Časopis Myslivost

Jedna taková chvíle se mi stala v prosinci. Od října začala lovecká sezona a tak se samo sebou rozumí, že jsem měl zabité všechny víkendy od října až do ledna následujícího roku. Jsem myslivec a tak je jasné, že rodina ví, o co se jedná. Jsou s tím smířené děti i manželka a prostě vědí, že v tomhle období se nikam nejezdí, protože má táta hony a naháňky, takže v sobotu lítá po lesích s flintou a v neděli se z toho zase léčí.
Mám rád divočáky a nejenom na talíři, ale vůbec se mi tihle zvířecí bojovníci, kteří se jako jediní dokáží postavit člověku, líbí. Jsou zajímavý, někdy srandovní, zlobí nás, že dělají škody na polích,jsou vychytralí jak málokterá zvěř, ale hlavně jsou to tvorové, kteří se rozhodli žít a přežít v naší zalidněné krajině navzdory všem úskalím která jim jejich život přináší.
Toho dne jsem měl pozvánku na naháňku do Dubé a tak jsem se ráno, když ještě rodina lenošila v kavalcích chystal na další válečnou výpravu. Jak si tak vařím čaj a přemýšlím kde nám zase ty potvory fouknou , přijde do kuchyně můj devítiletý synáček. Rozespalý, v jedné ruce plyšového medvěda, v druhé polštář, mžourá na mě a se zívnutím se ptá.
,,Kam jedeš tati."
,,Kampak asi, na naháňku do Dubé."
,,Budete střílet prasata?" pokračuje zvídavě dál
,,Ano, když je to naháňka tak budeme lovit prasata."
Chvíli přemýšlí a pak z něj náhle vypadne zcela upřímná a pro mě nečekaná otázka, která mi v té chvíli vyráží kulobrok z ruky.
,,A proč je jdeš střílet, když je máš rád?"
Tak a co teď? Jakou najít odpověď? Koukám s pusou otevřenou a nevím co říct. Že je střílím právě proto, protože je mám rád? To je přeci nelogická pitomost, která bude pro něj nepochopitelná a nedokáže si jí v tý svý hlavičce srovnat, jak může táta zastřelit někoho koho má rád, vždyť jeho má rád také.
Tak jen vyhrknu: "Hele nemudruj tady a mazej ještě do postele!"
,,Hmm, tak lovu zdar tati," otočí se a za chvíli už je u mámy v ložnici pod peřinou. Stojím jak tvrdý y. Jak Lovu zdar?! Sakra, jak mi může přát ještě Lovu zdar potom, co mi právě pověděl. Jak mám teď sakra na divočáka vystřelit?!
Mohu vám říct, že se mi ta věta honila hlavou celou tu naháňku a já si přál, aby na mě nic nepřišlo, abych o divočáka ani pohledem nezavadil, abych neviděl stopy, prostě nic co tohle zvíře připomíná. Jenže jak už to tak bývá viděl jsem je jako na potvoru v každé ze tří lečí, fakt klika, že to bylo vždy na dálku a tak jsem se mohl vymluvit, že střílet by bylo nemyslivecké, že v lese běhají houbaři, že se mi zasekl náboj atd. No ale pro klid dušičky vám to povím. Kdyby mi tu naháňku přišlo prase přímo k flintě, vzalo hlaveň spárkatými běhy a přiložilo si jí na komoru a řeklo mi že ho už omrzelo to věčné pronásledování a tak chce spáchat sebevraždu, tak potom co mi ten můj človíček ráno pověděl, věřím, že bych mu to dokázal vymluvit a kohoutek bych nezmáčkl za nic na světě. Fakt, věřte tomu!
P.S.: Jo, a jestli se zrovna chystáte na naháňku, tak Lovu Zdar!