Územní systémy ekologické stability a zakládané remízky pro zvěř
Myslivost 5/20026, str. 5 Prof. Ing. Jaroslav SIMON, CSc., Ekologická komise ČMMJ
V poslední době se často v souvislosti se zakládáním remízků pro zvěř hovoří o územních systémech ekologické stability. I když lze říci, že vnášení dřevinné, stromové či keřové vegetace do krajiny, zvláště v zemědělských oblastech, za předpokladu volby vhodného dřevinného složení je pro přírodní prostředí a stabilitu krajiny vždy výhodné, nelze uvedené vždy sloučit s prvky územních systémů ekologické stability. Je proto, myslím, účelné se o problematice krátce zmínit.
Územní systém ekologické stability
Pro pochopení problému na úrovni myslivecké praxe není nutné se detailně zabývat formulací, strukturou a obecně teorií územních systémů ekologické stability. Je třeba pochopit pouze základní aspekty, z nichž nejdůležitější je fakt, že územní systém ekologické stability je záležitostí komplexní, legislativně zabezpečenou (součást územně plánovací dokumentace) váže se ke krajině jako celku a cílem jeho budování je, jak vyplývá i z názvu, zvýšení stability a rozšiřování přírodě blízkých společenstev atd. Lze říci, že z praktického pohledu jsou v rámci systému zásadní zejména následující pojmy:
BIOCENTRUM - biotop nebo soubor biotopů, který svým stavem a velikostí umožňuje trvalou existenci přirozeného či pozměněného, avšak přírodě blízkého ekosystému.
BIOKORIDOR - je území, které neumožňuje organismům trvalou existenci, umožňuje však migraci mezi biocentry a tím vytváří z oddělených biocenter síť.
Pro obě uvedené složky územního systému ekologické stability nalezneme v územně plánovací dokumentaci jejich konkrétní charakteristiku a strategii managementu (způsob hospodaření)
Hospodaření v prvcích územního systému ekologické stability
Způsob hospodaření, nebo-li lépe úroveň možných zásahů pro zlepšení stavu se logicky liší podle jednotlivých prvků.
Biocentra
Hovoříme-li o lesních ekosystémech, pak biocentrum (o výměře min 1 ha) je tedy tvořeno lesem různého charakteru, často značně diferencovaným, kde zásadní není jen stromové patro, ale i keřové patro a bylinná vegetace, které jsou ve vzájemné interakci - ovlivňování. Možné zásahy, pročistky, jsou sice možné, zejména v pozměněných částech, musí být ale prováděny po dohodě s orgány ochrany přírody a souladu s kartou biotopu (územně plánovací dokumentace). Nelze tedy provádět zásahy ve prospěch prosperity zvěře jen na základě zvážení, rozhodnutí a představ např. mysliveckých sdružení. Uvedené může vést snadno ke konfliktu, do kterého bude vtažen i vlastník pozemku.
Biokoridory
Biokoridory jsou liniové prvky, které nemusí být po své celé délce, mezi biocentry, spojitě porostlé stromovou a keřovou vegetací. Nejznámější spojité jsou např. břehové porosty lemující vodní toky, potoky, říčky (zde zásahy - pročistky nejsou prakticky vůbec možné). U nespojitých, jsou volné části, kde je možné využít výsadeb. Samozřejmě podle zásad vytváření biotopů a s respektováním všech atributů zalesnění zemědělských půd (zaměření, projekční činnost atd.). Zde je třeba si jistě uvědomit fakt, že nové zalesnění, až kultury odrostou, jistě zlepší prostředí i pro zvěř, ale těsně po zalesnění (do úrovně zapojení pásu) jsou některé druhy zvěře, pro kultury na zemědělské půdě, které jsou náchylné na celou řadu rizikových faktorů, dalším rizikovým faktorem. Je nutná ochrana kultur.
Závěr
Využití schválených či navržených územních systémů ekologické stability pro zvýšení podílu stromové a keřové vegetace v honitbách je záležitost účelná a rozumná. A to nejenom pro fakt samotný, ale také pro možnost rozvoje spolupráce orgánů ochrany přírody a mysliveckých organizací, mezi nimiž v současné době nepanují dobré vztahy. Je však nutné říci, že uvedené se musí v první řadě řešit oficiálně na centrální úrovni a pak je teprve možné využít iniciativy zespodu. Lze říci, že zalesňování na územích mimo zájmy ochrany přírody je jednodušeji řešitelné.