POHLED DO HISTORIE LOVU ZVĚŘE - LOV LASIC
Myslivost 11/2006, str. 12 Mgr. Josef DRMOTA
Lasice představovaly v ještě relativně nedávné historii zajímavý prvek mezi naší lovnou zvěří. Existovaly v podstatě dva důvody, proč byly lasice loveny, resp. hubeny. Hranostaj, který je z obou druhů větší, byl vždy nositelem krásné kožišiny - královského hermelínu. Právě zimní hermelín byl prvním důvodem jeho lovu. Jako druhý důvod je pak uváděna krvežíznivost těchto drobných šelmiček a s ní související škody na drobné zvěři.
U lasice kolčavy je však zařazení mezi lovnou zvěř drobnou záhadou, neboť nedisponuje dobrou kožešinu a vzhledem k intenzivnímu lovu hrabošů, kteří v její potravě převládají, není extrémním škůdcem myslivosti. Jako jediný vysvětlitelný důvod tak může posloužit snad jen historicky ovlivněný pohled na místní škody v intenzivních chovech pernaté zvěře, obzvláště koroptví.
Mezi základní metody lovu obou druhů lasic se bezesporu řadil lov odstřelem za použití brokových nábojů s drobnějším brokem, event. později i malorážek. Tento lov býval poměrně úspěšný, protože lasice se dají bez větších problémů vylákat ze svých úkrytů myškováním, kterému jen ztěží odolávají.
Historie loveckých způsobů také zná tři základní způsoby lapání lasic a sice za použití truhlíčků, nastražených lahví a chytání do ok. K lapání se používalo oblíbených míst, kde lasice slídily za potravou - okrajů remízů, mezí, hromad kamenů, trnitých strží apod.
Sklopečky (truhlíčky)
Na lasice se odnepaměti líčily malé truhlíčky (sklopečky) s jemnou spouští. Jelikož se uvádělo, že lasice nedodržují pravidelně svoje ochozy, bývalo nutné políčit do pasti oblíbenou návnadu, kterou bývala pochopitelně živá myška uzavřená v malé klícce. Té lasice většinou neodolaly. Jinou variantou byl vrabec nebo kousky vnitřností z pernaté zvěře či drůbeže.
Sklopečky byly konstruovány jako sklopce malých rozměrů, asi 50 cm dlouhé, o světlosti vpředu 10 krát 10 cm a vzadu 13 krát 13 cm. Širší konec byl uzavřen drátěnou síťkou. Uvnitř byly sklopečky vybaveny sklápěcím můstkem, stejně širokým jako jeho vnitřek a asi 35 cm dlouhým, který fungoval jako prostá houpačka. Uprostřed byl proto můstek upevněn na kovové hřídelce a převážen ke straně vchodu. Jakmile lasice nebo hranostaj vběhla na můstek, ten se přklopil a vzpěrka, která byla připevněna na spodní straně vnitřního konce můstku, zablokovala houpačku ve vzpřímené poloze. Tím bylo lasici zabráněno v úniku zpět.
Lapání do lahví
Tyto drobné šelmičky bylo možné chytat také do velkých lahví od okurek, event. podobných nádob, zakopaných až po hrdlo do země. Na dno lahve se dalo trochu hrabanky a trávy spolu s obilím. Obilí sloužilo jako návnada pro hraboše, který sem spadl první. Sám pak sloužil coby živá návnada pro predátora. Hrdlo lahve muselo zůstat mírně nad povrchem země, aby do ní nezatékala voda. Překrylo se ho několika kameny, ovšem tak, aby v hromádce zůstaly otvory pro prolezení lasice.
I když se tyto způsoby lapání zdají relativně humánní, představovala velký problém náchylnost lasic ke stresu. Ten vedl ve většině případů k rychlému úhynu uvězněné zvěře.
Oka
Jeden z nejstarších, zároveň však nejméně ohleduplných a nejnebezpečnějších, způsobů lovu zvěře představovalo líčení ok. Princip tohoto lovu je obecně založen na uchopení zvěře za krk a na následném zadušení. Praktická myslivost se s oky až na několik výjimek neztotožnila. Tyto výjimky popisuje J.V. Černý (1884, reprint 2000) v případě podzimního lovu tetřevů, jeřábků, kvíčal a sluk za použití tzv. plůtků vytvořených v lese (jalovčinách) ze zatlučené řady kůlů propletené chvojím. Plůtek musel být klikatý, aby ptáci neběželi podle něj, ale aby jej připravenými otvory prolézali. V nich se líčila oka. Dalším popisovaným způsobem bylo použití ok na čihadle při lovu zpěvného ptactva a poslední přípustný způsob představoval právě lov lasicovitých šelem na jejich spádech.
Jako materiál používaný historicky na výrobu ok převládala zpočátku pravděpodobně rostlinná vlákna. Teprve s rozvojem techniky zvítězil kovový drát. K lovu ptáků v plůtcích a na čihadle se pak používala výhradně oka spletená z koňských žíní. Dramatickou změnu přineslo dvacáté století, které dalo této činnosti nový materiál - silonové šňůry různé síly.
Oka k lovu uvedené pernaté zvěře se pletla z koňských žíní. 4-8 delších žíní se svázalo na jednom konci uzlem a pramen se poté rozdělil na dvě stejné poloviny. Dalším příčným uzlem se na prameni vytvořilo malé poutko. Z volných konců se pak usoukala mezi prsty pevnější šňůrka. Protože se žíněná oka ráda kroutila vlhkem, doporučovalo se ponořit je na chvíli do vroucí vody a pak vložit urovnané do lisu nebo mezi dvě zatížená prkénka.
K lovu lasic se používaly pružné pruty asi 5 cm silné (z čižby známé jako špruhle). Ty se tahem ohnuly a na jejich konec se upevnila šňůra. Na lasiččím spádu se zarazily dva kolíky asi 40 cm vysoké. Volný konec šňůry upevněné na špruhli se uvázal na speciální spoušť umístěnou na jednom z těchto kolíků. Na horní konec ohnuté, napnuté a zajištěné špruhle se dál uvázalo drátěné oko, které se provléklo přes otvor provrtaný v horní části druhého kolíku. Na jazýček spouště se umístila návnada a před ní nastražilo oko. Pohyb šelmičky byl k oku usměrněn jednoduchými plůtky. Když lasice zachytila za návnadu, uvolnila spoušť, špruhle se vymrštila a oko šelmu zadusilo.
Lov do ok býval obecně především způsobem lovu zvěře praktikovaným po celá staletí pytláky. Líčení ok bylo do jisté míry uměním, které začínalo vystopováním zvěře, pokračovalo správným nalíčením oka buď napevno nebo k pružnému ohnutému stromku a končilo nenápadným odnesením úlovku.
Po druhé světové válce došlo k velké redukci okařství, které nicméně zcela nezaniklo. I když není jeho rozšíření významné, setkáme se bohužel čas od času s tímto zavrženíhodným pytláckým způsobem lovu dodnes.
Jak již bylo řečeno, představují oka jeden z nejnecitelnějších způsobů lovu zvěře. Lapená zvěř se často dlouhé hodiny trýzní a nezanedbatelné je také nebezpečí plynoucí z nastražování ok pro lovecké psy, domácí zvířata a zejména malé hrající si děti. Zcela po právu jsou tak oka již celá desetiletí na seznamu zakázaných způsobů lovu zvěře.
Mgr. Josef DRMOTA
kresba: Zdeněk Kolář