Časopis Myslivost

Jožka se potatil. Písničky ho přitáhly, staly se mu osudem. Zpěvák často vystupoval s kapelami na mysliveckých plesech a zábavách. V repertoáru cimbálovek a dechovek, se kterými zpíval a zpívá, bývaly a jsou také nádherné písničky na mysliveckou notu. A tak se zpěvák před lety dal také na myslivost a do přírody začal chodit s puškou na rameni.

Kdy jste se stal myslivcem?
Před šesti lety. K myslivosti jsem měl vždycky pozitivní vztah, a protože myslivců kolem mě neubývalo, spíše naopak. Dělali ji známí, kamarádi a přátelé jako Jarda Havlín, Mira Barcalík nebo Honza Jelínek. Vstoupil jsem do mysliveckého sdružení v rodné vesnici, v Krumvíři. Není to náhoda. Tatínek Antonín býval vynikajícím harmonikářem a myslivci ho vždycky zvali do hospody na poslední leče. Brával nás s sebou. Se starším bráchou Zdeňkem, který je teď sólistou Státního divadla v Brně, jsme chlapům zpívali. To víte, táta se chtěl pochlubit. Pak jsme mu pomáhali odnést zvěřinu, náš společný honorář. Z těch časů důvěrně znám atmosféru mysliveckých posezení i myslivecké písničky.

Poznal jste později také úděl honce?
Neminul mě. Tenkrát už jsem trochu povyrostl, abych stačil. Byla to pořádná dřina, tahat střelené zajíce po zoraných polích. Na jediném honě se v Krumvíři v těch časech pár střelců ulovilo třeba i šest set kusů. Tak jsem si začal vybírat a chodíval jsem raději na bažantí hony. Kohouti jsou přece mnohem lehčí než ušáci.

Táta se myslivcem nestal?
Mnohokrát ho kamarádi pobízeli, ale držel se raději harmoniky. Jako honec chodíval s Frantú Zezulú. Když se už nemohl dívat, jak střelci postupují se soustředěným výrazem, stále ve střehu, říkával - Franto, půjč mně flintu! Sice se to nesmělo, ale Fanoš nikdy neodepřel. Táta uviděl zajíce na pelechu, zamířil a bouchnul ho, i když dobře věděl, že večer se taková neplecha přísně trestá. Udělal to, jen aby byla sranda a první pořádný přečin jako počinek k mysliveckému soudu. Rád flašku zaplatil, jen když bylo veselo.
Kde jste skládal zkoušku z myslivosti?
Přihlásil jsem se na v Brně a vzpomínám na to dosud, protože z otázek jsem měl trochu strach. S přibývajícími léty se člověk zkouškám spíš vyhýbá, případná ostuda se už snáší mnohem hůř.

Jaké zbraně jste si opatřil?
Na radu zkušenějších jsem si pro začátek vybral ZH, snad nejrozšířenější značku mezi našimi myslivci. Takže vlastním brokovou kozlici ráže 12, v kratším provedení, takzvanou lesačku. A pak kulobrok 7x57/12 a výměnou brokovou hlavní ráže 12. Jsou to už použité zbraně. Ale mám svou představu a jisté plány do budoucna.

Co jste dosud ulovil?
Výčet není dlouhý. Kromě drobné zvěře, sele divočáka na čekané. Z trofejové pak daňka špičáka a jednoho průběrného srnce. Budu si muset na lov udělat více času.

Co vás na naší myslivosti přitahuje?
Myslím, že je vzácné, když člověk zavítá na hon a vidí, jak lidé drží spolu. A táhnou za jeden provaz, nezávidí si. V honitbě piplají zvěř a pak mají radost, když se něco střelí. Je to jejich obrovský koníček a dělají pro něho maximum. A dovedou nabídnout, aby se na společném zážitku podíleli také přátelé a hosté. Taková soudržnost se jen tak nevidí. Což v dnešní době vůbec není samozřejmá věc. Letos jsem byl díky Karlu Pilařovi a Zdeňkovi Wegielovi na hlavním honu na zajíce a ve sdružení Loděnice u Pohořelic se mi moc líbilo.

To pak člověk přemýšlí, jak je potěšit. Zpěvem a písničkami?
Určitě. To funguje vždycky a spolehlivě. Na takovém honu se mi zpívá jinak než na běžném koncertu. Od prvních slok vládne rodinná atmosféra. Družnost z lovu se přenese do sálu a tak melodie jdou přímo od srdce. Zpěv beru vždycky jako poděkování. A myslivci, zvlášť na Moravě, zpívat umějí. To je jako chór.

Účast na honu v zimě není pro zpěváka bez nástrah. Musíte si nějak zvlášť hlídat hlas?
Mám ho naštěstí dost odolný, ale bez rizika to není. Hlasivky si hlídám, při lovu se opravdu nemůžu nachladit. Když lovecká sezóna vrcholí, přibývá také vystoupení s kapelou a kluci by mě hnali, kdybych večer přišel a nemohl zpívat. Jen skončí měsíce lovů, začínají naplno plesy. O pátcích a sobotách hrajeme i na mnoha mysliveckých. Nejen tady na Moravě, ale také v Čechách. Objednávky máme na dva roky předem. Kde je bohatá tombola a dobré jídlo, není problém s návštěvností, ale s kapelou ji také pomáháme zvyšovat. Myslivecký život prolíná celou vesnicí, kolikrát jsou právě myslivci garanty společenské zábavy. Když přestanou s kulturou myslivci, nezbývá na vesnici v tomto ohledu už skoro nic a lidé si rychle odvyknou.

V Krumvíři máte domovské právo, ale co pozvání jinam?
Doma mám kamarády a rodáky, vlastním tam i nějaké pozemky. Takže tam jsou dveře otevřené a na každý hon jsem zvaný. Dalších nabídek je zaplať bůh také dost. Na lov i na vystoupení. Člověk by chtěl vyhovět všem, ale při nejlepší vůli se to nedá stihnout. Proto jsem byl tak rád, že se letos znovu podařilo natočit myslivecký silvestrovský pořad pro Českou televizi, který se na obrazovkách objevil hned po půlnoci, v hlavním vysílacím čase.

Jak vznikala jeho podoba?
S Milanem Baštou jsme pořad ladili jsme v dechovkovém tónu. To je myslím tradiční podání mysliveckých písniček. Ohlasy byly dobré, snad si lidé přišli na své. Sledovanost byla vysoká, bez mála dva miliony diváků. Nebyl to první projekt, obdobný pořad děláme už třetím rokem.

S Milanem Baštou se podílíte na nové podobě známého televizního cyklu Vyhrávala kapela. Na co se mohou jeho příznivci těšit?
Divákům představíme také folklorní soubory z našich krajů. Třeba cimbálovky nebo dudáky ze Strakonic. Budeme tam mít vždy zajímavého muzikanta jako hosta, například Václava Týfu a mnohé další. Samozřejmě nepomineme české a moravské dechovkové kapely. Chceme ukázat, že tato muzika nevymírá, že se nestává jen nějakou relikvií a má v našem prostoru budoucnost. Dělají ji totiž také mladí a velmi talentovaní lidé.

Jak silné je v dechovce myslivecké téma a jeho tradice?
O myslivcích a rybářích se zachovala spousta písniček, hlavně v české dechovce. A není divu. Vždycky se zpívalo o tom, co se lidem líbilo. Pochopitelně také o přírodě a pobytu v ní, o lidech s flintou. Česká klasika se dodnes traduje. U nás na Moravě přebírá tradici spíše víno, láska a vojna, ale i myslivost a lov se v textech najde.

Můžete se ohlížet a bilancovat. Kolik CD jste už natočil, s kolika kapelami nyní vystupujete?
Vyrostl jsem z amatéra v profesionála. Za pětadvacet roků jsem natočil přes třicet CD, v počtu kusů to jde do miliónů. Zpíval v devatenácti profesionálních kapelách. Začínal u Moravanky Jana Slabáka, pak přešel do Moravěnky. Teď vystupuju s Pražskými muzikanty Milana Bašty, s Vlado Kumpánem, navíc s Brněnským orchestrem lidových nástrojů Jindřicha Hovorky, známým pod zkratkou BROLN, s Petrem Olivou a jeho cimbálovkou. Stále více příležitostí dostávám také na televizní obrazovce, v hudebních pořadech, které moderuju. A nemohu zapomenout ani na kamarádky a kamarády, ať už je to Jiřinka Bohdalová, Jiří Krampol nebo Martin Zounar a na jejich televizní pořady.

Chystáte myslivecké album?
Postupem času na ně určitě dojde. Ale ruku na srdce, je to také pohříchu finanční záležitost. Teprve až se prodá deset tisíc kusů, můžeme mluvit o opravdovém úspěchu. Konečně v tomto ohledu by každý myslivec, kterému se líbí naše muzika, mohl přispět. Obsah alba už dlouho nosím v hlavě. Vybrané písničky hodlám pojmout moderněji, a nejen v dechovkové části.

Patříte k úspěšným vinařům, pěstitelům vinohradů. Někdy se prý musíte podělit i se zvěří. Je to pravda?
Časy se mění. Co dříve zůstávalo na polích po ruční sklizni, po strojním sběru už nevídáte. Když je delší zima, srnčí si hledá potravu jak se dá. Hledá i ty nejmenší pupeny. Mám krajní vinohrad na planině a srnčí zvěř se tam stahuje. Jen začne na hlavách rašit portugal, tak se do něho pustí. Letos těch sto hlav vypadalo, jako když je někdo prostříhá nůžkami, nebo spíše oholí břitvou. Nezůstalo ani kilo. Jak se ukazoval hrozínek, už ho ukousli. Člověk se nemůže zlobit. Zvěř má hlad a přikrmování nepomáhá. Zjara preferuje to nejlepší, co může od přírody dostat. Ale jinak je to pro vinaře dobré znamení. Srnčí je mlsné a jestli mu chutná náš portugal, tak proč bychom po něm nesáhli v tekuté formě.

Ve vinohradu pracujete sám?
Snažím se stihnout všechny lhůty vlastními silami. Ve Starovičkách, kde mám dům a sklep, hospodařím. Bývám tu častěji než v Krumvíři nebo v Hustopečích. Trochu vypomůže rodina, nejvíce manželka a děláme co stačíme. Když člověk hroznům nedá práci, nemá nic. Vinohradnictví se ošidit nedá. V tom se podobá muzice a myslivosti. Ani tam se nedá žít jen z podstaty.