. Ani myslivce, ani ochránce přírody, dokonce ani ne úředníky, kteří zavaleni dotazníky vnímají přírodu přes zaprášená okna svých kanceláří. Bylo by to stejné, jako kdybychom porovnávali pohled řidiče a chodce na bezpečnost silničního provozu. Tak jako někdy jezdíme autem a jindy chodíme pěšky, může být (a obvykle také je) myslivec ochráncem přírody a profesně se věnovat kancelářskému papírování. V každém povolání či zájmové činnosti existují černé ovce, které poškozují pověst svých slušných kolegů a plní stránky bulváru.
Možná je škoda, že se nepíše o členech mysliveckých sdružení, kteří v zimě, jako je ta letošní, s těžkými batohy na zádech denně šlapou hlubokým sněhem ke krmelcům, na jaře vysazují stromky, aby nahradili ty, které zvěř okusem poškodila, v letních nocích hlídají zemědělcům úrodu před divočáky, v době sklizně vytlačují zvěř z polí, aby neskončila pod kombajny, v honitbě znají každou lišku a těší se na podzimní hon spíše proto, že se sejdou s přáteli, než že by očekávali, že si domů přinesou bažanta. Jsou to lidé, kteří umí poutavě vyprávět o přírodě a o zvěři, a pokud někdy své lovecké úspěchy zveličují? Nedivte se, jsou to krásné historky, které se určitě mohly stát. Sami "dostanou" srnce k padesátinám a jinak se lovu účastní spíše jako doprovod poplatkového lovce, který jim pomůže pokrýt zvyšující se náklady na nájem honitby a krmivo pro zvěř. Mělo by se psát i o tom, že myslivci jsou vedle hasičů nejčastějšími organizátory společenského života na venkově. Že umí v dětech, které nerozeznají kozu od krávy, vzbudit lásku k přírodě a obohatit program jejich prázdninových pobytů. Že i ten lov, který je jim vytýkán, se přednostně orientuje na zvěř, která je slabá, zraněná či přemnožená a v přírodě, kde ztratila přirozené nepřátele, působí škodu.
Nahlédneme-li znovu do zákona o myslivosti, zjistíme, že myslivost je definována jako "soubor činností prováděných v přírodě ve vztahu k volně žijící zvěři jako součást ekosystému a spolková činnost směřující k udržení a rozvíjení mysliveckých tradic a zvyků jako součásti českého národního kulturního dědictví".
Každý ochránce přírody nemusí být nutně myslivcem. Ale má-li mít někdo právo být myslivcem nazýván, musí být současně ochráncem přírody.


JUDr Zuzka Bebarová - Rujbrová
55 let, podruhé vdaná (za myslivce, který mě na stará kolena pro myslivost získal), matka dospělé dcery.
Od roku 1996 jsem se živila poctivě (soudkyně, později advokátka), posledních 10 let politikou. Jsem poslankyně za KSČM, v tomto volebním období předsedkyně Petičního výboru a členka Podvýboru pro myslivost, rybářství a včelařství. Než jsem propadla myslivosti, chodila jsem do lesa ráda na houby a věnovala se zahradě. Dnes na houbaře nadávám a na zpustlých záhonech roste to, co se dá v zimě odnést zvěři. Častěji než s flintou se do lesa dostávám s fenkou hanoverského barváře.