Časopis Myslivost

PŘIMĚŘENĚ, PŘIMĚŘENĚ .
Všechno by člověk měl dělat tak nějak přiměřeně - pracovat, pít, bavit se i třeba šoulat po lese. Ovšem co to vlastně znamená - přiměřeně? I z "přiměřeně" může být pěkná šlamastyka (vzpomeňme na slavnou scénu z Pekařova císaře - nebo to byl Císařův pekař?), zvlášť, když si to slůvko čte nezkušená kuchařka v receptu nebo právní laik ve vyhlášce. Každý si je totiž může vysvětlit trochu jinak - a náš dnešní příběh je o tom, jak si je vysvětlil Nejvyšší soud. Ale pojďme na to hezky od začátku .
Olda šoulal se svou zrzavou irskou teriérkou krásným květnovým podvečerem a kochal se. Kochal se vrcholícím jarem, které barvami a vůněmi zcela ovládlo jejich honitbu. Honitba to byla malá, jen taktak přes povinných pět set hektarů, a měla trochu zvláštní osud. Pozemky, na kterých ležela, patřily jednomu restituentovi, který z nich vytvořil vlastní honitbu. Proč by také ne? I když ze tří stran tvořilo její hranice myslivci neoblíbené rozhraní pole - les . Ten les pak svěřil novopečený majitel do péče jednomu starému místnímu lesákovi a honitbu pronajal do užívání rovněž místnímu nepočetnému mysliveckému sdružení. Sám žil v zahraničí a les ani myslivost v něm ho vůbec nezajímaly, tedy zajímaly ho pouze zprostředkovaně, jako částky nabíhající na jeho účet.
To vše samozřejmě nebránilo místním myslivcům, aby si honitbu hezky užívali, ani Oldovi, aby se v ní právě kochal vyvedeným, i když letos poněkud opožděným, jarem. Kochal se tak intenzivně, s hlavou zvrácenou do korun stromů, kde pátral po pilně pracujícím datlovi, že si ani pořádně neuvědomil, že jeho fenka Doly hlásí cosi v oplocence, kterou spolu právě míjeli. Rudl černé, který se z oplocenky vzápětí vyřítil, tak zaregistroval až na poslední chvíli - přesto ale stačil hozenou ranou trefit jednoho slabšího lončáka.
Dosled byl krátký, takže za chvíli už zhaslý kus vyvrhoval. "Potřebuješ pomoct?" uslyšel náhle za sebou. Jak byl zabrán do své práce, ani si nevšiml, že přichází starý Vajda, který měl na starosti právě ono hospodaření v lese. "Ani ne," zavrtěl hlavou Olda, když si vyměnili pozdravy. "Tak lovu zdar!" podal mu pak příchozí slavnostně, po všech nezbytných úkonech, na klobouku úlomek. Byl totiž také myslivcem, ale sám do jejich sdružení nevstoupil a v honitbě nelovil, i když ho často zvali. Raději jezdil jinam, aby nedošlo, jak se říká, ke střetu zájmů - že na jedné straně zastupuje zájmy majitele v lesním hospodaření a na druhé straně zájmy myslivců při užívání honitby, které jsou jen málokdy totožné.
"Kde se tu vzal?" ptal se starý lesák s pohledem na již vyrušeného kňourka. "Zas vyjeli z jedné z oplocenek! Tvoji chlapi by se na to měli podívat - ty ploty jsou tak chatrný, že to není pro zvěř žádná překážka! Pak na nás budete chtít zaplatit škody!" upozorňoval ho Olda na nedobrý stav ochrany mladých stromků. Ostatně tenhle věčný spor myslivců a lesáků vedli v dobře zazvěřené honitbě už déle. Jak stojí v našem titulku: co jsou to přiměřená opatření k zabránění škod zvěří?
"Podívat se podívaj, ale snad není tak zle," uklidňoval ho pán lesů. Ovšem to se právě mýlil, nakonec zle bylo - a pořádně!
Když došlo na sčítání škod, především okusem na mladých stromkách a především v oplocenkách, nedopočítaly se obě strany nijak horentních částek. Jednalo se o necelých 20 000 korun, což s přihlédnutím k tomu, co se v některých honitbách děje, rozhodně nelze považovat za rekord. A všichni přítomní také s takto provedeným oceněním škod souhlasili - jen se nedohodli, komu se má o tu sumičku snížit stav bankovního konta. A protože tuhle zapeklitou otázku nevyřešilo ani smírčí řízení, hurá k soudu! Žaloval majitel pozemků tam kdesi v dáli za vodou prostřednictvím svého v Česku najatého advokáta a starého Vajdy, žalované bylo místní myslivecké sdružení, kde byl Olda jednatelem. A nikomu, pochopitelně, nešlo ani tak o peníze, jako o princip (což v našich případech také není žádná novinka)!
Okresní soud to viděl podobně jako myslivci. Opatření provedená majitelem lesa, myšlenojeho lidmi, nebyla dostatečně účinná, tedy přiměřená (mimo jiné si povšiml stejně jako Olda a jeho kolegové nevhodného stavu oplocenek i dalších nedostatků). Proto rozdělil povinnost nahradit škodu mezi žalobce a žalovaného v poměru devět ku jedné - tím by na myslivecké sdružení zbylo uhradit necelé 2000 korun. To se samozřejmě majiteli nelíbilo (z principu), i když si odpustil v těchto záležitostech oblíbené řeči o podjatosti českých soudů a podobně. A odvolal se.
Krajský soud to viděl podobně jako lesáci. Provedená opatření, jako sama výstavba oplocenek a další, byla přiměřená a to, že nezabránila škodám, na právní podstatě věci nic nemění, protože stoprocentně se jim nedá zabránit nikdy. Přiměřená opatření naopak měl činit nájemce, tedy myslivecké sdružení, protože především ten odpovídá za škody způsobené zvěří. A protože tak nečinil (mohl třeba snižovat stavy zvěře intenzivnějším lovem), zaplatí pěkně všechno. To se samozřejmě myslivcům nelíbilo (z principu) a došlo na dovolání k Nejvyššímu soudu. Což je zcela na místě vždy, když se soudy první a druhé instance zásadně rozejdou v právním hodnocení případu.
Je třeba podotknout, že starý Vajda a spol. i Olda a spol. brali ten spor trochu jako sportovní mač - nešlo zase tak o moc. Každý fandil sobě a s napětím očekával, jak dopadne třetí rozhodující zápas jejich podivné play-off, když to zatím mají jedna - jedna. A jak tak zase seděli jednou pospolu v místní "osvěžovně" (bylo to mimochodem opět v květnu, jen letopočet byl o číslo vyšší) a zrovna vzpomínali, jak Olda ulovil právě před rokem onoho kňourka, otevřely se dveře a vešlaslečna z místní pošty: "Sousedi, máte tu nějaká doporučená psaní z Brna, tak vám to nesu, abyste se nemuseli štrachat na ouřad. Říkala jsem si, že vás nejspíš najdu u piva!" A podala jednu obálku jednateli sdružení a druhou šéfovi lesáků.
Všichni u velkého stolu v rohu místnosti se podívali nejdříve na obálky, pak po soběa nakonec nejstarší z nich, lesák Vajda, povídá ke slečně z pošty: "Víš co, Maruš? Přečti nám to, ať ortel slyšíme hezky najednou. Je jedno, z který obálky to vezmeš. Pak si na nás dej kolu, nebo co piješ."
A Maruš četla - mimo jiné, že "přiměřenost opatření je třeba posuzovat nejen jeho rozsahem a kvalitou, ale i efektem, tedy způsobilostí omezit vznik škody; samotné provedení jakéhokoliv opatření nemůže automaticky znamenat jeho přiměřenost vylučující spoluodpovědnost vlastníka pozemku za vznik škody". Ten rozsudek měl čtyři strany a Maruš si pak musela dát kokakol víc, jak jí vyschlo v krku, ale už na tomto místě bylo všem přítomným aktérům případu, stejně jako teď našim čtenářům, jasné, kdo vyhrál rozhodující třetí kolo. Nejvyšší soud zrušil rozsudek krajského soudu a přiklonil se k rozhodování soudu okresního!
A tak zatímco Maruš pila své koly, myslivci platili oslavné rundy sobě i lesákům, protože ti nejen že nedostanou peníze za spočítané škody v lese, přesněji tedy dostanou za ně hodně málo, ale ještě se nejspíš prohnou při placení většiny soudních výloh.
"Pan majitel asi bude mít vzteka, ale sotva ho to položí, když prej mu tam za velkou louží patří pár baráků i úspěšný firmy," uzavřel kauzu starý Vajda. "Tak na zdraví - a hned zítra jdeme na ty oplocenky, aby teda byly přiměřený!"
Další přípitek zacinkal a pak zase další a cinkalo se až do rána, takže na ty oplocenky došloo den později.
Jednou si na závěr naší malé soudničky snad můžeme zase dovolit také poučení z příběhu plynoucí: Přiměřeně může být pokaždé jinak a stojí za to se všem útokům a tlakům přiměřeně bránit, protože i myslivci mohou u soudu občas přiměřeně uspět!

Některá ustanovení právních předpisů týkající se případu:
§ 53 zákona o myslivosti (opatření k zábraně škod působených zvěří), § 5 vyhl. č. 101/1996 Sb. (ochrana lesa před škodami působenými zvěří).

Na motivy skutečného judikátu Nejvyššího soudu České republiky
připravil Jaroslav ŠPRONGL