Škody zvěří a co dál
Myslivost 1/2006, str. 35 Dr. Ing. Rudolf NOVÁK, místopředseda ČMMJ
K napsání tohoto článku mne inspiroval jak článek Ing. Kožnara, uveřejněný v Myslivosti 12/2005, tak i řada poznatků z různých jednání o náhradě škod zvěří, které jsem absolvoval v mnoha honitbách. Pominu-li případy, kdy někdy až nesmyslná výše náhrady škod byla požadována po uživateli honitby s cílem jej „ekonomicky likvidovat“, tak mne překvapily názory některých vedoucích pracovníků zejména zemědělských podniků, kteří vzali náhradu škod zvěří jako možnost zlepšení ekonomického výnosu podniků, které spravují nebo řídí. Nikoliv jako fakt či skutečnost, kterou mohli svou činností negativně nebo pozitivně ovlivnit.
Myslivecké hospodaření se zvěří v kulturní krajině je ovlivněno zejména dvěma základními atributy:
1) Prostorem, ve kterém můžeme zvěř chovat (honební pozemky)
2) Rozsahem škod zvěří na kulturních plodinách a lesních porostech (tzv. tolerovaným rozsahem poškození).
Přijmeme-li základní premisu, že zvěř, stejně jako lesní porosty či porosty kulturních zemědělských rostlin, je součástí ekosystémů kulturní středoevropské krajiny, musíme z toho také dovodit, že výše škod zvěří na těchto porostech není jen důsledkem "velkého či malého" počtu zvěře v té či oné honitbě, ale že problém škod zvěří je poněkud složitější.
Logické je, že za stav jednotlivých složek ekosystémů odpovídají "rukou společnou a nerozdílnou" nejen myslivci, ale také lesníci, zemědělci a všichni, kteří v přírodě hospodaří. I z těchto důvodů si myslím, že zcela správně je zákonem o myslivosti definována odpovědnost za škody zvěří v objektivním režimu odpovědnosti, tedy jednoduše řečeno, každý z výše uvedených by měl činit opatření, aby škodám zabránil.
Nelze tvrdit, my jsme lesníci nebo zemědělci a ne myslivci, nás zvěř nezajímá. Na druhé straně uživatelé honiteb by měli ctít zájmy lesníků a zemědělců. Problém nelze zjednodušit jen na to, že "něco natřu či oplotím" nebo také neudělám vůbec nic, ulovím více nebo méně zvěře a potom se soudím o nějakou částku.
Opatření proti vzniku škod na porostech, tak jako všechny zásahy ovlivňující jednotlivé složky kulturních ekosystémů, by měla být dlouhodobá, střednědobá a krátkodobá.
V mysliveckém hospodaření by mělo být dlouhodobým opatřením především vytvoření oblastí chovu zvěře. Každý uživatel honitby by měl mít vytvořenu koncepci mysliveckého hospodaření na celou dobu mysliveckého období.
Střednědobým opatřením by mělo být zlepšování úživnosti honiteb péčí o louky a políčka pro zvěř, trvalá péče o zařízení pro přikrmování zvěře (jejich budování, rušení či přemisťování).
Krátkodobým opatřením, kromě dodržování základních zásad zootechniky přikrmování, by měl být správný lov nejen z hlediska struktury věku a pohlaví, ale také z hlediska způsobu provádění (např. časové a místní rozdělení).
V lesnickém hospodaření by měla být dlouhodobým opatřením změna způsobu hospodaření, tj. využívání především podrostního způsobu, změna druhové skladby lesních porostů, tak aby odpovídala souboru lesních typů. Ne nadarmo říkali staří lesníci, že v náletech má zvěř "zlaté zuby".
Střednědobým opatřením by mělo být udržování pestré druhové skladby lesních porostů při výchovných zásazích, plánování těžební činnosti tak, aby byla zvěř co nejméně rušena.
Teprve krátkodobým opatřením by měla být technická či jiná opatření k zabránění škodám na konkrétních lesních porostech. Pochopitelně zejména tam, kde dochází k zimnímu soustřeďování zvěře. Ne jen aby se splnilo zákonem stanovené procento ošetřených porostů.
Dlouhodobým opatřením v zemědělské krajině by mělo být především dodržování regulativů územního plánu obce (biokoridory, trvalé travní porosty, udržování rozptýlené zeleně apod.). Několikrát jsem byl překvapen naprostou neznalostí této problematiky u některých vedoucích pracovníků zemědělských podniků. Je nutno si uvědomit, že územní plán obce je jedním ze základních dokumentů, který stanovuje limity využití území, potažmo jednotlivých kulturních ekosystémů. Remízky a rozptýlená krajinná zeleň neslouží jen zvěři. Například pylodárné dřeviny mohou přispět ke zvýšení populací lumků, parazitoidů škodlivého hmyzu zemědělských kultur.
Střednědobým opatřením je vypracování plánu zemědělského využívání jednotlivých pozemků či honů včetně políček pro zvěř, remízků apod.
Krátkodobým opatřením je každoroční vypracování osevního postupu nejen s ohledem na zájmy zemědělského podniku, ale také v zájmu a podle stavu jednotlivých složek ekosystému, zvěř nevyjímaje. Například nasetí kukuřice kolem kraje lesa v oblasti vyššího výskytu černé zvěře je buď hloupostí, a nebo schválností. Ke krátkodobým opatřením také patří dodržování agrotechniky a koneckonců i provádění technických opatření k zabránění škodám zvěří. Zejména na to poslední mnozí zemědělci zapomínají.
Zásadou by tedy mělo být, dohodnout se, respektovat jednotlivé složky ekosystémů a zájmy těch, kdo s nimi hospodaří. Řada ekosystémů středoevropské krajiny je v poměrně křehké rovnováze. Všichni jsme "chodci na jedné stezce" a chceme v krajině žít. Chceme mít zdravé lesy, které produkují kvalitní dřevo a mají řadu jiných celospolečenských funkcí, chceme mít uspokojující zemědělskou produkci, prosperující zemědělské podniky. Ale také v potoce ryby a v krajině zvěř. Takže bychom se měli konečně dohodnout.
Žádná vyhláška vydaná tím či oním ministerstvem ani žádný soud problém škod zvěří za nás, kteří hospodaříme v přírodě, nevyřeší. Myslím si, že i v tomto smyslu by měla být navázána spolupráce mezi ČMMJ a ostatními zájmovými skupinami společnosti hospodařícími v přírodě. První kroky ve spolupráci mezi myslivci a lesníky byly udělány. Trochu chybí spolupráce mezi myslivci a zemědělci. I na tento problém by se měla nová Myslivecká rada ČMMJ v příštím volebním období zaměřit.