Ohlédnutí za uplynulou loveckou sezónou pokud jde o dodržování mysliveckých zvyků a tradic
Myslivost 5/2006, str. 70 Ing. Koloman FERJENTSIK, správce Myslivecké nadace
Význam mysliveckých zvyků a tradic v rámci myslivosti si uvědomuje snad každý myslivec, přesto však není od věci na některé - a řekněme zcela otevřeně, neustále a neopodstatněně se opakující - nedostatky při jejich praktickém uplatňování poukázat, abychom se jich mohli v příští sezóně vyvarovat. Kromě těchto nedostatků mně v uplynulé bohaté lovecké sezóně zaujalo také několik rádoby „inovací“, o nichž bude pojednáno dále. Proto bych byl velice rád, kdyby tento příspěvek byl chápán nikoliv jako kritika poměrů za každou cenu, ale jako jakési připomenutí toho, na co jsme pozapomněli, co jsme podcenili, více či méně odbyli, a tudíž udělali špatně, a současně i jako snaha o co nejrychlejší nápravu, a to ještě v době, kdy máme tyto prohřešky v živé paměti, kdy je více času se nad nimi zamyslet a vyvodit z nich také příslušné závěry.
Mezi trvale se opakující nedostatky patří nesprávné rozestavení jednotlivých účastníků myslivecké akce (hon, naháňka apod.) na výřadu, neboli nedodržování nástupních útvarů ve smyslu mysliveckých zvyků a tradic. Přitom této problematice bylo věnováno mnoho příspěvků na stránkách časopisu Myslivost, a přesto jí při praktické aplikaci není věnována dostatečná pozornost a zcela zbytečně dochází k porušování vžitých pravidel u této závěrečné a slavnostní události, jakou - z hlediska prokazování poslední pocty ulovené zvěři - výřad bezesporu je. Co je příčinou tohoto stavu? Nelze říci, že by platné zásady nebyly těm, kdo výřad připravují, známé. Ba naopak, a přesto se funkcionáři (vedoucí honu, myslivecký hospodář apod.) snaží "ulehčit" si svoji roli tím, že stojí na výřadu oproti střelcům, kde mají správně stát honci, a to jenom proto, aby "byli lépe slyšet" a aby to měli co nejdříve za sebou, protože najednou je třeba spěchat na poslední leč. Tyto "důvody" nemají žádné reálné opodstatnění a svědčí jen o ignoranci mysliveckých zvyků a tradic ze strany mysliveckých funkcionářů, jejichž prvořadým úkolem by mělo být jejich bezchybné a bezpodmínečné dodržování, protože je to vždy výrazem jejich odborné úrovně, která by jim v žádném případě neměla být lhostejná.
Dalším "kamenem úrazu" bývá bohužel i správné umístění ulovené zvěře na výřadu, přitom pravidla jsou známá a dostatečně popsaná jak v učebnicích myslivosti, tak i v článcích na toto téma v našem odborném periodickém tisku. Všichni dobře víme, že např. zvěř pernatá, konkrétně bažant/kachna, se na výřadu klade v pořadí dle pohlaví, tj. nejdříve kohouti a poté slepice (pokud se loví), resp. kačeři a poté kachny. Není proto myslitelné "inovovat" toto pravidlo takovým způsobem, že se svazují dohromady kohout se slepicí, resp. kačer s kachnou, aby se "urychlilo" rozdělování zvěře účastníkům společného honu! I rozdělování zvěře je součástí slavnostního ceremoniálu na výřadu, a proto je nelze znevažovat, byť dobře míněným, avšak zcela nevhodným způsobem, který je v naprostém rozporu s mysliveckými zvyklostmi a tradicemi. Musíme si být vědomi také toho, že na výřadu jsou přítomni všichni účastníci myslivecké akce, tj. včetně adeptů myslivosti, kteří zpravidla plní úlohu honců, a kteří si bohužel mnohdy zafixují právě tyto nesprávné postupy, což rozhodně není v pořádku, a proto bychom těmto neduhům neměli napomáhat a přispívat vlastní neukázněností či pohodlností.
V této souvislosti bych se zmínil ještě o jednom dotazu, který byl položen v kurzu adeptů a týkal se pořadí v umísťování ulovené pernaté zvěře na výřadu v případě, že jsou současně loveni jak bažanti, tak i kachny. Odpověď by byla vcelku snadná, pokud by byly mezi těmito dvěma druhy pernaté zvěře zjevné, resp. výrazné velikostní rozdíly. Protože tomu tak není, je vždy rozhodující, zda jsme konkrétně na bažantím nebo kachním honu. Nestává se totiž, že by na bažantím honu bylo uloveno více kachen než bažantů a naopak. Tím je také dáno pořadí na výřadu. Současně je však třeba poznamenat, že takových honů, kde se loví jak bažanti, tak i kachny, není mnoho (i když jsem se nejednou takových akcí účastnil) a jde spíše o výjimečnou událost s ohledem na místní podmínky lovu.
Dalšími doposud neřešenými otázkami ze společných mysliveckých akcí jsou situace, kdy na honu na drobnou zvěř dojde ke stržení srnčí zvěře (zpravidla srny nebo srnčete) loveckým psem. K těmto situacím skutečně dochází a nejsou nikterak výjimečné, ale není to žádné neštěstí a už vůbec by neměl být žádný problém pokud jde o umístění této zvěře na výřadu. Přesto však i v těchto případech dochází ke zcela nepochopitelným přístupům tím, že tato zvěř se na výřad vůbec nedává (zůstává na valníku apod.), aby nevznikl dojem, že na společných honech lovíme i srnčí zvěř apod., nebo se klade zcela mimo prostor pro výřad ohraničený chvojím; někdy, a to v lepším případě, zcela na konec výřadu, tj. za zvěř drobnou. Co k tomu říci? Osobně si myslím, že to není v pořádku. Jednak proto, že zvěř byť takto "ulovena", a to v rámci zákonné doby lovu, se započítává do plnění plánu lovu, a jednak proto, že musí být také řádně ošetřena, včetně udělení "posledního hryzu", takže proč by neměla být na výřadu, na němž se dává poslední pocta veškeré ulovené zvěři! Na základě uvedeného si myslím, že nikdo nebude proti tomu, aby se i tato zvěř dostala na výřad. Kam však s ní? Kam ji položit na výřadu při honu na drobnou zvěř? Názory se v tomto případě sice mohou různit, mám však za to, že nemůžeme nic pokazit, budeme-li postupovat tak, jak nám ukládají myslivecké zvyky a tradice v případech, kdy se na honu na drobnou zvěř uloví také zvěř černá. Přitom je zcela samozřejmé, že vedoucí honu, příp. myslivecký hospodář při hodnocení výřadu tuto skutečnost náležitě uvede a vysvětlí, proč se příslušný kus srnčí zvěře nachází zrovna v čele výřadu a nikoli jinde.
Nemohu při této příležitosti nevzpomenout na druhý - obdobný případ, kdy při naháňce na černou zvěř byl loveckým psem v oplocence stržen zajíc. Myslivecký hospodář, s nímž se dlouhá léta znám, a který si na správném provedení výřadu vždy zakládal, měl přece jen určité dilema (co se zajícem?, kam s ním?). Pro dokreslení uvádím, že kromě černé zvěře byly uloveny ještě dvě lišky a kuna. K mé velké radosti a uspokojení se vypořádal se situací velmi dobře a zhostil se úkolu skutečně se ctí. Na výřadu byl zajíc položen jako druhý v pořadí, hned za černou zvěří, poté následovaly lišky a kuna. Nemusím snad ani dále rozvádět jaké velké uspokojení pociťovali i ostatní účastníci naháňky z takto provedeného výřadu.
Závěrem si dovoluji vyslovit přání, aby ti, kteří budou v příští lovecké sezóně organizovat společné myslivecké akce a připravovat výřady, věnovali těmto aktům pozornost, kterou si skutečně zaslouží, a aby prováděli tuto činnost v duchu našich mysliveckých zvyklostí a tradic, protože jde o výraz naší odborné úrovně, která by nám neměla být lhostejná.