UDĚLÍME černé a jelení zvěři právo na život?
Myslivost 11/2006, str. 40 Radek PODHORECKÝ
Přiznávám, že mě nikdy nebavilo zabývat se hrou čísel s normovanými stavy, plánovaným přírůstkem a sestavování plánů lovu. Později jsem tato opatření začal vnímat jako nutné zlo proti lovecké chamtivosti některých jednotlivců či mysliveckých spolků.
Počínaje rokem 1994 jsem přivítal iniciativu některých členů OMS a státní správy myslivosti okresu Příbram, která se týkala zavedení „Koncepce chovu černé zvěře.“ Doufal jsem, že opatření nás myslivce naučí více si vážit černé zvěře. Účelem byl postupný přechod od zcela živelného lovu k řádnému chovu přiměřených stavů černé zvěře, stabilizace populací v lesních částech smíšených honiteb, zřízení klidových zón, zavedení odváděcího přikrmování i vypracování zásad lovu černé zvěře.
V rámci "Koncepce" byly stanoveny N.K.S. pro černou zvěř v 68 honitbách okresu Příbram. Celkový počet honiteb na okrese byl v té době 100. Po reformě státní správy a rozdělení okresu Příbram na tři pověřené obce s rozšířenou působností je na Dobříšsku černá zvěř normována jen ve čtyřech honitbách z celkového počtu 27. Dříve byla černá zvěř normována ve 20 honitbách spadající nyní pod státní správu myslivosti Dobříš. Výrazné snížení počtu honiteb s normovanými stavy lze vnímat jako negativní signál, protože zužuje "plánovaný" životní prostor, kde je výskyt divočáků deklarován coby žádoucí. Pochopitelně, zvěř se nás (naštěstí) neptá, zda má žít v honitbě s normovaným stavem nebo bez něho, zvláště jde-li o stejné nebo podobné životní prostředí.
Komu tedy můžeme poděkovat za to, že černá zvěř v našich smíšených honitbách s 30 - 50 % lesů získala statut "chovatelsky nežádoucí?"
Hlavní zásluhu mají tvůrci vyhlášky č. 491/2002 Sb. O stanovení normovaných a minimálních stavů a zařazování honiteb do jakostních tříd. To, že ji vydalo Ministerstvo zemědělství víme všichni. Již tento fakt je sám o sobě zarážející, protože Ministerstvo zemědělství by mělo být odborným garantem i zastáncem chovu zvěře, je přece nejvyšším orgánem státní správy myslivosti. Rouškou tajemství jsou pro mysliveckou veřejnost zahaleni odborníci, kteří pro Ministerstvo zemědělství sbírali podklady k této vyhlášce. Jedním z modelových okresů byl také náš okres Příbram.
V čem je tedy hlavní problém?
Zmiňovaný právní předpis totiž umožňuje normovat jelení zvěř od 500 ha lesa, černou zvěř od 1000 ha lesa v honitbě. Procento lesnatosti nerozhoduje.
Podle mého názoru, za naprosto pochybné kritérium, považuji fakt, že o existenci (stanovení N.K.S.) černé a jelení zvěře rozhoduje organizační struktura honiteb. Lidově řečeno: Představme si tři smíšené honitby ve středním Povltaví o výměře 80 ha s 50% podílem lesa, celkově tedy 1200 ha zemědělské půdy + 1200 ha lesa. Verdikt zní: nelze normovat černou ani jelení zvěř. Pokud se administrativně spojí dvě honitby už lze normovat jelení zvěř a v případě sloučení všech tří honiteb v jeden celek 2400 ha lze již stanovit N.K.S. i pro černou zvěř.
Co z uvedeného vyplývá?
Samozřejmě, že za dnešních majetkových a legislativních poměrů je nereálné slučování dvou či více honebních společenstev jen z důvodu stanovení normovaných stavů, o administrativní náročnosti ani nemluvím. Zavání to diskriminací menších honiteb ve prospěch honiteb s větší výměrou, třebaže mohou mít pro existenci zvěře i horší podmínky.
Z mysliveckého i ekologického hlediska je naprosto absurdní, aby o živé přírodě, o existenci zvěře v naší krajině rozhodovalo zda čtyři vesnice vytvoří čtyři samostatné honitby, nebo jednu velkou! Přitom prostředí, v němž zvěř žije, zůstává pořád stejné. Vyhláška vůbec nebere v úvahu řadu důležitějších měřítek pro tak odpovědné a citlivé rozhodnutí, zda v určité krajině má žít ten či onen druh zvěře.
Domnívám se, že tento problém se zdaleka netýká jen honiteb středního Povltaví, ale je aktuální v řadě regionů, kde existují běžné společenstevní honitby v katastru jedné nebo několika obcí. Řadě myslivců ve smíšených honitbách není lhostejný osud černé, jelení, případně daňčí zvěře, byť hlavním druhem zde je zvěř srnčí. Podobný názor mají i představitelé obecní samosprávy i běžní občané. Zajímalo by mě, jak se na uvedené dívají myslivci např. z prostředí Vysočiny i odjinud, kteří mají podobné podmínky? Za svoji osobu si dovoluji vyzvat širokou mysliveckou veřejnost k diskuzi na popsané téma na jejímž konci bude, jak doufám, zrušení tohoto zvěři nepřejícího právního předpisu.
Uznávám zásadu, že kritika je oprávněná za předpokladu předložení jiné alternativy řešení. Dovoluji si připsat několik myšlenek. Posoudíme-li celou věc podle zásad zdravého rozumu, dojdeme k následujícím závěrům: mezi mysliveckou veřejností jsou dlouhodobě zakořeněny některé mýty, nevyhýbají se ani názorům na černou a jelení zvěř. Jeden z nich se snaží vyvolávat dojem, že jediným vhodným biotopem pro černou a jelení zvěř jsou velké lesní komplexy. Nejsem zastáncem úřednických řešení, proto se domnívám, že je lepší vzít si příklad z přírody. Jelení a černá zvěř prospívá ve smíšených honitbách často lépe než v souvislých monokulturách některých velkých lesních celků. Není se co divit, vždyť zemědělské plodiny pěstované na polích skýtají vynikající pastvu pro zvěř. Klidové a krytové zázemí není rozhodně horší než v lesních honitbách.
Proto navrhuji hledat cesty, jak legální cestou umožnit existenci černé a jelení (případně ostatní tlupní spárkaté) zvěře ve smíšených honitbách s podílem lesa od 30 % společně s chovem srnčí zvěře. I když hlavní zvěří zde bude srnčí, je černá a jelení zvěř přínosem, jak z hlediska biodiverzity, tak myslivosti. Samozřejmostí musí být přiměřené stavy obou druhů s ohledem na působené škody v lesnictví a zemědělství. Se škodami si totiž nevybereme! Těžko rozsuzovat, zda je únosnější, aby jelen způsobil škodu v lese na listnaté kultuře, nebo se napásl na kvalitní jetelotrávě či kukuřici. Otázka škod je velmi komplikovaný kompromis, kde hrají roli stavy zvěře, úživnost prostředí, péče o zvěř a v neposlední řadě i vůle zemědělců a lesníků akceptovat určitou výši škod v zájmu zachování zvěře v kulturní krajině.
Pokud bude i nadále zachován koncept normovaných (i minimálních?) stavů, přimlouval bych se, aby tlupní spárkatá zvěř byla ve smíšených honitbách normována na celou honební plochu, podobně jako srnčí zvěř a ne jako dosud jen podle výměry lesa. Zdá se mi to logičtější a blíže realitě, neboť zvěř využívá potravně a prostorově lesní i zemědělské kultury.
Závěrem bych si dovolil podotknout, že názory na existenci různých druhů zvěře v krajině se odvíjejí zejména od typu honitby a prostředí v němž konkrétní myslivec vykonává právo myslivosti a rovněž se vyvíjejí i postupem času. Stačí prolistovat některé předválečné knihy a myslivecká periodika. V nich se dočteme, že pro mnohé společenství honitby byla akceptovatelná jen koroptev a zajíc, díky osvětě se začal měnit názor na bažanta, později i na srnčí zvěř atd. V řadě honiteb prověřilo několik desetiletí udržitelnost výskytu černé i jelení zvěře slučitelného se zemědělským a lesnickým obhospodařováním krajiny.
Proto nedopusťme, jen z důvodu momentálního legislativního vrtochu úředníků, hazardování s našimi populacemi tlupní spárkaté zvěře!
Radek PODHORECKÝ
myslivecké sdružení Libice
Snímky Jaroslav Vogeltanz