Časopis Myslivost

Kdo by chtěl pátrat po tvoru jenž zvuk vydává, většinou, i s velmi dobrými zkušenostmi stopaře, neuspěje. Zkoumá les, zklamán však nikde nezahlédne peříčko či chlup. Zasvěcený znalec zdejšího kraje ovšem ví, že v této oblasti lesů se vyskytuje zvěř, která tu původně byla chována jen v oborách a při jejich rušení v polovině minulého století se více jedinců dostalo do volnosti a stále v ní přežívá, stali se plaší a ostražití, naše prostředí přírody jim ale dobře vyhovuje k životu i rozmnožování. Jedná se o jelena ze zemí východní Asie, který k nám byl z jeho původního areálu introdukován na přelomu 19. a 20. století. Označován jako jelen sika japonský, byl určen pouze pro oborní chov. Vzhledem spíš jelínek v porovnání s evropským jelenem, protože výšku v kohoutku má necelý metr a hmotnosti dosahuje okolo 50 kg. V letním zbarvení - svým bělavým skvrněním - se sika podobá tak trochu daňčí zvěři. Na kaštanově hnědé srsti je zřetelně vidět tmavý "úhoří" hřbetní pruh kolem kterého se po obou stranách těla táhnou bohatě skvrny, sahající až ke krku. U samčí zvěře bývají často jen žlutohnědé, méně zřetelné než mají laně, jakoby zastřené. Zimní osrstění siků je pak šedočerné až úplně černé, s dost tlumenými skvrnami; u jelenů mnohdy zanikají. Dospělým jelenům vyrůstá bujná hříva v podobě nákrčníku. Vzhledově zkrátí krk a tím jejich postava zmohutní. Laním na bocích skvrnění zůstává stále zřetelné. Obě pohlaví mají charakteristický velký bílý obřitek, patrný jak v létě tak v zimě. Příznačná je i bílá srst na horním a spodním pysku, která nápadně kontrastuje s černým "větrníkem". Paroží jelenů na vrcholu života obvykle doroste jen do dlouhého silného "osmeráka", vzácně desateráka. V době shozu paroží u mladších jelenů bývá jen rozlišovacím znakem postřehnutelný malý hrbolek v místě "střapce"; ne tak výrazně jako u daňků.
Říji sik ovlivňuje počasí, proto bývá někdy neobyčejně dlouhá a trvá třeba od konce října do poloviny prosince. Vrchol však přichází vždy na přelomu října a listopadu. V té době je slyšet v lesním přítmí značná aktivita sik, mnohdy i údery parohů stejně silných jelenů při soubojích u holé. Není ale nic neobvyklého pozorovat u říjné laně sešlost několika jelenů s projevem nápadné snášenlivosti. Říjnost jelena siky se hlasově vyznačuje energickým nosovým pískáním, které z nejhlasitější zvučnosti náhle zmlká a končí ztišeným zamrmláním. Některý ji vyjadřuje také zvláštním syčením, vydávaným zdánlivě pískáním přes zuby. Při tom sklání krk vodorovně a kráčí kupředu. Často i zvedá hlavu vzhůru a ohrnuje horní pysk do podivného šklebu. Nejoblíbenější říjnou arénou sik bývá souvislá lesní houština prostoupená mozaikou drobných louček. Tlupa holé zvěře tu není nikdy početná, obvykle ji tvoří laň s kolouchem a nanejvýš dva potomci z minulých let. Při říji k ní přichází jelen. I v tento čas si všichni zachovávají své obvyklé pastevní cykly. Jen jelen přijímá méně potravy a nehladoví tolik, jako evropský jelen, zato se při každé příležitosti více než obvykle kaliští a neodolá válení i v loužích čerstvě napršené vody. Obě pohlaví siků se vzájemně varují před nebezpečím silným hvizdem, podobným hlasu kamzičí zvěře. Jsou neustále ostražití a výborně větří. Při sebemenším podezření mizí do nejbližšího úkrytu, v příšeří se obvykle zastaví a projeví zvědavost.
Jelení zvěř siků je potravně skromná, spásá všechny, i kyselé, traviny, okusuje pupeny, listí a plody skoro všech lesních dřevin. V zimě odhrabává sníh a živí se na porostech borůvčí, brusinčí, vřesu a vykusuje i plodnice mnohých hub.